Archive for ◊ Leden, 2012 ◊

• Středa, Leden 18th, 2012

(Po)Vánoční koncert v domově seniorů v Unhošti (KD)

18.01.2012   16:00

 

Dnes byla na můj vkus dost velká zima. Motor Tranzita pomalu dodělává a tak se bojím, jestli vůbec nastartujeme.  Možná by stačilo seřídit ventily, možná že je tam něco vážnějšího, ale už je objednaná výměna za starý ale funkční a bezproblémový motor z mého bývalého  starého červeného Tranzita (který svůj život ukončil rukou agresivní rzi), a tak nezbývá než to do té výměny nějak přetrpět. Startuji. Pavel Šilhavý  (Ave maria - Franz Schubert   )  Startér otáčí promrzlým motorem a já nejistě odhaduji kapacitu baterie. Je gelová a reklama tvrdila, že nikoho nikdy nenechá ve štychu. Snad nebudeme první. Po chvíli motor naskakuje, z výfuku se valí oblaka bílého dýmu a v kabině se všem viditelně ulevilo. Studený motor sice klepe a různě chrastí – ale  hrčí a to je podstatné. S Honzou na sebe usměvně mrkáme  – a můžeme vyrazit za kulturou  – tentokrát přímo přes samou Ameriku! Ráno jsem naftu lehounce naředil trochou benzínu, aby motor lépe startoval, ale jak je vidět, tak to moc nepomáhá.

Vyrážíme s Honzou z Berouna směr Unhošť. Času máme relativně dost a je to vlastně kousek, a tak jedeme v klidu a netrápíme aparaturu zbytečnou odstředivou silou. Přijíždíme do Unhoště – Ameriky, odbočujeme vpravo a začínáme hledat správnou odbočku. Mám nastudovanou mapu, ale i tak jsem si sebou vzal navigaci. Navigace machruje stejně jako před čtyřmi léty v Chorvatsku, kdy nás neochvějně vedla po louce i lesem naprosto neznámou krajinou jenom proto, aby učinila zadost svému nastavení – cestě “nejkratší”. Skutečně jsme tenkrát najeli o asi 2 kilometry méně, ale to, co jsme viděli ze Slovinského venkova, v nás zanechalo hluboký dojem. Stejně tak dnes. Vím, že musím dojet do Unhoště až na náměstí, ale navigace nás nutí uhnout již první možnou cestou vpravo a já se nestačím divit, kdo tu navigaci programoval … pověsit ho za trest za pytlíka do průvanu. Projíždíme krokem nějakou úzkou uličkou, cesta plná výmolů jak po šrapnelech hnedle po válce, auto se divoce komíhá ze strany na stranu jako zaoceánská loď v bouři a aparatura – dříve úhledně složená a jištěná několika gumicuky proti pohybu – nyní lítá nákladovým prostorem. Po asi dvěstě metrech najíždíme na silnici, kudy jsme měli  původně podle mapy přijet  a do cíle máme už jen kousek – Unhošť není nijak velké městečko, ale i když je to od Zdic v podstatě  za kopcem, když  jste tu poprvé,  ztratíte se lehce.  Pán z domova seniorů nás naviguje k budově a já raději parkuji trochu dál od vchodu, neboť až motor vystydne a my se zase budeme snažit nastartovat, tak by se mohl interiér budovy zahalit bílým čpícím kouřem – a to bychom teda vůbec nechtěli.

Taháme rozházenou aparaturu z auta do jídelny a děláme zvukovou zkoušku. Aparatura nějak blbne a v odposlechu se objevuje něco, co tam doposud nebylo. Do beden jde ale zvuk dobře, a tak to moc neštudujeme, maximálně budu zpívat bez odposlechu. Senioři jsou už “svezeni” do prostoru jídelny a pan “sociální pracovník” nám kyne, že produkce může začít.   Honza tedy pouští Ave mariu a já jdu k mikrofonu. Zpívám první sloku a pozoruji seniory. Poslouchám hudbu a očekávám konec písně. Divný. Dneska je to nějak jinak než obvykle. Píseň kupodivu pokračuje druhou slokou. Chytám se hned na druhé slovo a pokračuji jakoby se nic nestalo – fujtajbl, tohle by se mi stávat nemělo. Ave maria konečně končí a senioři tleskají. Příjemné. Postupně uvádím písničku za písničkou. Dostáváme se k písni “Tichá noc, Svatá noc” a senioři stejně jako ve všech jiných domovech důchodců zpívají polohlasem  se mnou. Napříště připravím těch známých písní víc. Loučím se s publikem, zpívám jako reklamu na připravovaný jarní repertoár kus z operety  Paganini  Franze Lehára  “Vás ženy jsem líbal rád”  a zvu publikum na jarní produkci. Jako poslední písnička odpoledne je moje “Čas vánoční”. Publikum tleská a stejně jako v ostatních domovech se nezvedá z místa. Za chvíli mají totiž večeři a už jim nestojí za to chodit pryč. Loučíme se se všemi, balíme a snažíme se nastartovat. Po chvilce prošení  a přesvědčování  motor skutečně chytá a my můžeme vyrazit. Honza si stěžuje, že aparát nějak nehrál dobře a že to vůbec neznělo nijak extra a že z toho nemá dobrý pocit. V tuto chvíli je to stejně už jedno, doma na to mrkneme. Slíbil jsem kamarádce z práce dovézt výplatnici a tak ještě chvíli  bloudíme potemnělou Unhoští a hledáme adresu. Nakonec šťastně nacházíme, předáváme obálku a protože je venku strašlivý mráz asi -5°C a já mám na sobě právě jenom koncertní košili (kalhoty teda samozřejmě také), která pranic nehřeje, loučíme se a modlíme se za zdárný start umírajícího motoru. Ještě se ptáme na nejbližší benzínku, neboť toho benzínu je v nádrži asi moc a motoru se to moc nelíbí a tak chci dolít za zbývající peníze do nádrže naftu.

Vyrážíme domů a já již v duchu plánuji program na jaro a léto, kde by měly zaznít operety a různé světové písně …

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment