Archive for ◊ Červen, 2012 ◊

• Pondělí, Červen 25th, 2012

2012.06.25 – Ben Bezpečí, Beroun

Jedna z velmi příjemných akcí, kterou pro děti uspořádalo město Beroun ve spolupráci s Integrovaným záchranným systémem. Pro děti byla připravena spousta stánků jednotlivých partnerů, kde si mohly změřit tlak, hmotnost, poměr svalů a tuků, vyzkoušet si dýchání z úst do úst a masáž srdce na Andule, aj. Husovo náměstí Beroun Kromě toho, že děti velmi příjemně zabily pondělí (i když se tedy stejně už neučily), byly pro ně připraveny ukázky zásahů policejních psovodů (včetně znásilnění :-) náhodně vybrané asistentky z davu ), slaňování z 30m vysoké plošiny, vyprošťování a záchrana zraněného z havarovaného auta.

Na této akci jsem nehrál, ale byla mi svěřena funkce moderátora – snad jsem svěřenou úlohu zvládnul a všichni byli spokojení …

Počasí bylo fantastické a děti byly nadšené. Fotografie pořídila moje fotoúderka Jan Fryš z Fotoateliéru Šilhavý Zdice

 

Kategorie: Zápisníček  | 2 koment
• Sobota, Červen 23rd, 2012

2012.06.23 – Úlety 2012 – Velké Bílovice

 

Tak na tento festival hóóóódně dlouho nezapomenu. Bylo to po dlouhé době jedno z hraní, po kterém mám chuť vzít kytaru (která za to ovšem nemůže, festival samozřejmě také ne), hodit jí co nejdál někam do  pole a ještě rozšlapat. Pálava

Všechno to začalo středeční bouřkou, která mi zničila dva WiFi vysílače na uzlovém bodě, a než se to opravilo a k tomu se opravily  i nějaké počítače uživatelů, tak jsem ve čtvrtek  šel spát hodně dlouho po půlnoci. V pátek nebyla situace o nic lepší a od zákazníka odcházím v sobotu v 00:30 ráno.  Doma budu nejspíš za blázna, ale co je lepší: spát do šesti, sedmí do rána, pak sednout na kůň a jet do Velkých Bílovic na festival a riskovat problémy a zdržení v dopravě a nebo ještě v noci vyklidit auto, naházet dovnitř proviant a kytaru  a vyrazit do noci a ráno někde dospat s tím, že už jsme na místě a už není kam spěchat ?  Riskli jsme tedy s fotoúderkou Honzou druhou variantu, která se nakonec vyplatila – ovšem za cenu strašlivých ztrát na uměleckých úrovních všeho druhu, kdy jsem musel nejspíš hodně klesnou v očích kritikových ….

