Archive for ◊ 2012 ◊

• Úterý, Prosinec 25th, 2012

plakat Dnes jsme vyrazili do Velké Chmelištné.  Svítilo sice sluníčko, venku příjemné teplo, v kostele ale příšerná zima. Zkoušíme aparaturu, já stále navlečený jako pumpa v zimě. Už týden mě bolí v krku a hlas není taky nic moc, v termosce horký čaj – snad ten dnešek přežijeme… Vyrazili jsme s asi hodinovým zpožděním, asi pětkrát jsme se vraceli z větší či menší vzdálenosti od domu – vždycky jsem si vzpomněli na něco, co jsme doma zapomněli – naposledy fleška s hudbou  – bez té by jsme tam byli houby platní :-/

Aparatura hraje a lidé se již schází. Někdo z místních přivezl asi desetilitrový demižonek se svařeným vínem a se zástrčkou v ruce se ptá, kam se může připojit, aby to prý vydrželo teplé. Netušíme zradu a tak se dělíme o proud.

Foto Helena Louženská

Místní farář promlouvá k davu.  Srkám horký čaj a snažím se kašlat co nejtišeji. Farář končí a předává slovo “muzikantům”. Na plakátu jsme totiž uvedeni jako “Hudba a zpěv:  Pavel Šilhavý a Jan Fryš” .  Začínáme stejně jako loni Schubertovou skladbou Ave Maria. Během předehry zničehonic hlasitost aparatury klesá a ve zvuku se objevuje šum a chraštění. Mrazí mě v zádech. Zpěv také nestojí za nic, průdušky se projevují naplno, hlas není to co býval …  Třeštím oči na Honzu který něco šteluje na mixážním pultu. Je odemne vzdálen asi 10 metrů, takže co přesně dělá prostě netuším. Hrajeme dál a zvuk je stále tichý a mizerný. Místy aparaturu vůbec neslyším a asi ve dvou písničkách utíkám mimo rytmus.

Polévá mě hrůza.  Ani nevím proč, přeskakuju Dvořákovu Starou matku. Vůbec jsem tím Honzovi nepomoh. Uvedl jsem totiž  Panis Angelicus, které je v playlistu hned za Starou matkou, kterou měl ale Honza již připravenou k přehrání. On si nevšimnul že uvádím jinou písničku, mě neseplo, že hraje úplně jiná předehra. S hrůzou v očích poslouchám, co to hraje za hudbu a tu písničku jsem prostě stopnul …

Pomalu se dostáváme do finále – hlasivky už jsou na hadry, hlas se chvěje jako papír a na průduškách se začíná projevovat blížící se kašel – a tak se loučím s písničkou Šťastné vánoce od Yvetty Simonové a radím posluchačům, aby i když venku svítí sluníčko měli na paměti, že meze jsou ještě studené, aby se dobře podívali, jak jsem dopadnul já. Lidi se smějí a odcházejí.

Najednou aparatura hraje hlasitě a bez problémů. Honza sděluje, že jakmile venku zapli ten elektrický kotlík na svařák, tak nastalo tak velké podpětí v síti, že to prostě přestalo hrát – proč ale přetížení nevyrazilo jistič mi zůstává záhadou.
Balíme aparaturu a jdeme ještě na čaj k Helence Louženské, která měla celou dnešní akci na svědomí. Sluníčko zapadá a tak jdeme pěšky ten kousek k jejich domku. Honza se chlubí parádní fotkou západu slunce a Helenka jako zdařilá fotografka a hlavně domorodec, který se o podobný snímek už delší dobu snaží, jen tiše s otevřenou pusou závidí.

