26.6.2004 – Soukromá oslava narozenin a svátků u Libor Anýže

Tato akce, resp. dění, které následovalo po našem příjezdu s aparátem do zkušebny, hnuly žlučí všem členům kapely Nablind i Ackcellent do té míry že hned sedám k počítači a hned začerstva Novynki aktualizuji. Celá akce byla pojata jako hraní zadarmo, resp. za pivo a jídlo. Protože jsme byli nuceni pro zoufalý přístup Jardy „Bejbla“ Bábela zrušit v Nablindu dočasně post baskytaristy a nový uderník Helena nebyla toho dne k dispozici, basu jsem hrál já. K Lanýžovi na chatu jsme vyrazili v plné polní, tzn. i se světly a celou aparaturou. Vlastošovi se čekání na mojí maličkost zdálo příliš dlouhé, a tak se mi vydal naproti. Spolu tedy nakládáme ve zkušebně harampádí, pro bigbítové písničky si beru obě elektrické kytary, basu přinese Lanýž, a shodně s Vlastošem nadáváme na hmotnost racku. Přes prvotní strach, že se do našeho nového autíčka světla nevejdou, se tam vešly práv akorát. Před vlastním opuštěním Zdic ještě jedeme k nám domů, kde jsem zapomněl foukací harmoniku. Cestou potkáváme Libora Jandu, který jde směrem do města a rukama naznačuje hru paličkami. Zřejmě jde do zkušebny cvičit. Proč ale, když jsme kvůli němu museli odvolat jednu akci a do Blatné s námi nejel vůbec, to zatím neřešíme. To budeme řešit s Vlastošem až v noci. Cestou nabíráme Libora Macha, který celou akci pojal po svém a i přes naše varování si bere s sebou svoji přítelkyni Ivetu. Vzhledem k k zoufalému stavu Machovy páteře – stejně jako kdykoliv jindy – nakládáme s Vlastošem Machovo herberk za bubeníkova nečinného přihlížení. Po příjezdu na místo trachtace uprostřed lesů jsme místními bouřlivě uvítáni. Každý si dáváme jedno pivo a hned stavíme aparaturu. Protože les je na akustiku místo poněkud hluché nastavuji hall malinko víc. Protože stejně jako každé hraní i toto začíná docela slušnou dřinou, hned do sebe soukám asi 7 chlebíčků, než dostanu hlad aspoň trošku pod kontrolu. Lanýžovo Iveta jako správná hospodyně vaří kávu a celá akce se utěšeně rozjíždí … Po druhé sérii už Lanýžovi docela svítí očka a já se po deseti letech o5 dostávám do formy a basa skutečně hraje tak jak má. O přestávkách si děláme legraci z Machovo jména, a to vždy když jde někdo čůrat. Podle toho, jaxe komu moc chce a tudíž jak rychle utíká do lesa voláme na nešťastníka MACH 2 !!, MACH 3 !!! apod. Na další sérii velí Lanýž přezbrojení, a to, že já si vezmu elektriku a on basu. Opilcům mozek již není schopen zpívat a přemýšlet nad basovou linkou zároveň a tak to častokrát vypadá jako že hrajeme dvě písničky dohromady. Do druhém songu mě Lanýž klepe na rameno a velí o5 přezbrojit do původní sestavy řka, že „Ty na tu basu umíš líp než já …“. Tak to zůstane až do úplně poslední písničky, na kterou si beru kytaru. Zde však již Libor nezpívá, takže to zase nevypadá až tak zle. Po celou dobu produkce za mnou chodí p. Šmíd z Levína, mžourá na mě alkoholem podlitými očky a neustále mne chválí, že basu dobře vedu a že to mám v srdci a že se přede mnou sklání a že by si s náma hned zahrál nebejt tak opilej atd., atd. a tiskne si mě na hruď jak pražská hospodyně ruskýho vojáka v roce 1945. No a já přikyvuji a přikyvuji na znamení že má zajisté pravdu a ostatní se usmívají a usmívají. Ale asi má pan Šmíd pravdu. Zas tak hrozný to nebylo. Druhá polovina trachtace byla ve znamení veselého vtipkování na adresu bubeníka Macha a jeho přítelkyně, kteří se bez sebemenších výčitek v naší přítomnosti neustále oblizovali a lezli po sobě, čímž ve mě i ve Vlastošovi evokovali vzpomínky na mládí, takže jsme v koutku duše těžce záviděli. Příjemně mne přeqapilo, že jsem v lese našel světlušky (asi 5) neb jsem oprávněně předpokládal, že léto je letos tak mizerné že jim ty světýlka tou zimou ani svítit nemůžou. Machovo Iveta – patřičně načatá alkoholem – se jednoho svítícího exempláře dožadovala s tím, že si jej vezme domu. O nesvítící kusy neměla evidentně zájem, neboť v temném lese nebyly vidět a tudíž se velmi špatně hledaly. Postupem času se tokající pár sexuálními hrátkami unavil tak, že požadoval okamžitou jízdu domu, což se zase nelíbilo Vlastošovi, který se začal pomalu dostávat do nálady a navazoval kontakty s přítomnými slečnami a paními. S jednou dokonce vedl tak vášnivý rozhovor až byl upozorněn, že vedlesedící pán je její manžel… Přibližně ve čtvrt na jednu v noci, kdy už byla venku taková zima, že se nedalo sedět a ani horká káva nehřála tolik jako zapomenuté mládí jsem se rozhodl probrat Vlastoše z rozhovorů a odvléci jej do auta, kde již dobrou hodinu tokal náš páreček. Po přiblížení se k vozu jsme zjistili, že to tokání nebylo až tak moc náruživé a že je slečna v nouzi, neboť je jí slušně šoufl, a tak většinu času strávili procházkou na čerstvém lesním vzduchu. Startuji a je jasné, že se tady nedá nikde otočit, takže asi 70 metrů můzíme v naprosté tmě odcouvat. Vlastoš radí se otočit v kopci na mokré trávě. Argumentuji, že jsme dost naloženi a máme vysoko těžiště a můžeme se převrátit, nebo v tom lepšim případě zůstat na mokré trávě viset. Vzhledem k tomu, že důvěřuji svým zkušenostem v couvání, zařazuji zpátečku a nechávám komandujícího Vlastoše Vlastošem a couvám podle zrcátek a sem tam i otevřu dveře, neboť v některých místech není za autem vidět nic, jen samá tma. Vlastoš co chvíli huláká, že někomu vjíždíme do zahrádky, popř. že si odřeme lak o živý plot – to vždy, když vzdálenost mezi vozem a plotem klesne pod jeden metr. Bez ztráty hvězdičky docouvávám až na křižovatku a můžeme jet domu. Vlastoš chvíli ladí nenaladitelné rádio z AAA a jedeme k domovu. Osazenstvo na zadním sedadle je zticha a i Vlastoš zakrátko usíná. Asi 7 km od lanýžovo chaty velí Mach zastavit, neboť Ivetě je blujno. Cesta se nekonečně vleče a i mě se už chce čůrat aspoň na MACH 5, ale zkouším to vydržet. Dorážime do Berouna a vykládáme bubeníkovo harampádí. ten samozřejmě vykládání nečinně přihlíží – ba ne, odemknul branku. Iveta se pak snaží zasunout klíč do klíčové dírky hlavního vchodu. Daří se jí to až na 4 pokus což komentuji poznámkou o tom, že pokud se strefuje takhle se vším do všeho, tak to dlouho mít ještě rodinu mít nebudou. Loučíme se a mažeme domu, vlastně do zkušebny vyložit herberk.To ještě nevíme, že celá akce bude mít zajímavou dohru. Přijíždíme na vrátnici a požadujeme klíče od zkušebny. Vrátný odpovídá, že kluci už ve zkušebně jsou … Koukáme s Vlastošem na sebe a povídáme, že my jsme ti kluci a že my si jdeme uklidit aparaturu do zkušebny. Ne, kluci jsou od večera ve zkušebně a hrajou. Začínají se mě zmocňovat mrákoty, koho ve zkušebně najdu a jsem vytočen doběla. Vlastoš je na tom podobně. Podezříváme Jandu a hádáme s kým budeme mít tu čest. Před zkušebnou jsou 3 auta, tolik tu není ani při našich zkouškách a je mi divně. Vcházíme do zkušebny a zjišťujeme, že zde sedí 4 undergroundlidé, z toho jedna půvabná slečna. Všichni sedí na zemi a popíjejí pivo a kouří. V místnosti 2 Marshally, šestistrunná baskytara, dvě tahací harmoniky, jeden bubínek z kůže australských lovců lebek a jandovo bicí. Libor Janda zde ale není. Vznáším tedy dotaz, jak se sem všichni dostali a co tu ve dvě v noci pohledávaj. Odpověďí je mi informace, že jsou na zkoušce s Liborem Jandou, že jim to dohodnul a vše zařídil, že všichni všechno ví a vše je bez problémů. Na konkrétní dotaz, kde je Libor, dostávám odpověď že tu byl, ale před třemi hodinami (tzn. v jedenáct večer) mu prý volala budoucí manželka Jana, že jde s kamarádkou pít a že Libor musí houpat miminko do doby než se vrátí. A tak tady už třetí hodinu seděj a seděj a čekaj. Ptám se tedy, jestli si myslej, že Janda, kterej nám nechodí na zkoušky v jednu odpoledne jim přijde na zkoušku ve tři ráno … Necháváme společnost samotnou a jdeme uklízet harampádí. Po asi 20 minutách máme odnoseno a mě je jasné, že ve zkušebně s aparaturou si určitě nenechám vegetovat partu hipízáků bez dozoru. Letmým pohledem ještě zjišťuji, že se ztratila prodlužovačka a ještě pár kabelů z kytarového aparátu. Ten nárokuji na společnosti bez otálení a navrhuji okamžité opuštění zkušebny v rámci slušnosti. Společnost se pomalu balí a mezitím s Vlastošem vyzvídáme, jak se sem vlastně dostali. Dozvídáme se, že se zde koná zkouška nově založené hudební skupiny zatím beze jména, ptám se tedy proč se nás nikdo nezeptal, a to ani Janda. Dostávám odpověď která nás s Vlastošem odzbrojuje. Zkouška je již domluvena 3 týdny a vše je všude zařízeno. Namítám, že stejně jako Libor často lže o zajištěností akcí nám, tak tentokráte zalhal i jim. Nikdo o ničem neví, nikdo nikomu nic nehlásil a my si nepřejeme aby kdokoliv chodil do naší zkušebny bez našeho vědomí. Možná by se ani tak moc nestalo, neboť některé z muzikantů dobře známe neb jsou to naši vzdálení sousedi se kterými se již 20 let nestýkáme, popř. baskytarista je ze Signum Diabolicum, ale čím méně lidí o zkušebně ví, tím lépe a každopádně nechceme skončit jako Mej Dej, kterým nějaká dobrá duše zkušebnu vybílila. Všichni tedy opouštějí prostor zkušebny, na vrátnici dávám příkaz, že nikdo kromě mne a Vlastoše sem nesmí, a to vč. Libora Jandy, Liborovi posílám ještě v noci SMS, aby mi dal dohromady moji bicí soupravu, kterou má někde doma aby na ní cvičil, ale zřejmě na ní necvičí, neboť doma hrát nesmí. Všichni si pak ještě dáváme sraz v neděli odpoledne aby si kapela mohla odvézt zbytek svého haraburdí, neboť to najednou nepobrala a jdeme spát. Hned ráno píšu leták pro všechny směny vrátných, že do naší zkušebny NIKDO (vč. Libora Jandy) bez našeho vědomí nesmí, mezitím přijíždí cizí kapela a odváží si zbytek krámů. Ptám se baskytaristy (který s Liborem léta hrál), jak je na tom Libor jako bubeník a dostávám odpověď, že nic moc, že leckterou písničku se nedokázal naučit ani za rok. S úlevou v srdci odjíždím domů a ještě o peripetii s bubeníkem poinformuji Lanýže, který mi přivezl kus stojanu na světla, co jsme nechali u něj na chatě. Závěr rozhovoru se nese v duchu: „Libor Janda ze dne na den nepřijde kvůli „namoženému zápěstí“ na zkoušku, telefony nebere a na SMS neodpovídá, takže jsme nuceni qůli němu odvolat hraní v Batalionu 31.5.2004, ale vůbec mu to nebrání, aby cvičil s jinou kapelou v naší zkušebně. Takže z kapely byl vyhozen před 3 týdny jako bubeník, kdy nepřišel na zkoušku a nyní u nás skončil za tuhle levotu i jako kamarád …“