E moll - takže 'Potkal jsem člověka' Vyrážíme ze Zdic směr Velké Bílovice v asi 01:00 ráno, možná  trochu později – 01:30 – přesné číslo však nemá pro pointu příběhu valného smyslu. Po návratu od zákazníka bylo ještě nutno zbavit vůz zbytků nářadí a kabelů, i když čistoty vozu, kterou jsme dosahovali loni, jsme nedocílili ani náznakem.  Startujeme, najíždíme na dálnici a vyrážíme. Na JETce v Králově Dvoře ještě tankujeme plnou a dokupujeme 2 litry motorového oleje, neboť hladové olejové světýlko je neodbytné a na Moravu je přece jenom daleko. Motor Tranzita přede a cesta utěšeně utíká. Asi 30km za Prahou nastává první krize. Už ten pocit znám a nehodlám riskovat. Jakmile zjišťuji, že se mi červená koncová světla aut co jedou přede mnou  začínají mlžit a pohybovat bezdůvodně nahoru a dolů, vím, že je zle a zastavuji na prvním odpočívadle, které vidím. Nastavuji budík na mobilu na 30 minut a pokouším se usnout. Chudák mozek ale zřejmě netuší, co se po něm žádá.  Hlava opřená o volant ne a ne zabrat a drahocenné minuty pomalu utíkají.  Jsem tak unaven, že nejde ani usnout a prostě jenom vypínám hlavu a snažím se trochu klimbat.  Sotva se mi podaří usnout aspoň na jedno oko, mobil to zřejmě vypozoroval a začal zvonit. Mačkám po paměti tlačítko “Dospat” a snažím se aspoň trochu klimbat i na druhé oko.  Asi jsem skutečně trochu usnul, neboť za dalších 15 minut mobil drnčí znovu a já zjišťuji že vidím docela ostře a koncová světla přede mnou jedoucích aut se mi nemlží. Startuji, hltám hrneček capuccina, zařazuji jedničku a vyrážíme směr Břeclav. Jedeme rychlostí asi 90 km/h a opět nadávám na povrch dálnice D1, kdy nám běhá po palubní desce vše od brýlí přes doklady a voňavý stromeček a my s Honzou netrpělivě vyhlížíme mosty, které jediné jsou rovné a hladké. Po asi hodině jízdy – někde na Vysočině – opět zjišťuji, že koncová světla aut přede mnou rychle máznou a že s tím nejsem schopen nic udělat – takže zřejmě už mozek opět nepracuje a já opět hledám odpočívadlo. Lezu na zadní sedadlo, přehazuji přes sebe deku a pokouším se usnout. Zvuk svištících aut nedaleko za hlavou a nezvladatelná únava mají ale za následek jenom klimbání na sedadle a o nějakém posilujícím spánku nemůže být ani řeč… Je něco mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní a já pomalu usínám.

Vstáváme kolem deváté. Sluníčko pěkně svítí a odhadem nám do cíle cesty zbývá asi hodina.  Vzhledem k tomu, že sebou opět vláčíme kola a že Pálava je tak nádherný kraj, tak si to v tom nádherném vinařském kraji trochu zpříjemníme.

 

 

V Brně namísto na Břeclav odbočujeme na Mikulov a s úžasem zjišťujeme, jak kvalitní povrch může asfaltová silnice mít. Dojíždíme do Mikulova a jdeme se podívat na Svatý kopeček. Honza tu nikdy nebyl a já vlastně téměř 7 let také ne – resp. na Svatém kopečku jsem nikdy nebyl, v Mikulově jsem byl v roce 2005, když jsem projížděl vinařskými stezkami. Je tu krásně a pomalu zjišťuji, že se mi ani moc spát už nechce. Odjíždíme směr Pavlov, kde hledáme nějakou útulnu, neb je čas oběda a jen tak mimochodem hledám domeček z filmu Náš dědek Josef. Nebýt jednoho s místních, nikdy bychom jej nenašli, tak se to tam za těch několik desetiletí změnilo. Oba s Honzou dáváme smažák s opečeným bramborem, který na rozdíl od ostatních útulen čítá dva kousky smažáku a hromadu brambor, takže oba máme co dělat abychom porci spořádali. Vzhledem k tomu, že začátek festivalu se neplánovaně přesouvá z 18. na 19.hodinu, máme ještě skoro 6 hodin čas. Parkujeme auto pod Pavlovem a vydáváme se směr Nové Mlýny, Strmilov, Dolní Věstonice pěkně po hrázi nádrže – celkem asi 35 km. Nádherná projížďka. Protože čas ubíhá, vydáváme se pomalu směrem Velké Bílovice – jsou odsud pár kilometrů.

Parkujeme na stejném místě jako loni. Z oken nedalekého hostince se line moravská hudba, hlasitý zpěv a hluk – někdo slaví svatbu. Zničehonic vyběhne z hostince jeden z místních a na parkoviště, kousek od místa kde parkujeme zapaluje cosi na asfaltu. Sledujeme s Honzou jeho počínání a nechápeme souvislosti. Z okamžik zazní kvílení sirén z nedaleké hasičské zbrojnice a z otevřených dveří vyjíždí hasičská avie, která spěchá asi 30 metrů právě k nám na parkoviště uhasit vzniklý požár. Svatebčané se smějí, siréna kvílí, modrý maják bliká a novomanžel se urychleně převléká do hasičského. Pomalu nám svítá. Převlečený novomanžel bere do ruky práškový hasící přístroj a utíká zlikvidovat oheň. Všude je plno prášku, přes oblak kouře není nic vidět. Když se oblak trochu rozplyne, je vidět, že hasičský přístroj je již prázdný, ale ohýnek plápolá vesele dál a tak hasič nelení a rozhodne se oheň zadupat – což se mu nakonec po nějaké chvíli docela obstojně daří.