Tak tady nám Honzo už kafe nenalejou …. :-)

  Zálad slunce ve Velké Chmelištné - Jan Fryš

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pondělí, Červen 25th, 2012

2012.06.25 – Ben Bezpečí, Beroun

Jedna z velmi příjemných akcí, kterou pro děti uspořádalo město Beroun ve spolupráci s Integrovaným záchranným systémem. Pro děti byla připravena spousta stánků jednotlivých partnerů, kde si mohly změřit tlak, hmotnost, poměr svalů a tuků, vyzkoušet si dýchání z úst do úst a masáž srdce na Andule, aj. Husovo náměstí Beroun Kromě toho, že děti velmi příjemně zabily pondělí (i když se tedy stejně už neučily), byly pro ně připraveny ukázky zásahů policejních psovodů (včetně znásilnění :-) náhodně vybrané asistentky z davu ), slaňování z 30m vysoké plošiny, vyprošťování a záchrana zraněného z havarovaného auta.

Na této akci jsem nehrál, ale byla mi svěřena funkce moderátora – snad jsem svěřenou úlohu zvládnul a všichni byli spokojení …

Počasí bylo fantastické a děti byly nadšené. Fotografie pořídila moje fotoúderka Jan Fryš z Fotoateliéru Šilhavý Zdice

 

Kategorie: Zápisníček  | 2 koment
• Sobota, Červen 23rd, 2012

2012.06.23 – Úlety 2012 – Velké Bílovice

 

Tak na tento festival hóóóódně dlouho nezapomenu. Bylo to po dlouhé době jedno z hraní, po kterém mám chuť vzít kytaru (která za to ovšem nemůže, festival samozřejmě také ne), hodit jí co nejdál někam do  pole a ještě rozšlapat. Pálava

Všechno to začalo středeční bouřkou, která mi zničila dva WiFi vysílače na uzlovém bodě, a než se to opravilo a k tomu se opravily  i nějaké počítače uživatelů, tak jsem ve čtvrtek  šel spát hodně dlouho po půlnoci. V pátek nebyla situace o nic lepší a od zákazníka odcházím v sobotu v 00:30 ráno.  Doma budu nejspíš za blázna, ale co je lepší: spát do šesti, sedmí do rána, pak sednout na kůň a jet do Velkých Bílovic na festival a riskovat problémy a zdržení v dopravě a nebo ještě v noci vyklidit auto, naházet dovnitř proviant a kytaru  a vyrazit do noci a ráno někde dospat s tím, že už jsme na místě a už není kam spěchat ?  Riskli jsme tedy s fotoúderkou Honzou druhou variantu, která se nakonec vyplatila – ovšem za cenu strašlivých ztrát na uměleckých úrovních všeho druhu, kdy jsem musel nejspíš hodně klesnou v očích kritikových ….

E moll - takže 'Potkal jsem člověka' Vyrážíme ze Zdic směr Velké Bílovice v asi 01:00 ráno, možná  trochu později – 01:30 – přesné číslo však nemá pro pointu příběhu valného smyslu. Po návratu od zákazníka bylo ještě nutno zbavit vůz zbytků nářadí a kabelů, i když čistoty vozu, kterou jsme dosahovali loni, jsme nedocílili ani náznakem.  Startujeme, najíždíme na dálnici a vyrážíme. Na JETce v Králově Dvoře ještě tankujeme plnou a dokupujeme 2 litry motorového oleje, neboť hladové olejové světýlko je neodbytné a na Moravu je přece jenom daleko. Motor Tranzita přede a cesta utěšeně utíká. Asi 30km za Prahou nastává první krize. Už ten pocit znám a nehodlám riskovat. Jakmile zjišťuji, že se mi červená koncová světla aut co jedou přede mnou  začínají mlžit a pohybovat bezdůvodně nahoru a dolů, vím, že je zle a zastavuji na prvním odpočívadle, které vidím. Nastavuji budík na mobilu na 30 minut a pokouším se usnout. Chudák mozek ale zřejmě netuší, co se po něm žádá.  Hlava opřená o volant ne a ne zabrat a drahocenné minuty pomalu utíkají.  Jsem tak unaven, že nejde ani usnout a prostě jenom vypínám hlavu a snažím se trochu klimbat.  Sotva se mi podaří usnout aspoň na jedno oko, mobil to zřejmě vypozoroval a začal zvonit. Mačkám po paměti tlačítko “Dospat” a snažím se aspoň trochu klimbat i na druhé oko.  Asi jsem skutečně trochu usnul, neboť za dalších 15 minut mobil drnčí znovu a já zjišťuji že vidím docela ostře a koncová světla přede mnou jedoucích aut se mi nemlží. Startuji, hltám hrneček capuccina, zařazuji jedničku a vyrážíme směr Břeclav. Jedeme rychlostí asi 90 km/h a opět nadávám na povrch dálnice D1, kdy nám běhá po palubní desce vše od brýlí přes doklady a voňavý stromeček a my s Honzou netrpělivě vyhlížíme mosty, které jediné jsou rovné a hladké. Po asi hodině jízdy – někde na Vysočině – opět zjišťuji, že koncová světla aut přede mnou rychle máznou a že s tím nejsem schopen nic udělat – takže zřejmě už mozek opět nepracuje a já opět hledám odpočívadlo. Lezu na zadní sedadlo, přehazuji přes sebe deku a pokouším se usnout. Zvuk svištících aut nedaleko za hlavou a nezvladatelná únava mají ale za následek jenom klimbání na sedadle a o nějakém posilujícím spánku nemůže být ani řeč… Je něco mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní a já pomalu usínám.

