Archive for ◊ 2016 ◊

• Čtvrtek, Září 29th, 2016

Kuk !
S příchodem prvních podzimních mlh dostávám svůj vesměs každoročně pravidelný příděl viróz, bolení v krku a zánětů průdušek. Nejinak tomu bylo i letos. Naštěstí se podařilo nachlazení udržet pod kontrolou horkým čajem, kulichem a šálou, a tak ačkoliv byla ještě odpoledne ještě vyloženě teplá, někdy až letně horká, mne bylo možno viděti kráčeti po Berouně s šálou a kulichem s pečícím sluníčkem nad hlavou. Je jasné, že mnozí (hlavně pak pubertální slečny) se ani nesnažily skrývat svůj chichot a smích.
Kladnou stránkou tohoto mého společenského pohoršení pak byla skutečnost, že jsme nemuseli rušit již dlouho slíbený koncert v domově seniorů Oáza v Lidicích, na který jsme se velmi těšili – i když jsem měl do posledního okamžiku strach, co hlasivky zase vyvedou a jak moc mi bude přeskakovat hlas. Hlasivky naštěstí nezklamaly, a tak jediné, co mi skutečně vadilo, bylo mé sípání ve druhé polovině programu, kdy už se začalo projevovat nedoléčené nachlazení, ale dalo se to ještě ustát, takže většinu koncertu jsem odestál s hrnečkem s horkým čajem, který jsem průběžně střídal se skleničkou červeného vína. Dostalo se nám velmi vlídného přijetí. Stavíme aparaturu a s hrůzou zjišťujeme, že s reprobeden se ozývá zvuk velmi podobný žentouru, které se nedokážeme za nic na světě zbavit – prostě na fázi bylo nějaké rušení. Obíhám tedy jednu zásuvku po druhé a zjišťuji, ve které by to rušení bylo asi tak nejnižší. Společenská místnost – nic. Chodba – nic.Vedlejší místnost – nic. Naštěstí až na konci chodby nacházím zásuvku, ve které je rušení aspoň trochu snesitelné a bude tedy aspoň trochu slyšet hudbu. Začínáme. Publikum bylo velmi milé a čím více se dámy strefovaly svými poznámkami do mě, tím víc jsem si já dobíral je a všichni jsme si celý program užívali. Velkou zásluhu na úžasném programu mělo i to, že moje manažerka Eva dovezla několik táců vynikajících domácích věnečků, a nezapomněla ani na obložené chlebíčky, takže tento program prostě neměl chybu – dá se říci, že tento byl natolik spontánní, že byl z těch našich letošních asi nejlepší.

Hrajeme a zpíváme

Vzhledem k tomu, že naše pozvání přijalo i mnoho našich přátel z facebooku včetně mého kamaráda Marka Loukotky, se kterým občas chodím hrát na basu, (teda já je podezřívám, že přijeli hlavně na ty věnečky), další část programu probíhala již ve volném stylu. Zjistilo se, že Marek s sebou veze kytaru, a tak jsme další hodinu a půl strávili hrou na kytaru a zpěvem, zatímco technika pomalu uklízela aparaturu. Tuto část už jsem si nezávazně užíval i já s Markem, a tak jsme posluchače obšťastňovali kromě kytarových písniček i různými komediálními výstupy. Prostě bylo veselo a nikomu se nechtělo domu. Dokonce jsme oželili i slibované opékání buřtů, které se nakonec nekonalo, neboť jej místní hasiči pro všeobecné dlouhotrvající sucho a tudíž nebezpečí požáru nakonec nepovolili …

A na závěr malý bombonek v podobě známé písničky “Dívka v modrém” . Zvuk nestojí za moc, neboť -nikdo neví proč – na fotoaparátu byl zapnut filtr větru, a tak to ten kompresor pěkně tlumil …


Fast Tube by Casper

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Středa, Červen 15th, 2016
Koncert začal

Letos by měl někdo ten déšť konečně už zakázat. Dnes jsme měli hrát seniorům v Domově u Fontány v Přelouči. Akce byla původně plánována jako zahradní slavnost, ale nakonec se při pohledu z okna ukázalo, že tento požadavek bude zřejmě nereálný. Lilo jak u nás, tak v Přelouči. Na trasa Zdice -Praha jsou téměř všechny nájezdy v rekonstrukci, takže nájezdní pruhy jsou zavřené. Kam se člověk podívá, tak jsou nekonečné fronty aut. Míjíme dopravní nehodu. Naštěstí je to jenom ťukanec. Prahou projíždíme jakž takž, ale Mladoboleslavská je neprůjezdná – zase rekonstrukce nájezdů, takže všechno je to svedeno do jednoho pruhu a tak stojí celý okruh. Auta jsou na sebe nalepena tak, že by ani myš neproklouzla. Proč ti řidiči nenechají místo aspoň pro sanitku nebo hasiče, to nepochopím … Naštěstí se trochu uvolňuje sjezd na Kolín a můžeme konečně zařadit i jiné rychlostní stupně, než jedničku. Stání v nekonečné šňůře aut měníme za drncání Hradecké dálnice, hrozící rozsypáním našeho Tranzita. Nekonečné drncání změnilo umístění naší aparatury v kufru a veškerých drobností na palubní desce. Divím se, že se ta auta na těch předražených panelových polygonech nerozsypou a že někdo ředitelství dálnic ještě nezažaloval za poškozování cizí věci – zadarmo je ta dálniční známka drahá :(

Konečně dojíždíme do Přelouče. Při vykládání aparatury z auta se déšť trochu utišil, takže jsme z našich hrníčků nemuseli vodu vůbec vylévat. Hrálo se v jídelně. Je to kouzelně vyzdobený prostor s příjemnou atmosférou, ale stejně jako ostatní jídelny, s velmi mizernou akustikou. Dozvuk té místnosti byl obrovský. Při zvukové zkoušce se co chvíli otevřelo výdejní okénko a vykoukla hlava některé z kuchařek, zjišťujíc příčinu nenadálého hluku v místnosti.

Tolik milých a usměvavých lidí jsme ale už dlouho nepotkali. Senioři si koncert užívali a i já jsem se konečně slyšel tak, jak bylo zapotřebí, byť jsem u La Danzy v jednu chvíli s hrůzou zjistil, že doprovod vůbec neslyším a podařilo se mi o pár dob utéci.

Koncert končí, senioři tleskají a my zase balíme. Soutěžní otázku dneska nikdo neuhádl, takže hrníčky rozdáváme ošetřovatelkám a zase jedeme směr Praha. Přijíždíme k nájezdu na okruh a již z dálky nás vítá nekonečná fronta aut stojící ve dvou řadách, takže nakonec vítězí rozum nad trpělivostí a jedeme raději přes Černý Most a Blanku …

Psychicky i fyzicky unaveni a konsternováni s pocitem totální bezmoci a zoufalství opouštíme totálně ucpanou Prahu a hle ! Konečně vysvitlo sluníčko …. !

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Červen 10th, 2016

s Eurocopterem EC135
Některé pátky v červnu mám o dost raději než ty ostatní. Každoročně  se totiž v Berouně v kempu Na Hrázi koná velmi oblíbená akce pro děti, a sice Den bezpečí, kterou už čtvrtým rokem moderuji. Jako v minulých létech, i letos dětem počasí přálo. Na rozdíl od minulých ročníků, kdy se hlavně ztrácely mobily, klíče a peníze, se letos ztrácely hlavně děti – naštěstí se všechny zase v pořádku vrátily ke svým učitelkám.

Vždy je pro děti přichystáno spousta stánků s různými soutěžemi (a sladkými cenami) a mnoho atrakcí. Mezi ty nejobléhanější určitě patřilo dětské dopravní hřiště, rampa, kterou přivezl BESIP, která se s dětmi otočila vzhůru nohama a simulovala tak převrácení vozidla při dopravní nehodě a tudíž důvod, proč je potřeba se v autě pásat, ukázky výcviků služebních psů, vozidla dálniční policie a hasičského záchranného sboru a hlavně vrtulník. Letos přiletěl Eurocopter EC135 T2 (jindy létá BELL 412) a vzhledem k jeho velikosti nebyla letos ani ukázka zneškodnění nebezpečného pachatele, takže děti si mohly vrtulník pouze prohlédnout. Pilot i palubní topič ovšem nezaháleli a plně se dětem věnovali a vysvětlovali a vysvětlovali. Občas bylo nemožné uhlídat nenechavé dětské ruce, které zkoušely odolnost materiálu fenestronu a antén, takže oba letci s hrůzou v oku sledovali, jestli bude vrtulník na konci ukázky vůbec ještě v letuschopném stavu a jestli nepojedou domu autobusem.

Na rozlehlém prostranství kempu jsem vyzkoušel i několik typů bezdrátových mikrofonů, abych nakonec zjistil, že s rušením a vzdáleností si nakonec nejlépe poradil náš digitální Shure Beta 87A. Děti byly nadšené a nikomu se domů moc nechtělo, takže paní učitelky měly dost práce děti jak s uhlídáním toho pytle blech, tak s přesvědčováním, že už je čas k odchodu. Mnohé se tedy ještě vracely na odpolední show, ale již v doprovodu svých rodičů.

Tato akce je pro děti (ale i pro mne :) )  fantastický relax – v době kdy už je ve škole o známkách v podstatě rozhodnuto –  za který městu Beroun, a to vč. ostatních pořadatelů, patří veliký dík

Škoda, že další ročník Dne Bezpečí je až za rok … :(

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pondělí, Květen 16th, 2016
Pavel Šilhavý

Fantastické hraní v malé kavárničce v centru Žižkova.  Jako první vyrazil na obhlídku prostoru táta, který se vzápětí vrátil s dotazem, jestli skutečně vím, kam jdu zpívat a jestli má smysl vůbec vyndavat reprobedny.  I já jsem se tedy osmělil vejíti do krásně zařízených suterénních prostor v Táboritské ulici č.p. 9, hledaje koncertní sálek, či aspoň podium. Usměvavá paní majitelka mne odkazuje na malinkatý “ajnclík” zvící velikost jednoho metru čtverečního – přesně tak pro jednoho performera s kytarou. Vzhledem k tomu, že musíme vyzkoušet novou aparaturu, a také z toho důvodu, že to prostě jinak nejde, vytahujeme celou aparaturu a malinkatou útulnou místnůstku zvučíme. Kupodivu to nenahoukává, nový mikrofon i mix pracují skvěle a já v odposlechu slyším přesně to, co potřebuji. Pozvaných kamarádů přišlo přesně tolik, aby se netlačili a začalo se hrát.

Vypukla hudba. Během produkce usrkávám vynikající Modrý portugal, který majitelka Hanka Müllerová za barem rozlévá a všem nám je fajn, a tak těch 90 minut s italskými a americkými písničkami uteklo jako voda v řece. Aparatura hraje jak má, a tak jsou všichni spokojeni a nenuceně se baví. Pro vypnutí mysli z každodenního šrumu je tento prostůrek naprosto ideální a bydlet blíž, tak jsem tu stálým hostem.

