• Sobota, Červenec 09th, 2011

Za znalci hudby přes celou republiku …   (třetí místo v kategorii „písničkář“)

Oldřichovický žejdlík byl další festival „přes celou republiku“. Moc jsem se na něj těšil, protože se mi na Moravě líbí – jak příroda, tak lidé – i jejich povaha. Fotografickou úderku pro tuto kulturní akci zastupoval synovec Honzík Fryš (fotosilhavy.cz), který se mnou poslední akce nadšeně jezdí. Stejně jako do Velkých Bílovic i na Žejdlík jsme vyrazili již v pátek večer. Původní časový předpoklad se nepodařilo dodržet, a tak jsme na východ vyrazili až ve 21.00. Cesta byla bez problémů, pouze jsme společně s Honzíkem co chvíli nadávali na stav dálnice D1, a to hlavně tehdy, když se nám nepodařilo udržet některé drobnosti na palubní desce a po přihrádkách, a které tímto své původní úložné prostory chvatně opouštěly a přemísťovaly se nepředvídatelnými směry. Byl pátek večer a trochu mě vadil zvýšený provoz – hlavně pak kamiony, které se navzájem předjížděly bez ohledu na ostatní auta. Nejvíce našich nadávek si vysloužil holandský kamion plný čuníků, který nás předjel někde na 70. kilometru a který jsme dobrých 30 kilometrů nebyli schopni předjet, protože mazal, jak kdyby ty prasata ukrad – smrad to byl ale nadčasový a auto jsme pak větrali ještě dobrou hodinu, než se uvnitř dalo aspoň trochu dýchat. Do Oldřichovic u Napajedel jsme dojeli ve dvě hodiny ráno. Marně jsme hledali nějaký plakát, či něco co by přítomnost festivalu připomínalo. Nic. Projíždíme tedy vsí a parkujeme na okraji lesa.  Noc je vlahá a hvězdy svítí mocnou silou. Téměř ihned na sedačkách usínáme.
Ranní sluníčko nás budí okolo půl desáté. V lese je příjemný chládek, na sluníčku je vedro. Cvičím na kytaru a provokativně si stoupám i s futrálem na lesní křižovatku. Nikdo nezastavuje, nikdo minci nepohodí. Jdu na kraj lesa s cílem ranní potřeby – a hele, docela slušná bedla. Ta ale cestu domů nepřežila. Na zpáteční cestě se totiž na nejdražším českém parkovišti – tedy na dálnici D1 – uvolnil futrál od kytary a z milé houby učinil houbové pyré. Ale nepředbíhejme. Snídáme dovezenou kávu a zbytky jídla a – proti nám auto. „Jééé, vy jedete taky na festival ?“, na zadním sedadle auta se povaluje kombo a mánička na předním sedadle se potutelně uculuje. Ani oni to tedy nenašli. Auto se otáčí a jede zpátky do vsi, my pomalu balíme taky. Volám pořadatelovi, že je hodina do začátku festivalu a plakáty nikde. Pořadatel se dušuje, že pomocníci už nejméně 7 minut lepí po obci plakáty a že jsme hřiště, kde se má akce konat, skutečně v noci minuli. Prý je to škoda, protože jsme mohli s ostatními posedět – nám se ale v lese spalo dobře a za místní hřiště, byť nádherně upravené, bychom neměnili.

Na místním hřišti je nádherně. Do mého hraní zbývá asi dvě a půl hodiny. Jdu si pro jedno pivo. Výčepní točí kelímek a než než spadne pěna zpozoruje Honzu s foťákem na krku:

„ÁAA, papparazzi …..  Nejste vy z toho ‚National Geografic‘  ?   Že bych vám ukázal jak pije slon ? … každej po mě chce ukázat, jak pije slon.  Nebo umím pijící žirafu. Nechcete vidět pijící žirafu ? (široce opřen  lokty o výčepní pult se  s nataženým krkem hluboce sklání a srká pivo ze svého kelímku)“

Na spontánní produkci výčepního  není  připraven ani jeden z nás a tak pijící zvířata zůstanou fotograficky nezvěčněna. Jedenáctistupňový Bráník je ale správně vychlazen a tak jsem příjemně naladěn.  Festival začíná. V hledišti sedí asi 10 lidí. Kapely si tleskají navzájem. Zvuk je úžasný, zvukař je profík a neexperimentuje s trpělivostí posluchačů. Mezi soutěžícími potkávám i Romanu Sulčíkovou na akordeon a Standu Haláčka. Oba znám z Odolenfestů, Zvíkovských kytiček i hraní v léčebně v  Horních Beřkovicích u Jarmilky Týnkové, ale i jiných festivalů, kde o sebe vzájemně zakopáváme. Zvláštní je, že skoro 250 kilometrů od domova je tady tolik soutěžících středočechů. Zavdávám hovor s místním trhačem lístků a zjišťuji návštěvnost. 15 platících. Úžasné. Všichni jsou však v pohodě a nikomu (snad kromě pořadatele, který neví, jak mu vyjdou finance) mizerná návštěvnost nevadí. Jdu na plac. 19 platících. Fascinující. Lidé jsou přátelští i vůči přespolním,  a všichni jsou fajn. Nikoho nic netrápí, každý se usmívá, vždyť jsme tady na tom světě jenom jednou. Jsem v pohodě a hraju a zpívám. Tréma se dneska nekoná, venku je příjemně vedro a kdyby nebylo toho proklatého zánětu šlachy v pravé ruce, který činí  ruku do jisté míry neovladatelnou, tak by byl svět ideální. Ještě ráno jsem měl takové tajné přání, že se mi podaří dodělat Dvořákovu Starou matku, kterou bych na festivalu zahrál, ale harmonie písničky je pro mě na kytaru tak složitá, že jsem to prostě „nedal“ a dneska hold Stará matka nebude. Lidé tleskají, já se klaním a odcházím. Konferenciér Ziggy Horváth ještě ze mě tahá nějaké informace o dalších koncertech, ale copak já si pamatuji datumy mých hraní ? – a tak odkazuji přítomné na moje www stránky a odchází z podia. Potlesk sice vlažný, ale co chvíli mě někdo zastavuje, že se mu produkce líbila, a že blues bylo „suprový“ a že to nemělo chybu (v podstatě stejné jako na Zbečenském kapru). Vypadá to zřejmě, že většina posluchačů byla vzadu u stánků s pivem a v hledišti seděly pouze kapely, které si tleskaly navzájem.

Hrají další „umělci“ a „békalové“ a najednou přijíždějí „Úlety“ z Velkých Bílovic v čele s Josefem Kralovičem. Jdu tedy pozdravit spřátelenou bandu, vlastně okouknout Jožkovo harém, ale … ? Josef leze z auta jak válečný veterán s dřevěnou nohou, krok co noha nohu mine…  Prý je nemocen, baští antibiotika a teplotu má kolem  40°C, možná snad ještě víc. Půjčuji mu tedy svůj širák aby aspoň přežil dnešek a jdu si dát pivo. Úlety maj velmi pěkně našlápnuto, holky zpívají jako jeden muž – vlastně žena, teda úplně přesně „dívka“, písničky ladí jako břitva a posluchači tleskají jak o život. Jožka do mikrofonu veřejně děkuje za můj klobouk – asi je mu fakt děsně zle. Na produkci to ale vidět není, a tak po 40 minutách Úlety končí a já jdu s Honzou lovit snímky. Místní hasičský sbor mne zaujal se svojí nadhernou vymazlenou cisternou, kdo ale vymyslel ty zrcadlově otočené nápisy „IČISAH“, které ve zpětném zrcátku stejně nikdo nečte, ten by potřeboval týden hladovky. Taková ohyzdnost.  Návštěvnost utěšeně narůstá – asi 49 hlav. Brouzdáme s Honzou areálem, ochutnáváme grilované kuřecí křídlo, cigára (místně douzovaná), kávu i pivo – vše úžasné, bezchybné, s láskou připravované. Hrají Poutníci. Už to není Křesťan a jeho vysoko nastavená laťka a už to není ani Panenka ani osmdesátá léta. Ale Poutníci šlapou a profesionalita se z jejich hraní nevytratila. Jirka Karas Pola ještě sděluje divákům, že jedou hrát někam k Rokycanům. Je 19:00 – jestli taky jezdí Tranzitem, tak to budou hrát někdy kolem půlnoci. Ptám se Jirky Karase Poly, kam že to jednou vlastně hrát?  Odpověď je více než příjemná – Radnické sedlo – tam jsme hráli už kolikráte s Pokusem – a dycky strašně lilo.  Z domova přichází SMS, že se nad Žebrákem blýská (snad už konečně na lepší časy). Takže to bude na Radnickém sedle tedy lejt zase ….  Nechávám tedy pozdravovat Jardu Vonáska, pořadatele Radnického sedla a posloucháme další kapelu. Hraje i Ziggy, chodí se mu špatně a stejně jako Jožkovi Kralovičovi mu není dobře. Jsme tu dneska jako sjezd hypochondrů. Ziggy se svěřuje že ho kouslo klíště  a že má boreliozu – tady není co závidět. Chlape, hlavně ať jsi v pohodě.

Dohrává poslední kapela a budou se vyhlašovat vítězové a poražení.  Jako prvního volají mě – za třetí místo mezi písničkářema – takových kilometrů – to potěší. Děkuju. Ale záhadou pro mě je, kdo pro mě vlastně hlasoval, když většina přítomných přišla až po mé produkci …  Na druhém místě Romana Sulčíková s akordeonem a první je Ziggy. Pak se vyhlašují kapely – Úlety Josefa Kraloviče třetí. Gratuluju. Pravá ruka bolí, couráme s Honzou areálem, další vítězové z řad kapel mi unikají …  Ve stanu u místního fotografa Slepejše zjišťuji meteorologické podmínky na trase – má sebou notebook s  internetem. Nad celou republikou obláčky a blesky. Koukám na sebe – nad hlavou hvězdnaté nebe. Nechápu. Asi nějaká špatná animace na internetu.

Cesta až k Brnu úžasná, resp. před Brnem se zase ozvala stará dobrá  „panelka“, takže bylo po cestovní idylce a bylo zapotřebí chytat věci různě cestující po palubní desce. Občas mi mezi drncáním, řízením a chytáním cestujících předmětů vytane v mozku zamyšlení, kam se ztrácej ty nekonečný miliardy, které od řidičů stát tahá ve formě různých  dopravních daní, dálničních známek,  mýta, aj. , když jsou ty cesty v tak zoufalém stavu …   A v dálce nad Vysočinou už jsou vidět první blesky. Sem tam jeden, tu dva, někdy jenom krátkej – takový bleskový miminko – jindy se rozsvítí na chvíli celá obloha. Sem tam plácne o přední sklo zbloudilá dešťová kapka. A jak se blížíme k Vysočině zbloudilých dešťových kapek přibývá. Najednou bez varování začalo pršet – i když slovo „pršet“ nevystihuje přesně formu a množství toho, co se najednou valilo z nebe. Motor není přes rámus dešťových kapek a krup slyšet a vidět není na krok. Z pětky přeřazuji na čtyřku, pak na trojku, pak na dvojku – na tu se dá už celkem rozumně  jet. Vidět je s bídou na metr a když oblohu rozčísne blesk, tak asi na pět – víc ne. V jednu chvíli mě napadlo, že by se dal nečas přečkat na nějakém parkovišti, ale v té nastalé spoušti bychom ho stejně nenašli – je vidět právě jenom na ten jeden metr,  a tak se podvědomě držím krajnice a středové dělící čáry, které aspoň trochu svítí do tmy. Dojelo nás nějaké auto, ale asi je mu milejší jet podle světel za námi, než riskovat předjíždění a tak se tu takhle dva couráme v tomhle konci světa – vůbec bych se nedivil, kdyby nás někde zastavil s červenou plácačkou čert a chtěl nám ukázat peklo. Motor stále není slyšet, déšt se pomalu mění v kroupy, jedeme asi 20 km/h, víc to nejde, zastavit na dálnici mi přijde nebezpečné. Po asi půlhodině běsnění se živel pomalu uklidňuje. Na dálnici leží spousta větviček a asfalt je krásně umytý. Vzduch je plný vody a dýchá se nádherně. Řadím za tři, pak za čtyři a konečně dojde i na pětku a můžeme mazat domu.

Kousek za obcí Levín mne  vlevo v poli pozoruje „smečka“ asi 6 divokých prasat. Raději zastavuji, protože už vím, kolik na Tranzitu stojí výměna předního chladiče. Zíráme s čuníkama vzájemně na sebe (čuník – pokud zrovna nemá podobu plného talíře s guláše s chlebem a okurkou – je neskutečně nesympatické a ošklivé zvíře) a já špekuluji, že kdyby přece jenom došlo ke srážce, že bychom měli aspoň docela slušnou snídani, který by vystačila aspoň na několik dnů.  Čuníci ale končí siestu v poli a přesně dle mých předpokladů jeden za druhým přebíhají přes silnici a mizí ve vysoké trávě …

Tři dny a tolik zážitků ….

Category: Zápisníček
You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.
Vaše komentáře:
vendy nebo Barunka Kočičková :)) napsal:

AVrAmTAR avatartak tohle se mi fakt nechce číst :DD.Tolik zážitku :DD
A v tom kostele vypadáš,jako bys měl za chvíli umrznout,chudáčku….
Někdy si to MOŽNÁ přečtu,ale zetim neni čas :))
PS:neopravovat pravopisné chyby