Pavel Šilhavý

  • 5.4.1969 – někde tady to moje lopotění začalo
  • 1974 – do Zdic se přistěhoval jeden z mých budoucích nejlepších kamarádů – Aleš Buchálek
  • 1975 – moje první třída
  • 1975 – 77 – jeden rok neúspěšně, druhý úspěšně se mi podařilo schovávat přihlášky na ZUŠ – obor housle. Do sešitů i na volně ležící papíry si kreslím baskytary. O rok podemnou začíná do školy chodit takovej malej brejlatej trochu přičmoudlej kluk, kterému nikdo neřekne jinak, než Pinďa – je to budoucí kytarista a písničkář Arnošt Frauenberg, tenkrát o tom ale ještě asi neví. Možná že i on si potajmu kreslí do sešitu kytary …
  • 1977 – 81 – moje poznávání Boney-M, Abby a Beatles
  • 1982 – Aleš Buchálek se stěhuje do Brna – já si stále do sešitů i na volně ležící papíry kreslím baskytary. Spolužák ze ZDŠ Jirka Wallerer přináší do školy barevný katalog z Harmoniky Hořovice, který je plný barevných elektrických kytar a baskytar. Mé nadšení nebere konce.
  • 1983 – 1987 – SPŠ slévárenská, Šujanovo nám. č 1, Brno
  • Říjen 1983 – Aleš Buchálek se mi chlubí, že se na internátě naučil hrát na kytaru a učí mě hrát písničku „Na hradě Okoři …“ – učím se tedy první čtyři akordy (C, F, D a G7) – do té doby jsem na starou kytaru brnkal pouze na jednu strunu – a na internát se vracím se sdělením, že už umím hrát na kytaru
  • 1983 – 1984 – kytara se stává drogou. Sice se na tu starou za 255 Kčs nedá hrát, dohmat to má krutě vysoko, ale i tohle je škola. Do sešitů i na volně ležící papíry si kreslím elektrické kytary
  • 1984 – nemám elektrickou kytaru, takže si jí musím půjčovat od Pavla Tomanovského z druhého patra internátu, někde se tam motal i Bronislav Zabloudil a ostatní človíčkové. Několikrát zjišťuji, že to není žádná prdel a že hrát na elektriku není úplně to samé co na španělku. Na internátu také vzniká internátní kapela, kde já – vzhledem ke skutečnosti, že stále nemám elektrickou kytaru – pouze zvukařím. Zde poprvé zjišťuji, že vesměs nejde ani tak o uměleckou úroveň přednesu, ale o holou skutečnost, že vás pak maj baby rády … (teprve po dvaceti létech si v knížce přečtu, že se těmto dívkám (na Moravě „baby“) říká „Muzikantské lidušky“ a že jsou v podstatě životu nebezpečné). Mojí vysněnou (ale stále nedostupnou) kytarou se stává Jolana Galaxis za 1990 Kč
  • 1986 – za uspořené peníze vystojím frontu u Tuzexu a po větších peripetiích si odvážím ne kytaru, ale počítač Atari 800 XE
  • 1987 – na podzim nastupuji na Kontilití do KDŽ Králův Dvůr, kde si za druhou výplatu potajmu kupuji vysněný nástroj – elektrickou kytaru Jolana Galaxis za 1990 Kč. Důvodem toho „potajmu“ je holý fakt, že rodiče nechápou důvod k nákupu elektrické kytary, ale prosazují raději koupi španělky (prý k vohni) se kterou se pochopitelně bigbeat dělat nedá … Někdy v této době jsem opět zakopnul o individuum ze Staré Zvonice, které jsem kdysi matně znával ze základní školy – konkrétně ze třetí a čtvrté třídy – Zdeňka Hellera. Občas si zabrnkáme u baráku i se sousedem Vaškem Vančurou na španělky – on má svoji starou na kterou se dá docela hrát, já mám tu svoji ještě starší, na kterou se hrát nedá, ale statečně se držím
  • 1988 – na Kontilití pracuje jako pecák i Václav Škrdlant se kterým se seznamuji. Odehrajeme pak v Račicích pár silvestrů – on na harmoniku nebo varhany, já na španělku z Norimberka
  • Podzim 1988 – předvánoční jednodenní autobusový výlet od KDŽ do Norimberku. Václav Škrdlant jede se mnou a kupuji si zde svoji první hrající španělku – sice koncertní s nylonovými strunami za 183 východoněmeckých marek, ale přece jen je to španělka. V autobuse poznávám Jirku Proška, se kterým pak budu rok hrát ve skupině SKOBa (Skupina Kamarádů Okouzlená Bluegrasem) – ne na kytaru – ale na kontrabas. Beru si svoji první půjčku a kupuji si mikrofon Tesla AMD (1260 Kč)a reprobednu Regent G 50 v ceně 3880 Kč.
  • 03.02.1989 – první oficiální zkouška skupiny ACKCELLENT (Zdická sokolovna alias Kulturní dům), kterou zakládáme společně se Zdeňkem Hellerem. Zdeněk má buňky na nicneříkající slova a názvy a tak ani rodilý američan netuší, co to slovo znamená a spousta lidí ten název čte jako „excelent“ tzn. vyjímečný. No nejsou daleko od pravdy … Té první zkoušky se zúčastnili tito ctihodní pánové: Zdeněk Heller – bicí, Pavel Šilhavý – el. kytara, Václav Škrdlant – klávesy, Jirka Třesohlavý – baskytara. Hrálo se všichni na jednu bednu, vypůjčenou do skupiny Grafit, která měla tamo svoje kulturní depo.
  • léto 1989 – Zdeněk Heller zná jedno šestnáctileté děcko z okolí, které má doma violoncello a moje sestra tedy na tím děckem zašla s nabídkou, že by s náma mohlo hrát. Děcko se jmenuje Pavel Pánek a od té doby mu nikdo neřekl jinak než “Paňák”. Obratem jsme zjistili, že na violoncello se fakt hrát nedá a tak nějak postupem času se k nám doneslo, že kamarád ze sousedství Aleš Vajner prodává za 600 Kč baskytaru Iris bass, kterou si koupil ve snaze hrát, ale nikdy se na ní nenaučil. Basu jsem koupil já protože Paňák penězi neoplýval a nakonec mi i jako hrající relikvie zůstala. Paňák si koupil jinou Irisku od Milana Macha, který s bigbeatem skončil. Podle té basy jsme nakrátko změnili i název kapely na “Iris” . První amatérské nahrávky kapely na ropuchovo magnetofon B113.
  • podzim 1989 – Zdeněk Heller, který si začal říkat “Ropušák” (zkráceně “Ropucha”), dostává povolávací rozkaz. Protože má na levém oku +7 dioptrií a na pravém -7 dioptrií, ptá se jej odvodní komise, zda-li na tu vojnu vůbec chce jít, protože díky té oční (jestli se tomu vůbec dá ještě říkat oči) vadě tam jít nemusí. Zdeněk odpovídá, že mu je to jedno. Odvodní komisi je to taky jedno a už je o jednoho odvedence víc a o jednoho muzikanta méně.
  • jaro 1990 – Paňák přichází s nabídkou, že místní klavírní virtuóz Karel Flossmann shání člověka na kytaru na hraní v místní “kavárně” – což byly stolky rozmístěné v sále sokolovny. Já měl hrát dohromady asi 7 rock and rollů, zbytek produkce kapely jsem poslouchal … Byly to moje první vydělané peníze za hudbu – asi 60 Kč (prostě neskutečná vata). O asi dva týdny později dochází v kavárenské kapele v mé nepřítomnosti k rozepři, kdy si polovina kapely stěžuje, že chtěli hrát swing a ne rockandrolly, které zase prosazuje Karel Flossmann. Nevědomky přicházím do jámy lvové, kdy se kapela začíná hádat nahlas v mé přítomnosti. Odehrávám 7 písniček a inkasuji 12.60 Kč – (přišlo lidí méně). Toho dne hrála kavárenská kapela na podiu naposledy – bylo mi tedy nabídnuto angažmá ve výše zmiňované skupině Grafit, v nichž hrálo asi 70% kavárenské kapely. V kapele Grafit zůstávám asi 2 roky. Poté co Karel Flossmann umírá, kapela Grafit se rozpadá
  • léto 1990 – Po půlroce se vrací z vojny Zdeněk Heller a začíná se zase hrát, tentokrát s Paňákem. Dodneška mi neprozradili jak, ale nějakou záhadnou cestou se dostali Ropucha s Paňákem do Broum k Davidu Hoškovi do kapely Sing Boys ve které působí na klávesy Petr Baloun, doprovodnou kytaru ovládá Martin Vokáč, “sólovku” hraje David Hošek, na basu hraje Paňák a bubnuje kdo má právě čas – třeba zrovna Ropucha. Možná se tam motaly i další menší osůbky, které ale odvál čas …
  • 1991 – 1997 – Sing Boys tedy přejmenovávají na ACKCELLENT a já občas hraji na basu, posléze na kytaru a po odchodu Paňáka, který tím likviduje první ze svých mnoha kapel o5 na basu a David Hošek tím pádem zůstává u kytary. Ropucha kope do bicích … Nějaký čas to šlape, ale později se David Hošek začal více věnovat připravované skupině Dynamic a po tahanicích kdo za co může a co kdo zvoral se Zdická část kapely uchyluje zpátky do Zdic a Broumská část zůstává v Broumech. Několikráte si David v pátek půjčuje ackcellentskou aparaturu s tím, že ji v neděli vrátí a když ji nevrací ani třetí týden poté, jede si pro ni zdická část sama. Jaké je ale překvapení, že na ní celou tu dobu cvičí Dynamic. V tu dobu se také pokouším z Davida dostat 2000 korun které jsem mu půjčil, když je David prohrál v automatech, aby to doma nepoznali a nerozbili mu hubu. Ještě rok se mi to nepodaří. Obě sekce spolu za žádnou cenu nehodlají komunikovat. Ropucha se věnuje psaní textů, Paňák prochází několika heavy, brutal a speedmetalovými kapelami bez větších následků, já stavím dům, brnkám na záchodě na kytaru a chodím do Zdického pěveckého sboru. Sem tam se Ackcellent sleze v hospodě, stará banda se ale už dohromady nedává, neboť Ropucha “výhodně” prodává bicí a žvatlá něco o svých hudebních projektech z nichž ani jeden za šest let žvatlání nespatří světlo světa. Po “výhodném prodeji” svých bicí jde Ropucha nezvyklý mít tolik peněz (asi 3000,- ale stále tvrdil, že pod sedmičku nepůjde) při ruce do místní restaurace Savoy na pivo a smažák s hranolkama (první teplé jídlo za asi poslední půlrok). Jak se mu při požívání hranolek tenčí finance v ruce, stále hlasitěji ostatním okolopřihlížejícím vnucuje svou teorii o tom, jak, až ta naše muzika bude za něco stát, si nejprve ušetří a posléze koupí pořádné bicí, např. Ludwigy jako měl velký Ringo (Starr, ne Čech). A to budeme všichni teprve koukat ! “Stará banda” spolu ale komunikuje pouze sporadicky. Každý ze třech muzikantů se zařekl, že s ostatními už nikdy a za žádnou cenu hrát nebude. Pokud se náhodou potká Racek s Ropuchou zjistí se, že Paňák je naprostý trotl a hovado a všichni se diví, jak jsme to mohli spolu tak dlouho vydržet. Pokud Ropucha náhodou potká při cestě domů (do Hellerclubu, jak jsme jeho doupě nazvali) Paňáka, snese se na hlavu právě nepřítomného kapelníka snůška nadávek a pomluv, že kapelník stojí za “vyližprdel” (místní zdické označení) a diskutující se jednohlasně shodnou, že za současný neúspěch kapely nese plnou zodpovědnost právě nepřítomný kapelník. Na Ropuchu ale nikdo nemáme, takže ten je vděčným tématem mých a Paňákových rozhovorů v dobách Ropuchovo odpoledních směn. Všichni tři se ale nikdy nesejdeme. Vzniklo by totiž zřejmě dilema, koho pomlouvat, takže se takovýmto setkáním snažíme vyhnout, jak to je jde… Tato doba bude s menšími či většími přestávkami trvat až do roku 1997, kdy vznikne skupina muzikantů, ze kterých vzniká po každou konkrétní hru hudební těleso typu, “Vole deš si zahrát ???” . Protože chodíme nablind po místních hospodách, kapela dostává jméno “NABLIND”. Ropucha ale s náma nehraje, neboť si díky svým “hudebním projektům” (povětšinou smažák s hranolkama a pivo, nebo několik) do dnešního dne nekoupil bicí, a to ani ty nejlevnější protože prostě všechny peníze “prožere”. Úplně nejraději má chleba s tatarkou. Já s Paňákem se tedy přidáváme k Liboru Anýžovi, který hrával s Paňákem v učňovských obdobích. Tak vzniknul Nablind a trampský repertoár. Vlastní tvorba je sice stále tvořena do šuplíku avšak veřejně neventilována. Snažím se sehnat k sobě stálého baskytaristu schopného aspoň chvilku poslouchat a nevotravovat (protože Paňák to nedokáže ani chvilku), bubeníka jsem našel v Liboru Jandovi, kterého našel Paňák jednoho dne v restauraci u Humlů ve Zdicích. Libor neprudí poslouchá a táhne. Spolupráce s ním je vynikající a skupina pokusně vystoupí na jaře 1998 na tradičním koncertu zdických umělců ve zdickém kulturním domě. Doprovodnou kytaru hraje a druhý hlas zpívá David Hošek, který byl vzat na milost, protože jako jediný z místních je schopný zazpívat druhý hlas “z fleku”. Na poslední chvíli odpadá Paňák, který se z ničehonic (na generálce z nás totiž udělali totání blbce) po všech těch zkouškách zařekl že na oficiální akci tohoto typu prostě nepůjde, takže je bleskově nahrazen hostem Mírou Kozlem, poloprofesionálním Panem Baskytaristou ze Zdic. Vystoupení je zdokumentováno i na oficiální VHS. Baskytarista tedy stále není, David nemá moc času, i když by spolupráce s ním přidala kapele na rychlosti a hlavně na dvojhlasu. Davidova tvorba též vyniká melodičností. Zkouší se sice nějaký repertoár, ale pořád to není ono a baskytara stále chybí, a to zoufale. Nablind zatím hraje docela zdatně po restauracích a hospodách a kvalita produkce prudce (správně řečeno docela utěšeně) vzrůstá. S bigbeatem to ale nemá nic společného a tak vlastní repertoár leží u ledu. Na jednom koncertu TheTepla (naši kladenští kamarádi) v Berouně v roce 2000 v restauraci Madla, Ropucha oslovuje neznámého mutanta (puberťák asi 16 let, vzhledu odpudivého, pivně žížnivého, cigaretově neukojitelného). Mutant má doma asi měsíc baskytaru a mohl by se stát naším baskytaristou. Na basu sice nikdy v životě nehrál, ale to nevadí, naučíme ho to. Z Mutanta se vyklubal Honza Pochop. Než došel do zkušebny dostává od nás přezdívku “Zlatovláska”.
  • 19.8.2000  – Odcházím ze Zdického pěvěckého sboru z důvodu nedostatku času a taky proto, že už jsem ženat a manželka se musí patřičně opečovávat.
  • 23.8.2008 – jedeme s Nablindem do Otmíč. Zlatovláska jen tak na zkoušku s námi aby si aspoň poslechl, jak zní baskytara a jak se na ni hraje. Nikdo mu ale neřekl, že v Otmíčích na basu hrát ještě nebude, a tak všechny přítomné šokuje sdělením, že si zkusí tak dvě tři písničky a večer se to nějak “sfoukne”. Dosud ale nedržel basu v ruce, odvaha mu tedy zřejmě nechyběla … Přesto ho máme rádi. Po půl roce zkoušení je ale jasné, že Zlatovláskovi, i když se zlepšuje každým dnem, chybí nahraná léta a vlastní píle, neboť stále častěji chodí do hospody než by cvičil a vystupovat se s ním stále nedá. Mě pomalu dochází trpělivost a dávám inzerát do Onnannce, že kapela hledá basáka. Zlatovláska ale stále dochází na soukromé hodiny baskytary. Hlásí se spousta lidí, ale všichni až z druhých konců republiky, až se nám ozve bývalý baskytarista ze skupiny Dynamic (kterému jsme ostatně chtěli také zavolat), což byl další (navíc docela úspěšný) počin Davida Hoška z Broum. Navíc lanaříme samotného Davida, takže je již domluven repertoár, nějak jsme dali dohromady aparaturu, basáka jsme vlastně také našli, takže asi nám už nic nebrání na cestě vzhůru. Ono se to ale hezky napíše, ale hůře provádí. V podstatě všichni basáci, kteří u nás kdy hráli měli tendenci tahat za nitky a kočírovat kapelu jinam. Buď to byli kamarádi, kteří nevěděli jak se basa drží, nebo to byli muzikanti-nájemní vrazi, kteří měli pocit, že pokud za večer nedostanou aspoň pětikilo, tak akce nebyla úspěšná. S tím, že je třeba sem tam zahrát i promo (ne porno) akci za režii, se netrápí. Celou tu dobu v podstatě sháníme člověka, který by byl dobrým muzikantem, ale také kamarádem, bratrem, dědečkem a strýcem a držel partu a který by byl schopen odehrát stejně jako my ve společném zájmu akci zadarmo a nehádat se o korunu, který by to celý komediantský šapitó s náma postrkoval kupředu. David Hošek na zkoušku nikdy nepřijel a přes všechny jeho sliby a hudební plány s ním už nechceme komunikovat, protože člověk by se těšil zbytečně. Takže spousta jeho vynikajících písniček a dvojhlasů zůstane zahalena časem ve vzpomínkách těch, kteří nás kdysi v roce 1990-1994 v Broumech a Kublově slyšeli hrát.
  • V dubnu 2002 o5 dáváme inzerát do Onnance, že hledáme basáka a kytaristu. Protože jsme ale od Prahy docela daleko, výsledek je nejistý a v podstatě jsme si nijak nepomohli …. Neocenitelnou službu nám prokázal i náš textař Honza Dwořák, který k nám basáky v podstatě naháněl pod různými záminkami i lstí … V tuto dobu i vyměňujeme našeho Azora (Škoda 1203 hnědé barvy, co chvíli nefungující) za novějšího (Škoda 1203 zelené barvy, co chvíli nefungující), ne tak sežraného, trošku ho i šperkujeme, dáváme střešní okno a už se těšíme na první akce. Repertoár je v podstatě hotov, máme asi 30 vlastních písniček, které jsme za dobu asi 12 let, co se hrálo i nehrálo dali do kupy. Některé jsou super, některé jsou slabší, resp. nemají takovou šťávu, ale všechny jsou naše, což je dobré.
    S Ropuchou, excelentním textařem, který napsal mraky výborných textů se dnes v podstatě nedá komunikovat, nikdo s ním díky jeho povaze nemluví. Ropucha se uzavřel do sebe, sem tam nějakému šťastlivci pošle výhružnou esemesku vyjadřuící emotivní názor na všechny ostatní hrající či nehrající kapely v okolí, nejčastěji pak kapelu naší – naše kamarády z kladenského The Tepla nevyjímaje …. Obsah jeho zpráv je většinou omezen citoslovci “BLA, BLA, HE HE” a podobnými a urážkami “Dutá hlavo, Buzno”, apod. Aniž by se pozastavil nad tím, že jsme mu pomohli sehnat nové bicí, které by mu při jeho sociální situaci a pracovní morálce na splátky nikdo neprodal, aniž by se zastavil nad tím, že naproti jeho pomluvám, že jsme mu jeho písničky ukradli (v dobách kdy byl v největším srabu jsme jeho texty, a to vč. jeho největších blábolů a sraček od něj odkoupili za 50Kč za jeden, čímž měl peníze ne na jídlo, ale na pivo a cigarety, a to vše při zachování jeho autorských práv, při vzpomínce na tu dobu bych si dal dneska nejraději přes hubu), že jeho písničky nehrajeme, protože to neumíme a nikdy jsme je nedodělali (ačkoliv polovina našeho repertoáru je Ropuchovo práce), neustále pomlouvá, prozvání naše telefony a otravuje … Je v podstatě těžké uvěřit tomu, že spousta klenotů z rámce jeho textů skončila v jeho kamnech, neboť pokud o skutečně solidní text, který měl hlavu a patu, člověk projevil zájem, Ropucha taktizovala: “Chceš text? Hele … !” a hodil text do kamen. “Já si napíšu jinej.”. Jinej samozřejmě nikdy nenapsal. Jeho texty jako výsledek jeho práce, pro něj nikdy neměly žádnou hodnotu … škoda. Kdo se pozorně začte do Ropuchovo textů a kdo Ropuchu zná, zjistí, že v podstatě všechny jeho texty jsou o něm. Vypovídají o něm víc než by si myslel. Zásadová poloplešatá brejlatá osůbka, která prudí okolí, které ji nechápe.
  • 30.1.2004 – Zdice – ACKCELLENT jako předkapela skupiny Katapult
  • roky 2000 – 2004 jsou asi nejlépe popsány přímo na stránkách skupiny ACKCELLENT zde a nemá smysl to přepisovat sem
  • podzim 2004 – definitivní rozpad kapely ACKCELLENT
  • 2005-zima 2006 – skládání do šuplíku, na kytaru jsem dva roky nesáhnul
  • zima 2006 – plním si svůj tajný sen ze základní školy a kupuji si baskytaru. Ale jenom takovou obyčejnou za 3550, ale je pětistrunná a na moje brnkání stačí. Jako na potvoru vedu jednou Kubíka do školky a koho tam nevidím. Mladá, usměvavá, veselá, perspektivní holčinka. Ptám se Dany Klikové (učitelka MŠ), kdo to je a odpovědí mi je že je to její dcera. Škemrám, že potřebuju někoho do kapely, protože pořád jsem se nezbavil toho příjemného pocitu na jevišti. Odpovědí je však pozvánka holčiny k nim do kapely, která se jmenuje Pokus. A prý tam hraje i polovina sboru, kam jsem kdysi taky chodil, takže se člověk vlastně zase vrací domu …
  • Jaro 2007 – jaro 2008 – předkola Porty, základní kola Porty, folkové festivaly a jiné záležitosti s Pokusem. Zase začínám blokovat záchod hrou na kytaru a zase začínám skládat. Moje tvorba se však do Pokusu nehodí, takže zase šuplík…
  • 24.5.2008 – Marek Jonáš mi dohodil hraní na Náměšťské placce. Úspěch nic moc, spíš tedy nic než moc (ono hrát bigbeatový písničky trampskému publiku není to pravé ořechové), ale je to cesta a zase začínám hrát. Sice sám se španělkou ale dá se to zvládnout i za tu cenu, že těm písničkám, které byly původně skládané pro dvě kytary a basu, něco chybí ….
  • 17.9.2009 – konec mého působení ve skupině Pokus
  •  

    To už je ale současnost ….