Konec produkce stíháme těsně před večerkou ve 22:00 a odjíždíme noční Prahou domů …

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Březen 19th, 2016

Ve středu mi píše Olda Richter (pořadatel Podbrdské porty a můj dlouholetý kamarád), že už jsem se dlouho neukázal na Portě a protože letos slaví Porta své jubileum, mohl bych spojit příjemné s užitečným a jít si také zasoutěžit. Pokus o předsoutěžní selfii Přiznám se, že se mi tam moc nechtělo, kytaru jsem až na nějaké občasné pidlikání nedržel dva roky v ruce a na prstech to bylo dost znát. Tam, kde se člověk snažil o nějakou rychlejší hru, tak se rychle dostavovala křeč a vůbec to nebudilo důvěru. Tož jsem ale kurva chlap a nějak se s tím poperu. Slibuji účast a již ten večer začínám poctivě cvičit na kytaru. Nejde to, nejde. Prsty bolí a dlaň svírá po chvilce hraní křeč. Ale cvičím dál, neboť do soboty je ještě “daleko”. Cvičení ve čtvrtek začíná trochu budit důvěru a v pátek mám jistotu, že to zahraju aspoň tak, aby v tom posluchači poznali písničku …

Přihlašuji tedy do soutěže písničky: Potkal jsem člověka, Ztracenej čas, Sedím a Áje a taky Kubíkovi. Namísto písničky “Sedím” byla původně v plánu jiná, ale vzhledem k tomu, že na jednu kytaru znějí mé písničky poněkud fádně, zařazovat do repertoáru nějaké pomalé a tahavé songy se většinou ukazuje jako spolehlivý způsob jak publikum uspat. Takže tudy cesta nevede … :)

V sobotu vyrážím do Hořovic s menším předstihem. Znám svoji trému a potřebuji trochu nasát atmosféru a znova si připomenout hru na kytaru. Při prezenci zjišťuji, že texty písniček, které jsem s přihláškou zasílal, nějak nedorazily. To to teda dneska začíná …. Naštěstí doráží pražský fanklub, který si hned kupuje dvojku červeného – a mě také, takže boj s trémou může úspěšně začít

“Ty jsi Pavel Šilhavý ?”, zastavuje mě jedna osoba ženského pohlaví. “Ty jsi měl hrát na Čumprlíkovi, žejo ?”. Pomalu si vzpomínám na dva roky kdesi v historii, kdy jsem usiloval o moje hraní na Veleňském čumrplíkovi a kdy to jako napotvoru nikdy nevyšlo. Jednou díky konferování Berounských hradeb a podruhé asi taky kvůli něčemu takovému co přišlo na poslední chvíli a co se neodmítá ….. Nojono, svět je děsně malej a muzikanti maj přátele úplně všude ….  Tak příští rok to zkusíme do třetice všeho dobrého. Snad do toho nic zase nevleze …. :)

Kapela přede mnou dohrává a já se šinu na jeviště. Zvučí Pája. S Pájou jsme měli už několik ošklivých výstupů ještě s kapelou Pokus,  tak uvidíme, jak se mu bude dařit tentokrát …. naštěstí na mé hře snad už není ani co zkazit, tak jsem v klidu. Hned na začátku se publiku omlouvám, že už 5 let hraji muziku, která s kytarou nemá co společného a že jsem cvičil za poslední 3  roky s bídou 6 hodin. Buď to lidi pochopí nebo ne …  Hraju jednu písničku za druhou, lidi tleskají.  Kupodivu dnes není řádný výpadek textu,což je co říct. Je na řadě poslední, pomalá písnička “Áje a taky Kubíkovi”. Už to mám pomalu za sebou, když najednou uprostřed písničky zjišťuji, že levá dlaň svírá křečovitě hmatník a že s ní nelze hnout. “Ještě sloku a půl, vydrž bestie, to dáš”  …. přesvědčuji neposlouchající okončetinu a v místech, kdy to jde se snažím ruku trochu procvičit. Sice s bídou a s několika sprostými slovy na jazyku dokončuji s úsměvem na rtu písničku a hluboce se klaním. Publikum tleská a já odnáším kytaru v pravé ruce, neboť levou vůbec necítím a hrozí reálná ztráta nástroje v průběhu opouštění podia. Povídáme si s fanklubem a pomalu se myšlenkami navracím zpátky do reality. Hraje bigbítová kapela Rocksana. Mladí saláti, ale ten zvuk je naprosto dokonalý a neskutečně jim to ladí. To nadšení z nich přímo srší. Tajně jim závidím, že jsem takhle tvrdě na základce nemakal na sobě já.  Publikum nadšeně tleská, kluci si to zaslouží. Tahle kapela spojila všechny posluchače v hledišti bez rozdílu hudebních stylů – od bigbíťáků po folkaře.

Vyhlášení výsledků. Srkám dvojku červeného a tleskám ohodnoceným kapelám – solodrnkálista jsem tam byl jediný. Najednou slyším své jméno – Autorská Porta za písničku Potkal jsem člověka a postup do Ústí nad Labem.  Cítím se jako kocour, kterého drbou za uchem. V celkovém umístění jsem se umístil jako pátý z deseti přihlášených, ale všechno ostatní byly kapely, já tam byl sám – líp to prostě už zahrát nešlo. O to páté místo ale vůbec nešlo – ta Autorská porta je mi daleko milejší  ….

Takže nakonec jsem byl vlastně rád, že jsem se na tu Portu přihlásil :)

A nakonec příjemná zpráva, kterou mi donesli kamarádi další den – ozvěny Porty se objevily i v Berounském deníku:

http://berounsky.denik.cz/zpravy_region/na-porte-bodovala-rocksana-i-pavel-silhavy-20160325.html

 

Kategorie: Zápisníček  | 1 Koment
• Pondělí, Únor 22nd, 2016
Domov seniorů Pod hrází

pondělí, 22.02.2016 – Dům seniorů “Pod Hrází, Pečice”

Dnešní den stál za to. Nic se nedařilo už od rána. Celou dobu jsem měl pocit, jakoby mě někdo nade mnou neustále dával najevo, že jsem měl ráno zůstat v posteli a vůbec žádnou činnost raději nevyvíjet. Neboť bylo potřeba udělat nějaké kosmetické změny v playlistu a pořád nebyl čas se k tomu dostat, utěšoval jsem se, že to zvládnu ještě ráno. Nařizuji budíka na šestou hodinu ranní a doufám, že taková časová rezerva bude bohatě stačit – abychom jeli v klidu a bez nervů, potřebujeme vypadnout kolem poledního.

Budík zvoní a já jako vzorná sova jej zase dvakrát zaklapávám, abych vstal až o půl sedmé. Připravuji si playlist, kopíruji písničky na kartu a v duchu se chválím, jak ten den dneska hezky začíná. Hrníčky, které rozdáváme výhercům naší znalostní soutěže a samozřejmě také sociálním pracovnicím, se kterými domlouváme jednotlivé koncerty, jsem nechal záludně na poslední chvíli a spoléhal jsem na to, že budou hotové již v pátek. Nebyly. Hold dneska pojedeme bez hrníčků. Pošleme je dodatečně poštou. Jdu vyčistit a umýt auto, aby se nás v domově seniorů nelekli. Sluníčko krásně svítí. Najednou telefon. Hrnečky jsou hotovy, do 30 minut si dojeďte. Zn. Spěchá …. Trochu mi to komplikuje skutečnost, že jsem předpokládal, že bychom mohli hrníčky z Hořovic vyzvednout při cestě do Příbrami až v poledne. Je čtvrt na jedenáct a já narychlo spěchám do Hořovic pro hrníčky. Na zpáteční cestě se narychlo zastavuji na zdické benzínce a kupuji za 1000 Kč naftu a voňavý stromeček. Chci nastartovat, ale ze startéru se ozývá pouze cvakání. “Dyť ten krám, před chvílí ještě fungoval”, přemýšlím, kde mohla tak najednou nastat tak fatální závada. Benzínka je malinko z kopce, a tak roztlačuji tranzita. Spojka, zpátečka, pustit spojku a už hrčíme. Pískot, jako když někdo škrtí čuníka. Už je mi to jasné. Zakousnutý alternátor. Tak proto s tím startér neotočil. Spěchám rychle ten kilometr k nám domu. Tam mám alternátor náhradní. Jako naschvál jsem ho koupil před týdnem – co kdyby se někdy hodil. Tedy bude se hodit právě dneska. Přes celé Zdice se ale vleče pražák, který neví kudy kam a spíš se kochá, než aby jel a hvízdot najednou utichá – řemen se právě přepálil. Dojíždím domu, nakládám alternátor a mažu do autodílny. Vítá mě kamarád se smutným úsměvem na rtu a ortézou na noze. Náhradní řemen nemá ani on, ani já. Naštěstí píše zvukař Honza, kde bude sraz a jestli mi nemůže pomoc, takže hurá – jedeme jeho autem do Králova Dvora do Kelly pro náhradní řemen. Mají poslední. Přijíždíme zpátky do autodílny, Tranzit ještě horký z cesty do Hořovic, takže na něj se ještě sáhnout nedalo. Je jedenáct hodin a čas našeho odjezdu se qapem blíží.

Kamarád sděluje, že za hodinu to s bolavou nohou nestihne ani náhodou a tak je rozhodnuto – jedeme honzovou felicií. Od té doby, co používáme aktivní reprobedny, se nám aparatura stěhuje o dost lépe. Je to celé daleko skladnější a hlavně s sebou nemusíme vláčet ten příšerně těžký a neskladný rack. Blíží se pomalu dvanáctá hodina a tudíž čas našeho odjezdu. Musíme ještě odzkoušet aparaturu. Vybíráme mikrofon, který by se mohl hodit na stísněné prostředí domova pro seniory a pro jistotu bereme ještě jeden náhradní. Aparatura na kuchyňském stole funguje jak má a tak nosíme věci do auta.  Náhle můj zrak spočine na blbence, kterou jsem si včera večer přichystal, abychom náhodou na nic nezapomněli. Položka “Letopočty” zůstala neodškrtnuta …. Vytiskl jsem si sice speciální zkrácený playlist pro dnešní koncert, ale nezapsal jsem do něj letopočty jednotlivých písní, aby bylo o těch písničkách vůbec co říkat. Takže znova zapnout počítač a tiskárnu a narychlo dotisknout požadované informace. Je deset minut po dvanácté hodině a my ještě stále trčíme na základně a nemáme sebemenší náznaky toho, že už by se vše chýlilo k odjezdu. Poslední kontrola všech těch našich zbytečností a můžeme vyrazit. Ještě zastavujeme na krámu, kde jsou pro nás přichystané nové navštívenky a můžeme konečně vyrazit. Honza má nádrž téměř prázdnou, takže musíme chtě nechtě natankovat. Bereme benzín za 700 a mě při vzpomínce na naftu za 1000, která se nyní bez užitku povaluje v Tranzitovi, vlhnou oči …  Dnešní den hold bude ztrátový …  Pořád mám dojem, jakoby mi někdo chtěl naznačit, abych dneska seděl doma na zadku a nikam nejezdil ….

Jsme už čtyři kilometry za Zdicemi, když mě hlavou proběhne myšlenka : “Nakládal vůbec někdo ty  papíry s letopočty, co jsme ještě na poslední chvíli tiskli ?” Honza o ničem neví, já také ne. Vrátíme se ? Musíme. Tohle smrdí průšvihem. Za deset minut jsme doma, papíry nalézám zapomenuté vedle tiskárny a konečně můžeme vyrazit směr Milín. Cesta na Příbram příjemně utíká, a tak si pomalu připravuji průvodní řeč a seřazuji si jednotlivé písničky podle roku vzniku. Došel jsem k poslednímu papíru, ale nikde není ten zkrácený playlist. Mě dneska trefí, tohle už není možné. Patnáct kilometrů už se domů fakt vracet nebudeme a tak ten playlist okopírujeme přímo z přehrávače.