Vstáváme kolem deváté. Sluníčko pěkně svítí a odhadem nám do cíle cesty zbývá asi hodina.  Vzhledem k tomu, že sebou opět vláčíme kola a že Pálava je tak nádherný kraj, tak si to v tom nádherném vinařském kraji trochu zpříjemníme.

 

 

V Brně namísto na Břeclav odbočujeme na Mikulov a s úžasem zjišťujeme, jak kvalitní povrch může asfaltová silnice mít. Dojíždíme do Mikulova a jdeme se podívat na Svatý kopeček. Honza tu nikdy nebyl a já vlastně téměř 7 let také ne – resp. na Svatém kopečku jsem nikdy nebyl, v Mikulově jsem byl v roce 2005, když jsem projížděl vinařskými stezkami. Je tu krásně a pomalu zjišťuji, že se mi ani moc spát už nechce. Odjíždíme směr Pavlov, kde hledáme nějakou útulnu, neb je čas oběda a jen tak mimochodem hledám domeček z filmu Náš dědek Josef. Nebýt jednoho s místních, nikdy bychom jej nenašli, tak se to tam za těch několik desetiletí změnilo. Oba s Honzou dáváme smažák s opečeným bramborem, který na rozdíl od ostatních útulen čítá dva kousky smažáku a hromadu brambor, takže oba máme co dělat abychom porci spořádali. Vzhledem k tomu, že začátek festivalu se neplánovaně přesouvá z 18. na 19.hodinu, máme ještě skoro 6 hodin čas. Parkujeme auto pod Pavlovem a vydáváme se směr Nové Mlýny, Strmilov, Dolní Věstonice pěkně po hrázi nádrže – celkem asi 35 km. Nádherná projížďka. Protože čas ubíhá, vydáváme se pomalu směrem Velké Bílovice – jsou odsud pár kilometrů.

Parkujeme na stejném místě jako loni. Z oken nedalekého hostince se line moravská hudba, hlasitý zpěv a hluk – někdo slaví svatbu. Zničehonic vyběhne z hostince jeden z místních a na parkoviště, kousek od místa kde parkujeme zapaluje cosi na asfaltu. Sledujeme s Honzou jeho počínání a nechápeme souvislosti. Z okamžik zazní kvílení sirén z nedaleké hasičské zbrojnice a z otevřených dveří vyjíždí hasičská avie, která spěchá asi 30 metrů právě k nám na parkoviště uhasit vzniklý požár. Svatebčané se smějí, siréna kvílí, modrý maják bliká a novomanžel se urychleně převléká do hasičského. Pomalu nám svítá. Převlečený novomanžel bere do ruky práškový hasící přístroj a utíká zlikvidovat oheň. Všude je plno prášku, přes oblak kouře není nic vidět. Když se oblak trochu rozplyne, je vidět, že hasičský přístroj je již prázdný, ale ohýnek plápolá vesele dál a tak hasič nelení a rozhodne se oheň zadupat – což se mu nakonec po nějaké chvíli docela obstojně daří.

Vybaluji na parkovišti kytaru, připravuji repertoár a projíždím si jednotlivé písničky. Vše je v pohodě, už se těším na podium. Hraji letos hned jako druhý, takže pak budu  mít klid. Zvukař již nastavil aparát, zvuk je výborný a začíná hrát první kapela – Dárečci – je to hudební potěr Velkých Bílovic a špunti hrají jako o život. Jsem v pohodě a čekám až na mě dojde řada. Darečci dohráli a já lezu na podium. Začínám hrát a ouha … něco je špatně.  Možná to byla kombinace trémy a čtyřdenního nevyspání, ale pletou se mi prsty mezi strunami a – což se mi už dlouho nestalo – okno jak výkladní skříň. Prostě ačkoliv jsem si na parkovišti projel komplet celý repertoár, tady to vypadá, jako bych ty písničky teprve skládal. Nestačím se divit, co mi to dělá hlava za škodolibosti, ale ze sedmi písniček jsem jich pět zvoral. Ale úplně. Bez problémů byla snad jenom “Sedí sokol na javori” a “Ztracenej čas”, kde se mi ale podařilo nedotáhnout mezihru. Prostě den jak korálek, teď už nemá smysl cokoliv řešit, lidi tleskají, loučím se písničkou Áje a taky Kubíkovi, ta docela jde a už se těším jak budu z podia dole. Bum. Poslední sloka a já civím do publika – a zase výkladní skříň. To snad není možné. Mozek kolabuje, několika slovy vysvětluji lidem mé patálie s nevyspáním, snad to pochopili, dohrávám poslední sloku, na kterou si najednou zničehonic vzpomínám (jako bych si nemohl vzpomenou už dřív) a prchám z jeviště. Teď bych přál být někde hodně hodně hodně daleko – třeba někde u Jupitera, nebo Marsu ….. Balím kytaru do futrálu, kombo jsme letos nikam netáhli, takže je to celé rychlejší a jdu na párek a pivo rovnat nervy.

Kapely hrají a nové rodinné trio Úlety Jožky Kraloviče – tentokrát již ochuzené o odcházející dívčiny – hraje jako jeden muž. Krásně jim to zařezává, harmonie sedí a se nestačím divit, jak za ten rok, co jsem je neviděl, umělecky povyrostli – jó, když je kapelníkem učitel hudby, to je pak všechno jednodušší  ….

Festival Úlety 2012

Festival končí někdy o půl dvanácté, ale mě už se zase klíží oči a tak se se všemi kamarády loučíme, nečekáme až na konec a nabíráme směr Zdice. Kousek za Brnem začínám mít pocit, že koncová světla přede mnou jedoucích aut jakoby plavou. Krizovku řeším zastavením na odpočívadle. Honza, který usnul za první asfaltovou muldou za Brnem, se na okamžik probouzí ale vzápětí zase usíná. Asi na půlhodiny usínám za volantem. Třikrát obíhám auto, startuji a mažeme zase dál – původně plánovaný dojezd ve 3 hodiny ráno se nepříjemně natahuje, ale co – zítra je neděle a tak není kam spěchat. Za hodinu cítím další krizi. Jsme už blízko Prahy a pomalu začíná svítat. Nebudu riskovat a znova odbočuji na odpočívadlo. Půlhodina klimbání vrací mozek do relativně fungujícího stavu. Dojíždíme domu v pět hodin ráno, tzn. těch 300km jsem zvládli s přestávkami asi za pět a půl hodiny …

Už nikdy nebudu pracovat přes půlnoc, protože tohle bylo strašný ………

Kategorie: Zápisníček  | 1 Koment
• Sobota, Květen 19th, 2012

foto Jan Fryš Na letošek moc festivalů neplánuji, neboť finišují přípravy na nový repertoár a už je konečně potřeba vyrazit mezi lidi a tak jsem slíbil hraní skutečně jen dobrým známým a kamarádům, kde už jsem hrál buď sám, nebo ještě s Markem Jonášem.

Vyrážíme brzo ráno, časová rezerva je sice velká, ale musíme ještě projet Prahou – u švagrové Jany Robbové – věhlasné to zpěvačky ze šedesátých a sedmdesátých let – mám přichystanou velkou tašku suchého pečiva pro slepice. Důvod možná dobrý pouze pro usmání, ale něco ty slepice baštit musej, né ?  Přebrali jsme pečivo, vypili nabídnutou kávu a vyrážíme s fotoúderkou Honzou směr Náměšť nad Oslavou.  V duchu se připravuji na ten předražený polygon, který tak dává do těla tlumičům našich motorových miláčků. Nový motor v tranzitu spokojeně vrní. Á už je to tady ! Třicátý osmý kilometr dálnice se nečekaně (vlastně čekaně) mění na polní panelovou cestu a oba s Honzou honíme po palubce a předním sedadle hopsající drobné předměty. Rádio přes ten rachot není slyšet, což je ale jedno protože po asi pěti minutách hopsání mu dochází trpělivost a samo se zničehonic vypíná – asi došla trpělivost i jemu.  Slibujeme si s Honzou, že nazpátek pojedeme po staré silnici přes Velké Meziříčí a Jihlavu.

Dálniční sjezd na Náměšť znám jako své boty, budu na něm odbočovat již potřetí. Navigace v Nokii celou dobu žvaní o tom, jak jedeme špatně a jak se máme otočit a jak přepočítává trasu a já po očku sleduji, že ačkoliv jedeme po dálnici, display ukazuje naší tečku na silnici vedoucí souběžně vedle dálnice – budu se muset doma podívat, jestli není potřeba něco zaktualizovat …. A jak si ta navigace stále povídá a povídá a já hledám ten známý sjezd, najednou míjíme odbočku “Náměšť”  – a mažeme dál na Brno. Naštěstí sjíždíme na dalším sjezdu a tak si celkem zajedeme jenom asi 20 km.

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Středa, Leden 18th, 2012

(Po)Vánoční koncert v domově seniorů v Unhošti (KD)

18.01.2012   16:00

 

Dnes byla na můj vkus dost velká zima. Motor Tranzita pomalu dodělává a tak se bojím, jestli vůbec nastartujeme.  Možná by stačilo seřídit ventily, možná že je tam něco vážnějšího, ale už je objednaná výměna za starý ale funkční a bezproblémový motor z mého bývalého  starého červeného Tranzita (který svůj život ukončil rukou agresivní rzi), a tak nezbývá než to do té výměny nějak přetrpět. Startuji. Pavel Šilhavý  (Ave maria - Franz Schubert   )  Startér otáčí promrzlým motorem a já nejistě odhaduji kapacitu baterie. Je gelová a reklama tvrdila, že nikoho nikdy nenechá ve štychu. Snad nebudeme první. Po chvíli motor naskakuje, z výfuku se valí oblaka bílého dýmu a v kabině se všem viditelně ulevilo. Studený motor sice klepe a různě chrastí – ale  hrčí a to je podstatné. S Honzou na sebe usměvně mrkáme  – a můžeme vyrazit za kulturou  – tentokrát přímo přes samou Ameriku! Ráno jsem naftu lehounce naředil trochou benzínu, aby motor lépe startoval, ale jak je vidět, tak to moc nepomáhá.

Vyrážíme s Honzou z Berouna směr Unhošť. Času máme relativně dost a je to vlastně kousek, a tak jedeme v klidu a netrápíme aparaturu zbytečnou odstředivou silou. Přijíždíme do Unhoště – Ameriky, odbočujeme vpravo a začínáme hledat správnou odbočku. Mám nastudovanou mapu, ale i tak jsem si sebou vzal navigaci. Navigace machruje stejně jako před čtyřmi léty v Chorvatsku, kdy nás neochvějně vedla po louce i lesem naprosto neznámou krajinou jenom proto, aby učinila zadost svému nastavení – cestě “nejkratší”. Skutečně jsme tenkrát najeli o asi 2 kilometry méně, ale to, co jsme viděli ze Slovinského venkova, v nás zanechalo hluboký dojem. Stejně tak dnes. Vím, že musím dojet do Unhoště až na náměstí, ale navigace nás nutí uhnout již první možnou cestou vpravo a já se nestačím divit, kdo tu navigaci programoval … pověsit ho za trest za pytlíka do průvanu. Projíždíme krokem nějakou úzkou uličkou, cesta plná výmolů jak po šrapnelech hnedle po válce, auto se divoce komíhá ze strany na stranu jako zaoceánská loď v bouři a aparatura – dříve úhledně složená a jištěná několika gumicuky proti pohybu – nyní lítá nákladovým prostorem. Po asi dvěstě metrech najíždíme na silnici, kudy jsme měli  původně podle mapy přijet  a do cíle máme už jen kousek – Unhošť není nijak velké městečko, ale i když je to od Zdic v podstatě  za kopcem, když  jste tu poprvé,  ztratíte se lehce.  Pán z domova seniorů nás naviguje k budově a já raději parkuji trochu dál od vchodu, neboť až motor vystydne a my se zase budeme snažit nastartovat, tak by se mohl interiér budovy zahalit bílým čpícím kouřem – a to bychom teda vůbec nechtěli.

Taháme rozházenou aparaturu z auta do jídelny a děláme zvukovou zkoušku. Aparatura nějak blbne a v odposlechu se objevuje něco, co tam doposud nebylo. Do beden jde ale zvuk dobře, a tak to moc neštudujeme, maximálně budu zpívat bez odposlechu. Senioři jsou už “svezeni” do prostoru jídelny a pan “sociální pracovník” nám kyne, že produkce může začít.   Honza tedy pouští Ave mariu a já jdu k mikrofonu. Zpívám první sloku a pozoruji seniory. Poslouchám hudbu a očekávám konec písně. Divný. Dneska je to nějak jinak než obvykle. Píseň kupodivu pokračuje druhou slokou. Chytám se hned na druhé slovo a pokračuji jakoby se nic nestalo – fujtajbl, tohle by se mi stávat nemělo. Ave maria konečně končí a senioři tleskají. Příjemné. Postupně uvádím písničku za písničkou. Dostáváme se k písni “Tichá noc, Svatá noc” a senioři stejně jako ve všech jiných domovech důchodců zpívají polohlasem  se mnou. Napříště připravím těch známých písní víc. Loučím se s publikem, zpívám jako reklamu na připravovaný jarní repertoár kus z operety  Paganini  Franze Lehára  “Vás ženy jsem líbal rád”  a zvu publikum na jarní produkci. Jako poslední písnička odpoledne je moje “Čas vánoční”. Publikum tleská a stejně jako v ostatních domovech se nezvedá z místa. Za chvíli mají totiž večeři a už jim nestojí za to chodit pryč. Loučíme se se všemi, balíme a snažíme se nastartovat. Po chvilce prošení  a přesvědčování  motor skutečně chytá a my můžeme vyrazit. Honza si stěžuje, že aparát nějak nehrál dobře a že to vůbec neznělo nijak extra a že z toho nemá dobrý pocit. V tuto chvíli je to stejně už jedno, doma na to mrkneme. Slíbil jsem kamarádce z práce dovézt výplatnici a tak ještě chvíli  bloudíme potemnělou Unhoští a hledáme adresu. Nakonec šťastně nacházíme, předáváme obálku a protože je venku strašlivý mráz asi -5°C a já mám na sobě právě jenom koncertní košili (kalhoty teda samozřejmě také), která pranic nehřeje, loučíme se a modlíme se za zdárný start umírajícího motoru. Ještě se ptáme na nejbližší benzínku, neboť toho benzínu je v nádrži asi moc a motoru se to moc nelíbí a tak chci dolít za zbývající peníze do nádrže naftu.

Vyrážíme domů a já již v duchu plánuji program na jaro a léto, kde by měly zaznít operety a různé světové písně …

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment