Blog Archives

• Sobota, Březen 14th, 2015
s Hankou Křížkovou

Tuto sobotu mi v 18:45 volali chodouňští ochotníci, že jim na akci přijela zazpívat Hanka Křížková, ale že nemůžou postavit aparaturu, že jim to prostě nějak nefunguje.

Nasazuji žertovný tón a povídám: “To jste si vzpomněli brzo. A vystoupení určitě začíná ve 20:00 a já abych na sobě udělal uzel, že ano ? “.
“Ne, už v 19:00″ , posmutněle odtuší hlas na druhém konci …

Skáču do auta, asi za 3 minuty jsem ve vedlejší vesnici. Sál narvaný k prasknutí. Aparatura sice stojí, ale nefunguje. Pořadatelům chybí polovina kabelů. Prostě nejsou. “Kdybyste to řekli dřív, mohl jsem vzít celou moji aparaturu i s přehrávačem a bylo by to bez problémů a hlavně bez nervů”, vytýkám pořadatelům jejich nepřipravenost. Pořadatel smutně hledí do země. Zprovozňuji aspoň jednu stranu aparatury, cestu z podia do hlediště a zase zpátky si krátím skákáním přes forbínu, divím se, že si mě lidi nepletou se šimpanzem.
Je přesně 19:00. Aparatura hraje a já sděluji, že odcházím domů rozdělanou práci – těm samým chodouňským ochotníkům stříhám jejich povedené a velmi úspěšné zdické představení Brejle z pera Jiřího Císlera.
“Prosím, nikam nechoďte. Co kdyby něco přestalo fungovat …”, škemrá pořadatel. Sedám si tedy k mixážnímu pultu, připravuji si k ruce náhradní baterie do bezdrátového mikrofonu, pro případ “co kdyby” a jsem svědkem úžasného vystoupení Hanky Křížkové v chodouňském sále, a to ze vzdálenosti asi tří metrů .

Takže abych měl nějakou vzpomínku, tak jsem se s Hankou na konci programu nechal zvěčnit.

Krásná vzpomínka a veliká profesionální zkušenost ….

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Středa, Březen 11th, 2015
Pavel Šilhavý

Dnešní akce byl tak trochu úlet. Sice jsem věděl, že do této útulné hospůdky v centru Berouna se chodí hrát, ale nebyl jsem si jist, jak budou návštěvníci zvyklí na bigbít reagovat na italské písničky. Takže jsme koncertík pojali tak trochu komorně, netlačili jsme na pilu a všichni jsme si to užívali. Vyplatilo se. Obecenstvo – zvláště pak, co dorazila část mého pražského fanclubu – příjemně překvapilo, neboť některé italské písničky zpívali (byť česky) se mnou. Trochu dělala problémy téměř netlumená akustika prostoru, která byla téměř nenazvučitelná a tak bylo v některých dlouhých tónech cítit, jak celý prostor začíná rezonovat a aparatura se snaží nahoukávat. Naštěstí zvukař vždy stačil šavli stáhnout dřív, než si zpětné vazby stačilo všimnout i publikum.

Tolerance na obou stranách se vyplatila. Užili jsme si příjemný večer uprostřed fantastických lidiček, a na oplátku jsme my byli pro návštěvníky pivnice zpestřením, které se v těchto prostorách zase hned jen tak neuvidí   :)

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Čtvrtek, Leden 22nd, 2015

Dva roky práce na přípravě úplně nového repertoáru  (který nebyl kupodivu ani folkový, ani rockový, ba dokonce ani trampský, což byly ještě spolu s dechovkou a blues hudební styly, kterými jsem si za ta léta prošel) se konečně uchýlily k závěru a tudíž nezbývalo nic jiného, než nový repertoár představit posluchačům.

Byl jsem o poznání klidnější, než na koncertu v Domově seniorů v Berouně, neboť zlobící aparatura byla uklizLetem světem - plakát - oficiální premiéra - šedivé - malýena do chodby a na její místo nastoupila aparatura zbrusu nová – kupodivu bez problémů hrající.

Za místo konání oficiální premiéry jsem zvolil prostory zdické knihovny – za prvé je to místo dostatečně komorní a za druhé jeho velikost přibližně odpovídala počtu pozvaných lidí. Při nošení aparatury zjišťuji, že mi skřípe podpatek na pravé noze. Stačí jediný pohled aby člověk zjistil, že moonwalking v písničce Tenkrát se dneska nekoná – na tom koberci bych se zabil. Na zánovních lakýrkách zbyl z podpadku jenom ten rám okolo a to uprostřed se propadlo. Než donesu poslední kabel z auta na podium, upadnul z toho podpadku i ten zbytek, takže narychlo volám domu, ať mi donesou náhradní boty – resp. minimálně aspoň tu pravou …

Trochu jsem trpěl nervozitou, a to z důvodu, že dárkové hrníčky, které byly pro tuto slavnostní chvíli vyrobeny, byly vyrobeny podle špatné šablony a ty opravené jsem měl dostat do ruky asi hodinu před začátkem koncertu. Naštěstí se vše stihlo a koncert, či spíše recitál, proběhl ke spokojenosti všech zúčastněných. Původně plánovaný dvouhodinový koncert se posléze ukázal pro některé “brzoránovstávající” jako neúnosně dlouhý a tak asi tři posluchačky o přestávce zbaběle prchly s omluvou, že ráno vstávají už po čtvrté hodině.

O přestávce se stejně jako v případě předcházejících hraní tohoto nového pásma trousili lidé a ptali se mne, co ještě dělám ve Zdicích, že už jsem měl dávno zpívat v Praze. Poslouchalo se to velmi hezky, zvláště když si člověk uvědomil množství nedokonalostí a chyb, které ještě v přednesu jsou – protože přeci jenom čtyřicetiminutová hodina zpěvu u Reneé Nachtigallové není dvouhodinový maratón před publikem. Velmi mne potěšilo, že až z daleké Prahy dorazil můj facebookový fanclub a který si celou akci náramně užíval.

Stejně jako v případě předchozích hraní, nikdo naší soutěžní otázku (kterou zařazujeme hlavně proto, aby posluchači neměli tendenci usínat) nezodpověděl, takže jsem ušetřil jeden z hrníčků.  Na závěr produkce jsem ještě poděkoval všem přítomným, kteří vyměnili toho dne televizní vysílání za posezení s hudbou a dorazili a mohlo se přejít k rozdávání památečních hrníčků, které chvíli před začátkem vystoupení dovezl Honza z výrobny.

 

Hlavní můj dík a památeční hrníček obdržel zakladatel a dlouholetý vedoucí Zdického smíšeného pěveckého sboru, můj bývalý učitel ze základní školy Ivan Koula, který v předvečer premiéry oslavil nádherné 92.narozeniny, ale který se ze zdravotních důvodů nemohl zúčastnit osobně, takže za něj převzala hrníček jeho manželka Milena, dále pak moje učitelka zpěvu, p. Reneé Nachtigallová za to, že se mnou měla ty čtyři roky svatou trpělivost a která mne jako jediná nevyhodila ze dveří, když jsem jako čtyřicetiletý “student” přišel škemrat o hodiny zpěvu, další hrníček skončil u Honzy Fryše, který se mnou již hezkých pár let brázdí ať s aparaturou nebo s fotoaparátem republiku, a ten další našel místo u mého tatínka, neboť  Fotoateliér Ing. Šilhavý  Zdice se již dlouho a naprosto perfektně a hlavně  s profesionální pečlivostí stará o veškerou naší  reklamu. Předposlední z hrníčků byl pak v zastoupení předán jedné úžasné dušičce, která se jmenuje Nikolka Vašíčková a kterou jsem učil před dvěma léty na kytaru. A právě tato dušička mi dala v době – kdy  se naprosto nic nedařilo a tento hudební projekt jsem měl tisíc chutí prohlásit za největší omyl ve svém životě a uložit jej k ledu – tolik síly a optimismu, že jsem zatnul zuby a tu načatou práci jsem dodělal.  Tak nějak mě prostě přišlo už kvůli ní, že má smysl to dovést do finálního konce.  A aby ti ostatní přítomní nezáviděli těm obdarovaným, tak jsme o ten poslední šestý hrneček udělali slosování vstupenek. Náhoda tomu chtěla, že poslední hrneček opět získala manželka Ivana Kouly – p. Milena Koulová, což ostatní se smíchem komentovali, že je to podvod a že je potřeba losovat znovu.

Do mrazivé noci jsme se ten den rozcházeli  s pocitem, že ta dvouletá práce na tom hudebním pásmu měla smysl a že jsme něco dokázali.

Teď tedy nastal čas začít dělat radost i posluchačům …

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Čtvrtek, Leden 08th, 2015

 Nový rok jsme začali naším novým – byť v tuto chvíli ještě předpremiérovým – pásmem “Letem světem hudbou 19. a 20. století“.

Po nezbytném  nanošení aparatury, kdy jsem proklínal každý kilogram neseného a už se konečně těšil na nové aktivní reprobedny, jsme se jali aparaturu oživovat a tahat kabely. Dneska zvučil táta, neboť Honza byl v inkriminovanou hodinu ve škole. Mixážní pult trochu zlobil, pořád jsme nemohli zvuk doladit, chvíli to hrálo potichu, chvíli nahlas. Mávnul jsem nad tím rukou, s tím, že to nějak dáme. A to byla chyba.

Sestřičky navozily seniory a mohlo se začít. Cukají mi koutky. Mají zde totiž zvyk, že jedna ze seniorek vždy hostujícího umělce  představí a uvede a popřeje mu zdařilou produkci.  Seniorka kouká na můj plakát a hlásí: “Vítáme zde mezi námi Petra Šilhavého se svojí skupinou Letem Světem” – pak se zarazí a obrátí se polohlasem ke spolusedící “… jak se jmenuje ten druhej ? (myšlen samozřejmě táta u mixážního pultu)”.

Divoce gestikuluji na tátu, aby zapnul diktafon, abych měl zpětnou kontrolu svých chyb – ten ale vůbec nevnímá. Produkce může začít. Hraje předehra první písničky, začínám zpívat a zjišťuji, že hlasitost zpěvu v odposlechu je nastavena tak šíleně, že vůbec není slyšet hudba. Vytrhávám sluchátko z ucha a chci zpívat podle reprobeden, ale ouha – ty zase hrají tak potichu, že se podle nich zpívat vůbec nedá. Táta, který za mixem stojí poprvé v životě,  tahá za šavle a točí čudlíkama, ale bez valného výsledku. Stopuji písničku a jdu si k mixu seřídit odposlech aspoň tak, aby se podle něj dalo zpívat a já nepřišel o uši.

 

 

Vypukla hudba. Mixážní pult neběží dobře. Chvíli to hraje nahlas, chvíli potichu. Hraje první písnička, ale na ucho, ve kterém mám odposlech, jsem již téměř hluchý. nebyl čas odposlech pořádně seřídit. Příště si musím dát pozor. Hudby v odposlechu moc neslyším a tak na koncích frází zjišťuji, že zpívám rychleji než by bylo záhodno. V půlce první písničky učinila jedna z babiček  v první řadě velkou potřebu. Sice do pleny, ale i tak mám smyslové vjemy z první ruky, vzdáleností neředěné. Statečně zpívám dál, domovy seniorů jsou trochu svérázným publikem, ale my už jsme si zvykli. Máme úctu a pokoru ke stáří a stále si říkáme, zda-li se takového požehnaného věku vůbec dožijeme my, na chemii vychovaná generace. Trochu jsem si zvyknul na rámus ve sluchátku a produkce začíná zdárně ubíhat. Sice mi od všudypřítomného zápachu slzí oči a když si na to vzpomenu, neubráním se úsměvu. V půlce třetí písničky si všímám hluku v prvních dvou řadách. Reprobedny řvou jak na diskotéce. Na konci písničky volá jedna z babiček, která má to štěstí a sedí přímo před reprobednou: “My to ale vůbec neslyšíme. Ať to zesílí”. Táta tedy ještě trochu zesiluje aparaturu. Další písnička. Zase hluk v první řadě – tentokráte z druhé strany. “To je móc.  Ať to zeslabí”, volá jedna z babiček na druhé straně. Další dvě písničky. V poslední řadě odhodlaně vstává jedna ze seniorek a mocným hlasem, který nesnese odporu hlásí: “Vážený pane, strašně moc krásně zpíváte, máte nádherný hlas. Ale my jsme starý báby, my chceme poslouchat dechovku nebo Hašlera !”  V prvé řadě žadoní jedna z babiček, co ze začátku neslyšela :”Zazpívejte prosím ještě jednou ty italské, ty byly krásné, ale my je neslyšeli …”. Teprve teď si uvědomuji, že jedna z babiček celou dobu opakuje, že chce domu a kdy že už konečně půjde ?