Domov seniorů nalézáme na první pokus. Jsme mile přivítáni a vybalujeme aparaturu. Prostor kde budeme hrát je příjemně malý ale nikterak netlumený, a tak máme strach z toho, aby aparatura nenahoukávala. Zkoušíme tedy jak dynamický tak i kondenzátorový mikrofon. Kondenzátorový si vede o poznání lépe, a tak je rozhodnuto – zůstaneme u klasiky a nebudeme zbytečně experimentovat. Najednou ze z reprobeden ozývá nepříjemný pískot, který nelze nijak odstranit. Zní to jak průmyslové rušení a nemůžeme se toho nikterak zbavit. Zkoušíme přepojovat kabely až do chvíle, kdy Honza rozhoduje – pojedeme pouze na jednu reprobednu a tu víc pískající prostě stáhneme. Moc se mi to nechce, ale co se dá dělat – toho protivného pisklavého zvuku se ne a ne zbavit.

 

Posluchači se mezitím shromáždili a tak může koncert začít.  Začínám písní “Země odkud přicházím” od Jiřího Vašíčka a už od prvních tónů je jasné, že tady se nám bude líbit. Senioři tleskají jako jeden senior, jedna z babiček tleská dokonce i do meziher a mezi sloky, ale dá se na to rychle zvyknout. Lidé se usmívají a je nám tady dobře. Akustika místnosti je dobrá a odposlech funguje naprosto bez problémů. Naši vědomostní soutěž o5 nikdo neuhádl, a tak jsme zase ušetřili jeden hrníček. Jedna paní ve druhé řadě mi nestále bere ze rtů slova, všechno ví dopředu, písničky zpívá se mnou ale většinou o jedno až dvě slova napřed, což mě trochu znervozňuje, protože se nedokážu tolik koncentrovat, ale lidé zde jsou koncertem nadšení, a tak netlačím tolik na pilu a všichni si hodinku se starými písničkami společně užíváme.

Koncert končí a lidé tleskají. Protože tak hezky tleskají a protože se stále nikdo nezvedá, přidáváme ještě třetí a čtvrtý přídavek. Všichni jsou nadšeni a chválí nás. Dnešek si velmi užili.

Pomalu balíme aparaturu když tu jednu z babiček postil hyperglykemický šok, takže jsme byli aspoň trochu k ruce a trochu jsme chlapskou rukou pomohli. Během chvíle dorazila i rychlá záchranná služba a zdravotníci si babičku pro jistotu odvezli na pozorování. Samý chlap a jedna jediná slečna zdravotnice – blondýnka, krásné dlouhé vlasy. Jééé, jak ta se mi líbila :)

Střídavě mě odchytávají jednotliví senioři a děkují za krásné odpoledne. Honza dneska musí balit sám … Jedna z babiček se přiznává, že včera slavila narozeniny – krásných 88 let. Hrníček, který byl připraven pro vítěze znalostní soutěže tudíž dostal nového majitele a já jsem za odměnu zván na malý přípitek na griotku. Vychlazená chutnala sqěle a já jsem zavzpomínal, že naposledy jsem jí pil někdy v roce 1991 – 1992, kdy jsem tímto sladkým mokem zaháněl na silvestrovském hraní v Kublově na Slovance mojí všudypřítomnou trému ….

Domov seniorů Pod hrází

Máme sbaleno, vyřizujeme dokumenty a mažeme domu. Už se notně setmělo ….

Na to, jak mizerně dnešní den začal a jak velké zmatky přípravu koncertu provázely, se dnešní koncert povedl naprosto vyjímečně a všichni na obou stranách – jak “na jevišti”, tak i “pod jevištěm” si dnešní den náležitě užili.

Druhý den ráno zvoní telefon. Volá ekonomka domova seniorů, že senioři jsou stále nadšeni a stále žijí včerejším koncertem. Usmívám se do sluchátka a představuji si všechny ty trable, které koncert předcházely, pískající aparaturu i tu hezkou blonďatou zdravotnici z erzety ….

Je fajn rozdávat lidem radost. Předběžně jsme tedy domluvili další koncert na podzim … :)

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment