Kdysi bývals jedním z nás (Ropucha)

Pavel Šilhavý
7.9.1997 21:30

1)
Kdysi bývals jedním z nás
s cigaretou zapálenou, víš …
teď takovej nejsi
Jak šly léta, jak šel čas
jak utíkaly roky mládí, víš …
další pivo teď dej si

R:
Léta pryč jsou, vítr je odnes v dál
proč by ses hochu rval, snad je to smutný ?
Léta pryč jsou a spousty otázek
nepřilítnou, bylo to nutný ??

2)
Pravdu jsi měl jenom svojí
ospalej, snad nafoukanej víš ….
ty roky dál plynou.
Odpadne ten, kdo se bojí
přemejšlej, když odpoledne spíš,
kapelu hledej si jinou !

3)
Kdysi bývals jedním z nás
co se děje už tě nezajímá, víš …
snad takovej nejsi …
Nesváry snad už odvál čas
však rozešly se naše cesty, víš ….
manáník na hlavu dej si

 


Písnička bývávala za dob nového Ackcellentu (Šilhavý, Anýž, Janda) otvírací písničkou naší produkce. Popisuje našeho společného kamaráda a zakladatele skupiny Ackcellent Zdeňka Hellera. Napsal spoustu nádherných textů a dodnes  s Paňákem vzpomínáme na jeho textové začátky, kdy jsme mu texty vraceli k přepracování, protože první sloku napsal na dva řádky, druhou na řádek pět a refrén byl z důvodu jednoduchosti pouze “oujééé”, nebo tak něco. Postupem času jsme ze Zdeňka  vycvičili stroj na krásné texty ze života. Zdeněk, který ve škole propadal ze všech předmětů, si z českého jazyka nedělal  větší starosti než ty, aby se domluvil v samoobsluze a vymyslel tak spoustu nových slov. Některé zesložiťoval jenom kvůli tomu, aby vypadaly zajímavějc. Příkladem toho je i název kapely “ACKCELLENT”, kterou Zdeněk vymyslel. Nikdo netuší, co to slovo znamená, ale všichni to pro jistotu čtou jako excelent, v čemž mají vlastně pravdu.

Slovo manáník není překlep. Je to nové Zdeňkovo slovo z dob jeho objevování češtiny a spadá někam do roku 1982. Tehdy stavěli mí rodiče ve Zdicích na Samohelce domek a cesta ze sídliště, kde jsme bydleli,  na Samohelku vedla okolo Zdeňka (ona teda vede stále, ale já už tím směrem z časových důvodů moc nechodím). Tenkrát už byla dost tma a se Zdeňkem jsme prolézali dvoumetrové prázdné cívky od kabelů a kanalizační skruže, které byly poházeny různě okolo, připravené pro montáž, když tu najednou Zdeněk povídá “Já vím, kde roste manáník !” a že mi to tajemství ukáže. Šli jsme asi 100 metrů, přelezli hradbu a ochutnali manáník, co tam za plotem rostl. Nechutnalo to špatně, špatně nám po tom nebylo ani druhý den ráno, akorát jsem pořád nevěděl, co by to mohlo být.  Svoji odpověď jsem dostal až druhý den odpoledne, když jsem zase šel kolem Zdeňka na Samohelku – na záhoně za plotem, kam jsme den předtím podnikli tu výzkumnou výpravu, rostl docela slušný patizon …     

Dodnes se tomu se Zdeňkem smějeme.