Zjišťuji, že produkce se úspěšně rozkládá a že je potřeba posluchačům ukázat, kdo je v místnosti pánem situace. Všechny seniory ujišťuji, že budeme hrát sice nahlas (aby všichni dobře slyšeli), ale zároveň potichu  (aby to nikoho nerušilo), že krásné italské zahrajeme ještě jednou a že Hašlera si připravím na příští koncert, který oni se již velmi těší. Všichni senioři se uklidňují a produkce může pokračovat. Přichází na řadu soutěž. Jako cenu mám připravený hrníček s logem “Letem světem”. Hádají senioři, hádají ošetřovatelky. Z davu vykřikují své tipy i ti, kteří mají internet v mobilu a odpověď narychlo hledají u strýčka Gůgla. Hrneček však zůstává stát na reprobedně i po skončení produkce. Nikdo nevěděl …

V průběhu produkce občas zjišťuji, že vynervovaný táta vůbec nečte mé poznámky v playlistu, nečeká na uvedení písničky a hudbu pouští jako na džůboxu. Leckterou písničku vč. zajímavostí o ní tak uvádím zpětně … občas se nestačím ani nadechnout. Sem tam zjišťuji, že mě sestřičky natáčí na mobilní telefony. I když jsem proti těmto věcem naprosto imunní, při písničce Strangers in the night si přišla pro detail jedna z natáčejících tak blízko – zřejmě ve snaze zachytit mé nenapodobitelné grimasy, že jsem ztratil kontinuitu času a prostoru a nejenom, že jsem zapomněl text, ale dokonce jsem ho nebyl schopen ani najít v notách. naštěstí to byl konec písničky, kde se stejně už jenom brouká, tak to snad nepůsobilo tak rušivě.

Produkce se pomalu dostává do finále, loučím se. Zavíráme písničkou La Danza a vracíme se ke slíbeným italským. Mrkám do playlistu a hlásím tátovi :

“Dej písničky 7 a 8″.
–  Nic. Táta má oči zabodnuté do playlistu.
“Tati ! Písničky 7 a 8″.
– Stále nic. Táta stále něco hledá v playlistu. První dva důchodci se zvedají a snaží se dostat z prostoru již 90 minut zamořeného nedýchatelnou a vysoce třaskavou směsí metanu s posledními zbytky vzduchu.
“Proboha, co tam študuješ ? Pusť písničky 7 a 8 !”, syčím do mikrofonu a oči mi slzí v nedýchatelné smradu. Plíce už si naštěstí zvykly.

Od mixážního pultu se ozývá: “No já hledám, který to jsou …”.
“Nic nehledej a na přehrávači nastav  písničku číslo sedm a už nic proboha neřeš !”. Odchází další důchodce.  Sbírám síly na těch pár metrů od mikrofonu k přehrávači, ale naštěstí začíná hrát požadovaná písnička. Zazpíváme tedy Santa Lucie, Torna a Surriento a aby na nás vzpomínali v dobrém, tak ještě přidáváme O sole mio a už se skutečně loučíme. V půlce O sole mia periferním viděním zjišťuji, že táta konečně vyslyšel můj požadavek na zapnutí diktafonu a na posledních pár taktů jej skutečně zapnul. Seniorka, která mě na začátku produkce představovala, mne na konci děkuje za krásné melodie. Já děkuji seniorům, za to že byli tak fantastické publikum a slibuji, že si napříště Hašlera připravím.

Důchodci se pomalu rozcházejí, ti imobilní jsou rozváženi. Babička s velkou potřebou však sedí nehnutě dál na svém místě. Motáme kabely, uklízíme aparaturu a užíváme si nabízeného odéru, které se nám dostává v množství nadstandardním. Zjišťuji, že tričko hozené před produkcí na topení je úplně mokré – z otevřených balkonových dveří se na něj celou dobu chytala vlhkost. Na chvíli jej tedy házím na sousední radiátor dále od okna a uklízím bezdrátový monitor. Dopíjíme vodu, vracíme na původní místo oba stoly, převlékám se do uschlého trička a můžeme konečně odjet. Od pořadatelky dostávám památeční propisku s logem Domova seniorů v Berouně.  Babička stále nehnutě sedí na svém místě.  Odcházíme. Když už není na place ani noha, přichází náhle  sestřička a  se slovy “paní Nováková, pojďte se přebalit”, konečně odvádí nedýchatelný zdroj pryč – osobně se však domnívám, že dost pozdě … :)

I přes nepředvídané technické problémy jsem naštěstí dokázal celých 90 minut udržet úsměv na rtu a posluchači to možná i tak cítili (i doslova) ……. i když – do detailu vzato –  dnešní honorář patřil k těm skutečně zaslouženým …   :)

Dodatek:

Hraní pro domovy seniorů nikdy nebude ani vzdáleně podobné klasickému hraní pro běžného posluchače v sálech kulturních domů. Domovy seniorů jsou místem, kde se život chýlí k závěru. Nemáte před sebou klasického posluchače a podle toho produkce probíhá. Polovina lidí sedících před vámi je senilních a jejich chování se blíží chování malých dětí. Část jich silně nedoslýchá a  další dobře nerozumí. Každý z těch lidí před vámi sedící je v jiném stádiu “opotřebování” a je potřeba s tím počítat a k těm lidem podle toho chovat. Mnohdy jízlivé poznámky  přecházím, nebo na ně reaguji s humorem. Čekat zpětnou reakci posluchačů je ale v těchto prostorách pro hudebníka vyložená naivita. Ale i k těmto lidem je nutno přistupovat s úctou. S úctou k věku (kterého my se možná ani nedožijeme), s úctou k jejich vykonané práci, k dětem které za svůj život vychovali. Dokonce i skutečnost, že si některý ze seniorů v době produkce “uleví”, se v těchto prostorách bere z naší strany s nadhledem a úsměvem na tváři (byť to popisuji poněkud “humorným” tónem, který se někomu líbit určitě nemusí), neboť to k tomu věku a zdravotnímu stavu prostě patří a kdo ví, jak budeme za pár let po zdravotní stránce vypadat my.  Do domovů seniorů jezdíme hrát velmi rádi, a to hlavně proto, že máme pocit, že seniorům můžeme aspoň trochu udělat dobře u srdíčka, aspoň trochu se jim odměnit za jejich celoživotní práci  a aspoň trochu jim zpříjemnit a hlavně oživit jejich relativně nudný život za zdmi budov, které se nazývají “Domovy seniorů”….

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Prosinec 26th, 2014

 

Ombra mai fu (George Frideric Handel)
Zdice, 26.12.2014, Vánoční koncert v místním kostele

Ten ledový kostelní vzduch je na zpívání peklo …. :(

 

 

 

 

 



Fast Tube by Casper

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Úterý, Prosinec 16th, 2014

Velká Chmelištná, 25.12.2014, Vánoční koncert v místním kostele

Malý fragment z jednoho úžasného vánočního koncertu ve Velké Chmelištné nedaleko Rakovníka.

2014.12.25  Tento kostelík je natolik malý a má tak skvělou akustiku, že se dá v pohodě uzpívat i bez aparatury.

Ledový kostelní vzduch vánočních koncertů je ale na zpívání peklo – ale lidé se doufám dobře baví při pohledu na páru vycházející ze zpěvákových úst ….

Letos přišlo oproti loňským létům posluchačů méně – prý zapomněli včas roznést plakáty …

To ovšem vůbec nic nemění na úžasné atmosféře, která vždy tamo při vánočních koncertech vládne. Letos jsme trochu pozměnili repertoár a část latinských skladeb (obě Ave Maria, + pár dalších) jsme nahradili klasickými českými koledami, aby si lidé mohli zpívat s námi. Že to byl dobrý tah, se ukázalo při vlastní produkci, kdy bylo v některých tišších pasážích slyšet z hlediště docela hezký chorus.

 

I když jsem v průběhu zpívání zjistil, že už ani dvoje ponožky do lakýrek nestačí pro účinný boj s mrazem, díky dvěma kelímkům svařeného vína, které se podávalo hned u vchodu, se dalo zimě a čerstvému větru docela vzdorovat. Že je potřeba si vzít do bot ponožky minimálně troje, to zjistím teprve až zítra na vánočních koncertech se Zdickým smíšeným sborem – kdy máme hned dvoje hraní, a to v Chyňavě a následně ve Zdicích – a kdy dramaturgie koncertu vyžaduje, abychom na “podiu” nehnutě stáli skoro 45 minut jako “křoví”, než odehraje své představení skupina Pokus … Brblali všichni …  :)

 


Fast Tube by Casper

 

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Červenec 26th, 2014

Na základě dobrých ohlasů z Berounských  Dnů Bezpečí 2012 a 2014, které jsem moderoval, jsem byl požádán o moderování cyklistické  akce “Berounská čtyřiadvacetihodinovka”

Zapomněl jsem zatáhnout břicho

Zapomněl jsem zatáhnout břicho ….


Myslel jsem si, že si na noc půjdu zdřímnout domů, ale nakonec se ukázala ta noční doba jako nejhezčí. Ani né proto, že strašně lilo – na tu akci jsem dojel na kole, takže stejně nebylo jak se domu rozumně dopravit – ale že jsem těm holčinám, co měly na starost zásobování proviantem, aspoň trochu pomohl s nošením jídla – a že těch táců bylo. Jak deště přibývalo a trať se měnila z polní na bahenní, stávaly se pomalu i z hezkých a krásných cyklistek popelky – ale usmívaly se všechny – ta růžovobílá na obrázcích – Veronika Dörrová – dokonce vyhrála čtyřiadvacetihodinovku dvojic, gratuluju !.

Byla to úžasná akce plná úžasných lidiček na kterou budu ještě dlouho vzpomínat

 

 


 Záznam České Televize zde:  

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Středa, Červenec 23rd, 2014


Letem světem hudbou 19. a 20. století

23.7.2014

 

Po roce a půl příprav nového repertoáru jsme usoudili, že je již nejvhodnější čas představit tento repertoár posluchačům. Jako testovací vzorek jsme použili již našeho tradičního zákazníka, a to Domov seniorů ve Zdicích. Líbí se nám na něm nejenom to, že je situován necelých 500m od naší hudební základny, ale co je naprosto bezkonkurenční, to je ta pohoda, která tam vládne.Pavel Šilhavý 2014

Před 14 dny jsem si zde byl zahrát s kamarády muzikanty ze sousedství country, nálada i atmosféra byly vynikající a tak tajně doufám, že se v podobné atmosféře bude odvíjet i dnešní koncert. Sice už týden mě trápí hlasivky – zřejmě následek letních veder a klimatizace u serveru, ale snad se z toho dneska nějak vylžu. Přijíždíme s dostatečným předstihem k domovu seniorů, jdu obhlédnout situaci a už z dálky slyším jednoho z důchodců : “Jééé, bude country !” .  Poznali mě ….

Vzhledem k množství kabeláže jdeme hned drátovat, přičemž zjišťujeme, že z jedné bedny se místo hudby ozývá pouze šum. Už abych měl koupené ty aktivní. Tyhle pasívy jsou těžké, musí se k nim vláčet zesilovač a je to celé takové složité a leccos se rádo v nejnevhodnější chvíli dokáže ukroutit.

Senioři se pomalu scházejí, imobilní svážejí ošetřovatelky a centrální místnost se pomalu plní. Dorazili dokonce i můj t.č. již devadesátiletý učitel chemie ze ZDŠ Ivan Koula s manželkou a jen o málo mladší rodina Havlíčkova – obojí kamarádi ze Zdického smíšeného sboru.  Slavnostní výkop. Začínám zpívat a příjemně zjišťuji, že hodiny cvičení i čtyři roky hodin zpěvu u Renée Nachtigallové přeci jenom přinesly nějaké to ovoce. Hlas se místností příjemně nese a Honza u zesilovače musí o dost přidat, aby nebyla hudba moc utopená. Mikrofon, stojící přede mnou, je tam jen tak pro ozdobu. Zpívám operety a stále nepřichází nervozita, na kterou tak rád a často trpím. Dokonce nepřichází ani můj slavný výpadek textu – ten poslední na Úletech 2012 mám stále v živé paměti. Zpívám Funiculi Funicula, přichází finále a – průšvih.  S hrůzou zjišťuji, že výšky ve forte prostě nevyzpívám, hlasivky jsou na hadry. Při další písničce zjišťuji, že výšky se dají sice uzpívat, ale jen v piánu a velmi opatrně, jinak hlas přeskakuje – no některé písničky tady dneska budu muset přestát, naštěstí důchodci srkají spokojeně kávu a nevypadá to, že by si někdo připravoval k hodu shnilé rajče neb vajíčko. Při některých českých písničkách od Rudolfa Cortéze či Jiřího Vašíčka jsem dokonce slyšel, že důchodci zpívají tichounce se mnou.  Dost jsem byl zaskočen – byť jsem to předpokládal a věděl jsem o tom – zjištěním, že posluchači reagují pouze na písničky, které znají a které jsou zpívané česky. Vůbec neocenili slavné italské neapolské písně a árie z oper, které mi jdou kupodivu lépe než ty staré krásné české písničky od Rudolfa Cortése  a Jiřího Vašíčka :)

Hodina utekla jak v řece voda a blíží se konec. Někteří již odešli či byli odvezeni na přebalení či na večeři a my dohráli poslední písničku. Koncert skončil. Přicházejí Koulovi i Havlíčkovi a nešetří chválou, tak snad se to poslouchat i přes tu hlasovou indispozici dalo. Ptám se Honzy, jestli si myslí, že takto provedený koncert se dá oficiálně nabízet zákazníkům a Honza přikyvuje  –  takže zkrácená verze (tu originální, dlouhou, by důchodci ve zdraví nepřežili) našeho nového kulturního programu “Letem světem hudbou 19. a 20. století” je oficiálně na světě !

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Červen 13th, 2014

Úžasný den – byť pátek třináctého –  moderování akce pro děti “Den Bezpečí” v Berouně, fotoreportáž pořizoval Jan Frys z firmy Fotoatelier Ing. Šilhavý, Zdice  – tzn. naše fotoúderka . 

Na základě kladných ohlasů z moderování berounské akce  Den bezpečí 2012 jsem byl požádán o moderování Dne  Bezpečí 2014. Dětí tam bylo – stejně jako předloni – jako much  (kdo by nevyměnil páteční vyučování za vybarvování omalovánek, nebo nafukování balonků) a sluníčko pekelně pálilo. Akce pro děti jsou stejně super …

Den Bezpečí 2014

Tyto akce miluji – nejenom, že byl již konec června a děti se už neučily a tak si akci užívaly, ale hlavně proto, že i pro dospělého zde byly připraveny fantastické atrakce.  Kromě ukázek zásahů městské policie (vyjímečně to nebylo nasazování botiček na čas), ukázek výcviků asistenčních psů a mnoha dalších atrakcí byl jako extra speciál bonus ohlášen přílet policejního vrtulníku Bell 412 s ukázkou zásahu proti nebezpečnému pachateli. Pachateli se zásah nejspíš velmi líbil, neboť po policistech střílel jak v 11.00, tak ještě pro nově příchozí děti ve 13.00. Pokaždé byl ale velmi rychle spacifikován, načež vrtulník odletěl z5 na základnu. Podruhé se ale nebezpečný pachatel nejspíš do role vžil více, než bylo třeba a když prchal před policejním vlčákem, srazil se hlavou se sloupem veřejného osvětlení – obojí zřejmě srážku přežilo bez úhony …

Vidět tu pět a půl tuny vážící modrou nádheru (myšlen vrtulník, né pachatel)  pár metrů před sebou zanechá dojem v srdci každého kluka bez ohledu na věk.

 




Akci jsme ukončili kolem 16.00, kdy se na podiu začali připravovat zvukaři od skupiny Keks.

Doufám že napřesrok se to podaří úžasně stejně jako letos

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Úterý, Prosinec 25th, 2012

plakat Dnes jsme vyrazili do Velké Chmelištné.  Svítilo sice sluníčko, venku příjemné teplo, v kostele ale příšerná zima. Zkoušíme aparaturu, já stále navlečený jako pumpa v zimě. Už týden mě bolí v krku a hlas není taky nic moc, v termosce horký čaj – snad ten dnešek přežijeme… Vyrazili jsme s asi hodinovým zpožděním, asi pětkrát jsme se vraceli z větší či menší vzdálenosti od domu – vždycky jsem si vzpomněli na něco, co jsme doma zapomněli – naposledy fleška s hudbou  – bez té by jsme tam byli houby platní :-/

Aparatura hraje a lidé se již schází. Někdo z místních přivezl asi desetilitrový demižonek se svařeným vínem a se zástrčkou v ruce se ptá, kam se může připojit, aby to prý vydrželo teplé. Netušíme zradu a tak se dělíme o proud.

Foto Helena Louženská

Místní farář promlouvá k davu.  Srkám horký čaj a snažím se kašlat co nejtišeji. Farář končí a předává slovo “muzikantům”. Na plakátu jsme totiž uvedeni jako “Hudba a zpěv:  Pavel Šilhavý a Jan Fryš” .  Začínáme stejně jako loni Schubertovou skladbou Ave Maria. Během předehry zničehonic hlasitost aparatury klesá a ve zvuku se objevuje šum a chraštění. Mrazí mě v zádech. Zpěv také nestojí za nic, průdušky se projevují naplno, hlas není to co býval …  Třeštím oči na Honzu který něco šteluje na mixážním pultu. Je odemne vzdálen asi 10 metrů, takže co přesně dělá prostě netuším. Hrajeme dál a zvuk je stále tichý a mizerný. Místy aparaturu vůbec neslyším a asi ve dvou písničkách utíkám mimo rytmus.

Polévá mě hrůza.  Ani nevím proč, přeskakuju Dvořákovu Starou matku. Vůbec jsem tím Honzovi nepomoh. Uvedl jsem totiž  Panis Angelicus, které je v playlistu hned za Starou matkou, kterou měl ale Honza již připravenou k přehrání. On si nevšimnul že uvádím jinou písničku, mě neseplo, že hraje úplně jiná předehra. S hrůzou v očích poslouchám, co to hraje za hudbu a tu písničku jsem prostě stopnul …

Pomalu se dostáváme do finále – hlasivky už jsou na hadry, hlas se chvěje jako papír a na průduškách se začíná projevovat blížící se kašel – a tak se loučím s písničkou Šťastné vánoce od Yvetty Simonové a radím posluchačům, aby i když venku svítí sluníčko měli na paměti, že meze jsou ještě studené, aby se dobře podívali, jak jsem dopadnul já. Lidi se smějí a odcházejí.

Najednou aparatura hraje hlasitě a bez problémů. Honza sděluje, že jakmile venku zapli ten elektrický kotlík na svařák, tak nastalo tak velké podpětí v síti, že to prostě přestalo hrát – proč ale přetížení nevyrazilo jistič mi zůstává záhadou.
Balíme aparaturu a jdeme ještě na čaj k Helence Louženské, která měla celou dnešní akci na svědomí. Sluníčko zapadá a tak jdeme pěšky ten kousek k jejich domku. Honza se chlubí parádní fotkou západu slunce a Helenka jako zdařilá fotografka a hlavně domorodec, který se o podobný snímek už delší dobu snaží, jen tiše s otevřenou pusou závidí.

Tak tady nám Honzo už kafe nenalejou …. :-)

  Zálad slunce ve Velké Chmelištné - Jan Fryš

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment