Na toto hraní jsem se moc těšil.  Valečov je zřícenina hradu ze 14. století nedaleko obce  Boseň, postaveném na pískovcové skále se spoustou zajímavostí, jako např. vydlabané „byty“ a komůrky v pískovci, kde nejspíš budeme jednou bydlet i my, pokud to tahle země povede tímto tempem a směrem ještě nějaký čas dále.  

. Jenže předpověď počasí dávala tušit povětrnostní problémy a tak jsme všichni nakonec rádi že to dopadlo aspoň tak, jak to dopadlo. Počasí pořadateli vyloženě nepřálo. Zima na začátku léta 14 stupňů nad nulou, co chvíli mrholení, silný vítr a v rádiu se  předhánějí v předpovědích přívalových dešťů na severu Čech.

Byť mám hrát až v 19:50, přijíždíme na místo i s fotografickou úderkou Fotosilhavy.cz hned po začátku festivalu ve 14:30 a  – nikde nikdo. Jen pár lidí se trousí amfiteátrem a na podiu hraje reprodukovaná hudba – vypadá to jako kdyby snad první kapela Flám snad ani nepřijela. Amfiteátr je situován hned pod hradem Valečovem na pěkném a vyvýšeném místě a tak fouká, fouká a fouká …

Jdu se přihlásit pořadatelovi, společně nadáváme na počasí, a jak zjišťuji, všichni tady zdejší meteorologickou nepřízeň berou sportovně – nic jiného se tu dělat totiž nedá. Pořadatel mi tiskne ruku – rukou mi ale projíždí křeč, zánět šlachy se hojí na můj vkus příliš pomalu. S vidinou, že je přede mnou ještě 5 hodin mrznutí si jdeme s Fotografickou úderkou prohlédnou hrad Valečov. Když je krásné počasí, musí tu být nádherně. Asi půlhoďku okukujeme skalní byty našich předků a zase se vracíme – všude protahuje, sem tam poprchává a je zima.  Pijeme s úderkou dovezenou kávu a čaj a jdeme poslouchat kapely. Právě hraje Pavel Petráň a potom následuje Surikhata – s oběma se známe už nějaký ten „pátek“ z Odolenfestů. Vítr fouká a sem tam poprchává. Kapely co opouštějí podium říkají, že to je strašný, ale že na podiu to docela jde, protože do zad hřejí světla. Jdu se na dvě hodiny natáhnout do auta, budíka natahuji na 19:00, ale již v 18:00 vylézám abych se podíval na svou kamarádku ještě z dob Pokusu Simonu Klímovou, která tu dneska taky hraje. Nadáváme se Simčou svorně na počasí a snažíme se instinktivně uhýbat před sem tam letícími kapkami deště … Simona má úspěch, lidi tleskají do rytmu a asi polovina přítomných se stahuje do první řady, kterou asi z jedné třetiny obsazuje. Simča dohrává, lidi ale stále tleskají. Další kapela čeká na  drátování.  Simča to řeší jednoduše, jde s kytarou až před lidi a hraje jednu písničku jenom tak. Kapela na podiu zatím drátuje. Simona dohrává, návštěvníci v celkovém počtu asi 20 hlav tleskají a zezadu, kde zůstala druhá skupina návštěvníků ukrytá pod přístřeškem, se ozývá „A teď ještě k nám …“. Simona však balí, protože kapela Alabama z Jablonce nad Nisou je už připravena k produkci. Kytarista má celou dobu produkce problém s naladěním své dvanáctistrunné kytary, kterou není schopen udržet v provozuschopném stavu a já si jdu pomalu pro kytaru a kombo, protože po Alabamě jsem už na řadě já. Je zima, fouká vítr, začíná pršet a já mám obě ruce ztuhlé. Moc víc tomu nepřidal ani zánět šlach na pravé ruce, se kterým už asi čtvrt roku bojuju. Zmrzlá ruka bolí a já necítím prsty.

Alabama dohrává a já lezu na podium. Slečna pořadatelka nabízí horké víno, ale já pít nemůžu a tak si o její kelímek aspoň trochu ohřívám ruce. Vzpomínám na leden roku  2004 a na Katapult, kde reflektory pěkně hřály. Dnešní LED reflektory už nehřeji … Slibované teplo na podiu se nekoná, trochu tréma a já při zvukové zkoušce zjišťuji, že necítím pod prstama pravé ruky struny – achjo, to bude zase produkce…   🙁

Zvuková zkouška je rychlá, zvukař a pořadatel v jedné osobě Dušan Konečný je machr, já se slyším dobře, zvukařovi pomocníci by pořád něco nastavovali, ale zvuk z amfiteátru je tak příjemný, že už dál není co nastavovat a tak začínám písničkou Sedím. Písnička je pravý nefalšovaných bigbít a skoro celá fronta čekatelů na párek se kvapně odebírá do první řady. Už po prvních taktech ale zjišťuji, že je zle.  Jsem promrzlý jak drozd  a na pod ztuhlými prsty jen vzdáleně tuším nějaké struny – snad jich je stále ještě 6. Místo abych se soustředil na text, věnuji maximální pozornost skutečnosti, že se neposlouchající pravou rukou netrefím na struny a produkce tak nemá náležitou úroveň. Pod podiem slušně leje. Posluchači v třetině první řady se halí do pláštěnek. Travnatý amfiteátr opouští zelená dodávka a já zlomek sekundy přemýšlím, jak hodně to bude klouzat na mokré trávě v kopci nám. Zelená dodávka má s předním náhonem na mokré trávě kupu problémů a ….  – ….. a já zírám na dodávku, přemýšlím, jak se odsud dostaneme my a dostávám regulérní okno. Narychlo lovím text, ale promrzlý člověk se jen neochotně vzmáhá k větším výkonům a tak si přikazuji se soustředit na produkci a kašlat na klouzající auta a jiné nesmysly. Další písničky jsou na tom už trochu lépe, pomalé písničky sice zvládám vybrnkávat, ale zase se na ně  nedá tancovat nebo aspoň pro zahřátí poskakovat – a pokud ano, tak jen velmi ale skutečně velmi pomalu, takže se člověk vlastně ani nezahřeje. Potkal jsem člověka – vlajková loď mého repertoáru. Prsty se mi pletou do strun  a vůbec to nevypadá, jak by to vypadat mělo. Leje a leje. Jako poslední písničku volím Blues bolavýho záda a loučím se. Celý amfiteátr (asi 25 lidí) nadšeně tleská. Slečna (paní ?) pořadatelka nabízí domácí vlastnoručně vyrobenou ztuhlou sekanou a já přijímám, chválím a škemrám o recept. Nedala… Prý je to strašně jednoduchý … vajíčka, mléko, strouhanka, maso – zbytek jsem si ale nezapamatoval, takže sekanou nejspíš vařit sám nikdy nebudu.

Po mě nastupuje kapela Strabivari z Mladé Boleslavi. Baskytarista přichází v kulichu, kytarista v zimní bundě a všichni svorně nadávají na počasí. Kapelník a kytarista v jedné osobě uvádí kapelu a zdůrazňuje, že se jmenuje taky Šilhavý, ale né Pavel, ale Petr. Slušně prší, kapela začíná hrát a lidé, kteří už zřejmě na  dnešní počasí rezignovali, začínají trsat. Přichází ke mě jeden z tančících a říká, že písnička Áje a taky Kubíkovi je super a že se mu líbí. Zírám na něj, neboť právě tuto písničku mi porota na Portě v Soběslavi zepsula, že prý je to příliš osobní a že to nikomu nic neřekne. Spletité jsou nároky a požadavky publika, ještě se mám hodně co učit. Chvíli ještě posloucháme Strabivari, ale zima je strašná a tak se se všemi loučím, mávám na podium a jedeme domu. V trávě míjím dvě hluboké brázdy od zelené dodávky a i já se musím s Tranzitem otočit, protože se zadním náhonem se po mokré trávě do kopce  vycouvat skutečně nedá.  Otáčím se, plný plyn, kola kloužou, ale už jsme šťastně venku a já zapínám vytoužené topení. V trávě amfiteátru přibyly další dvě brázdy ….