Vybaluji na parkovišti kytaru, připravuji repertoár a projíždím si jednotlivé písničky. Vše je v pohodě, už se těším na podium. Hraji letos hned jako druhý, takže pak budu  mít klid. Zvukař již nastavil aparát, zvuk je výborný a začíná hrát první kapela – Dárečci – je to hudební potěr Velkých Bílovic a špunti hrají jako o život. Jsem v pohodě a čekám až na mě dojde řada. Darečci dohráli a já lezu na podium. Začínám hrát a ouha … něco je špatně.  Možná to byla kombinace trémy a čtyřdenního nevyspání, ale pletou se mi prsty mezi strunami a – což se mi už dlouho nestalo – okno jak výkladní skříň. Prostě ačkoliv jsem si na parkovišti projel komplet celý repertoár, tady to vypadá, jako bych ty písničky teprve skládal. Nestačím se divit, co mi to dělá hlava za škodolibosti, ale ze sedmi písniček jsem jich pět zvoral. Ale úplně. Bez problémů byla snad jenom “Sedí sokol na javori” a “Ztracenej čas”, kde se mi ale podařilo nedotáhnout mezihru. Prostě den jak korálek, teď už nemá smysl cokoliv řešit, lidi tleskají, loučím se písničkou Áje a taky Kubíkovi, ta docela jde a už se těším jak budu z podia dole. Bum. Poslední sloka a já civím do publika – a zase výkladní skříň. To snad není možné. Mozek kolabuje, několika slovy vysvětluji lidem mé patálie s nevyspáním, snad to pochopili, dohrávám poslední sloku, na kterou si najednou zničehonic vzpomínám (jako bych si nemohl vzpomenou už dřív) a prchám z jeviště. Teď bych přál být někde hodně hodně hodně daleko – třeba někde u Jupitera, nebo Marsu ….. Balím kytaru do futrálu, kombo jsme letos nikam netáhli, takže je to celé rychlejší a jdu na párek a pivo rovnat nervy.

Kapely hrají a nové rodinné trio Úlety Jožky Kraloviče – tentokrát již ochuzené o odcházející dívčiny – hraje jako jeden muž. Krásně jim to zařezává, harmonie sedí a se nestačím divit, jak za ten rok, co jsem je neviděl, umělecky povyrostli – jó, když je kapelníkem učitel hudby, to je pak všechno jednodušší  ….

Festival Úlety 2012

Festival končí někdy o půl dvanácté, ale mě už se zase klíží oči a tak se se všemi kamarády loučíme, nečekáme až na konec a nabíráme směr Zdice. Kousek za Brnem začínám mít pocit, že koncová světla přede mnou jedoucích aut jakoby plavou. Krizovku řeším zastavením na odpočívadle. Honza, který usnul za první asfaltovou muldou za Brnem, se na okamžik probouzí ale vzápětí zase usíná. Asi na půlhodiny usínám za volantem. Třikrát obíhám auto, startuji a mažeme zase dál – původně plánovaný dojezd ve 3 hodiny ráno se nepříjemně natahuje, ale co – zítra je neděle a tak není kam spěchat. Za hodinu cítím další krizi. Jsme už blízko Prahy a pomalu začíná svítat. Nebudu riskovat a znova odbočuji na odpočívadlo. Půlhodina klimbání vrací mozek do relativně fungujícího stavu. Dojíždíme domu v pět hodin ráno, tzn. těch 300km jsem zvládli s přestávkami asi za pět a půl hodiny …

Už nikdy nebudu pracovat přes půlnoc, protože tohle bylo strašný ………

Kategorie: Zápisníček  | 1 Koment