Archive for ◊ Duben, 2011 ◊

• Pátek, Duben 15th, 2011

… aneb Jak mě totálně zničily dubové kapky na věčné zdraví.

Před čtrnácti dny mě při šouravé obhlídce zahrady zastihl telefonát od Štěpána Miláčka, jestli vím o připravovaném zdickém charitativním koncertu pro Japonsko. Odpovídám, že tato informace mne doposud úspěšně míjela, ale že rád pomůžu, ať mi tam udělají místo pro dvě písničky. HA !  Přemýšlím, co bych asi tak zahrál –  prý bude mezi učinkujícími i Pokus, tzn. oni folk, já folk a ještě k tomu sám, kapela se díky tomu kreténovi Jandovi co chodí na zkoušky maximálně 4x do roka rozpadla – tak to by bylo dost fádní. Myšlenku hned v zárodku zavrhuji a finální rozhodnutí je dílem okamžiku – zazpívám dvě skladby z nového repertoáru, a to dvě operety – s ničím podobným, tam určitě nikdo nebude. Jsem spokojen s volbou a hned je mi trochu lépe.  Zbývá jenom vyřešit klavírní doprovod.

Druhý den předhazuji mé milé manželce noty s doprovodem s dotazem, jestli je schopna to do 14 dnů dát do kupy. Manželka asi půl hodiny přehrává složitou partituru a s velmi kyselým obličejem mi noty vrací – tohle prý „nedá“. Volám Martině Rajtmajerové, vedoucí zdického pěveckého sboru, zda-li by mi nepůjčila na ty dvě skladby některou ze svých dvou klavíristek.  Nic prý není jisté a mám donést noty. Druhý den tedy nesu noty a pořád žiji v domnění, že vše je předem zařízené a nikde není problém – nutno podotknout, že tento rok tímto pocitem trpím obzvláště často.  Hned druhý den ovšem dostávám zprávu, že jedna z klavíristek jde na trhání zubů, takže bude mít úplně jiné starosti než studovat mojí partituru a ta druhá si nechá čas na rozmyšlenou. Zuby jsou mrchy, sám mám s nimi bohaté zkušenosti a tak  klavíristku lituji. Tři dny se nic neděje a najednou přichází esemeska – druhá klavíristka doprovod „nedá“ z nedostatku času – nedá se nic dělat, musím zapátrat v paměti. V nejhorším to zazpívám na halfplayback. Nebude to sice ono, ale jak říká kamarád  Míra Petrenka „Život je boj a fňukat se nesmí“ …  Naštěstí posílám noty mému dávnému kamarádovi Davidu Jůnovi, který zdický sbor doprovázel někdy v době před dvaceti léty, když jsem tam ještě působil i já a slovo dalo slovo a David klavírní doprovod přislíbil.

Už třetí týden marodím. V podstatě od Porty v Soběslavi jsem neodložil kapesník a teploměr a snížit teplotu pod 37.5°C aspoň dočasně je problém. Situace se ještě zkomplikovala 5.4., kdy každoročně, již dlouhou řadu let slavím narozeniny.  Někdo mě v práci nejpíš líbnul příliš agresivně a hele – hned druhý den opar a bolavý krk. Naštěstí mám týden čas, takže uvidíme jestli zvítězí nemoc nebo drastická léčba. David píše zprávu, jestli skutečně trvám na tóninách, ve kterých jsou skladby psané, nebo jestli to nechci zazpívat raději v originálu – že totiž moje transpozice, místy snížené až o kvintu oproti originálu, jsou na některé klavírní party příliš hluboko a klavír bude prý znít strašně a basy budou dělat zvukařovi „kouli“. Hádáme se tedy o stupnice jak na perském trhu, já jsem nakloněn mojí transpozici, ke které jsme došli s mojí učitelkou zpěvu p. Renée Nachtigallovou, David preferuje originál. Nakonec nalézáme kompromis někde mezi tím. V práci zkouším po pracovní době, kdy tam již nikdo není všechny navrhované transpozice abych měl jistotu, že jsem něco neslíbil něco příliš narychlo a docela to jde, jsem schopen to zazpívat i do těch nejvyšších výšek. Když se chlubím na hodině zpěvu, že zvládnu i výšky, p. Nachtigallová příliš nadšená není a radí jít dolů, protože se budu v mém žalostném stavu nahoře škrtit. Nechci ale Davida už otravovat a tak potvrzuji již potvrzené. Koncert je ve středu 13. 4. 2011, takže domlouváme s Davidem ještě na pátek „bezpečnostní zkoušku“. Vláčím tedy do práce klávesy a po pracovní době ještě dohadujeme co kde a kam zahrát. Hlas sice nějak zní, ale příliš dobře mi není. Během dne se mi ještě podařilo zastihnout na skypu kamaráda a úžasného textaře Petra Veselého, kterému se svěřuji s už třítýdenním problémem s nachlazením. Petr, jako správný bylinkář, si ví okamžitě rady a doporučuje dubové kapky, bez kterých si prý vůbec nedokáže představit život. Až pojedu z práce, mám se prý pro malou lékovku zastavit. Jedu z práce a brzdím u Petra. Již na mě čeká u cesty a demonstruje užití kapek. Je nádherný den a všude rojení policajtů. Petr mi předává lahvičku zvící přibližně velikosti lahvičky od inkoustu a pronáší kouzelnou větu: „Maximálně dvě  kapky a minimálně za dvě hodiny. S tímhle užíváním Ti tahle lahvička musí vydržet aspoň čtvrt roku.“ Je mi dost zle a tak hned zkouším dvě kapky kápnout až dozadu na mandle – chutná to jako fernet – no snad to při případně policejní kontrole nějak vysvětlím.

Poctivě kapu kapky do krku a toužebně vyhlížím změnu k lepšímu – zatím ovšem nic.

Ve středu ráno zjišťuji, že v krku mám věci, které tam vůbec nepatří a tak se pokouším hektolitry horkého mátového čaje přivést hlasivky k rozumnému fungování.  Vzpomínám ještě na dobré rady mé učitelky, která radí hlasivky rozvibrovat, že se jako očistí samy. A tak střídavě vibruji hlasivkami a střídavě piju mátový čaj ve snaze přežít dnešní den – o tom, že bych snad dneska ani nevystoupil nemůže být řeč. Sice mě uvedli i na plakátech, což by nevadilo, ale většina zdických umělců bere tuto akci nejenom  jako možnost „ukázat se“ před sousedy, ale hlavně pomoci dobré věci. U mě, protože chci dnes zúročit moji roční práci u Renée Nachtigallové, je to ještě o důvod navíc.  Trochu zapracovává tréma, proto si ještě naposledy opakuji oba texty, které ovšem už notoricky znám. Pro jistotu, aby mozek „nezapomněl“ si dávám jednu „dávku““ oblíbeného neurotransmitteru Speed8, který jsem kdysi dostal od kamarádů a kterého používám pouze občas, a to  ve vypjatých chvílích abych donutil mozek k poslušnosti. Na krabičce je nápis „Nekombinovat s alkoholem“, což dodržuji, protože mě alkohol v jakékoliv formě v dobách nachlazení prostě nechutná.
Z práce vyrážím trochu dřív a vyrážím na nádraží pro Davida a pak hned do místního kulturního domu. Na podiu právě zkouší kamarádi z Echoes of Pink Floyd (Jimmiho volné pokračování  Crystal Planet se kterými jsme ještě jako Ackcellent hrávávali v roce 2004) a v šatně kde se za chvíli budou řadit děti je docela slušně nahulíno. Škemrám ještě po Davidovi transpozici do mnou preferovaných tonin, ale David se vrací z podia s lakonickým sdělením, že na tomto digitálním klavíru jsou pouze tři čudlíky, a sice „on, off  a hlasitost“ a tudíž se transpozice nekoná, neboť on to z listu transponovat jinam nebude, což je pochopitelné .

Všichni padají vedrem – já na sobě košili s dlouhým rukávem, mikinu, zimní tlustou vestu a dvakrát obtočenou šálu kolem krku – a je mi fajn. Hlasivky ale moc v pohodě nejsou … cítím, že mi hlas padá dolů do průdušek a je mi ouvej. Kupuji si nealkoholické pivo a zkouším usrkávat mok, který zatím na hlasivky vždy pomohl.  Je to ještě horší a tak vzpomínám na slova mé učitelky, která radila, že štamprle slivovice dovolí člověku přežít dvě hodiny zpěvu – pak je sice konec, ale ty dvě hodiny člověk přežije. Slivovice mi nechutná, pivo nezafungovalo a tak zkouším ferneto-dubové kapky, ve kterých je očividně alkoholu dost. Dvě kapky do krku – a hele – ono to pomáhá. Za tu poslední hodinu před začátkem vystoupení jsem si kapal do krku skoro po deseti minutách a né dvě kapky, ale mnohem víc.  Lahvička, která mě měla vydržet nejméně čtvrt roku je poloprázdná…  Mám 38°C horečky, ovázaný krk, ale vypadá to, že kapky pomohly a já jsem schopen aspoň mluvit. Kdesi se u mě vzal Roman Havlíček, současný basák z Pokusu, s dotazem, jestli nevím, kde se nalézá Libor Janda, že prý se množí zprávy, že je nezvěstný a že o něj má rodina starost a strach. Utěšuji Romana, že veškeré  komedie a zvěsti které kolem sebe šíří rodina Jandova, si v ničem nezadají s genialitou a profesionalitou herců Národního divadla a že můžou být všichni v klidu. Libor dál bydlí tam kde bydlí a veškeré fámy které okolo sebe rodina trousí snad mohou být pouze chabou zástěrkou  pro exekutory. Co ráno mne Libor zdraví když já jedu do práce, on se vrací z noční (?) , takže dle mého nezvěstný není – maximálně že by sám nevěděl kde bydlí …

Program už dávno začal a je asi 10 minut do našeho výstupu. Narychlo si ještě v duchu  zopakovávám notoricky známý text, když tu – naprosto regulérní okno – co okno – nefalšovaná výloha. S hrůzu zjišťuji, že mi vypadávají celé bloky textu, který bez problémů znám a jímá mě děs a hrůza. Jsa si jistý svým výkonem, jsem si totiž s sebou nevzal ani text obou písní a v duchu si nadávám, cože jsem to za kreténa, neboť jsme to mohl aspoň odzpívat s listem v ruce – a bylo by to menší „faux paux“ než okno v přímém přenosu. Vzpomínám na cedulku na Speedu o nekombinování alkoholu a neurotransmitteru a pomalu mi dochází zřejmý obsah alkoholu v kapkách na zaručené zdraví  a faktické následky této kombinace se speedem na nejbližší  minuty příští ….

Svištím do místního baru a žádám půllitr teplé vody, který jsem vyžahnul „na ex“ a narychlo si nahlas přejíždím Davidovy noty, kde má text mrňavounkým písmem vytištěný.  Text mi připadá docela známý a nechápu, co mi na tak notoricky známém textů může vypadávat. Ihned  požaduji po výčepní druhý půllitr teplé vody. Slečna výčepní je docela konsternovaná, protože dnes jsem tady s tak neobvyklou objednávkou jediný.  Druhý půllitr  si sebou beru na podium, neboť David už mává, že jsme na řadě.


Fast Tube by Casper

Vylézáme s Davidem na jeviště. Pavel Nový, který dnešní program uvádí se pokouší při našem drátování o nějakou legraci, kterou ovšem nechápu, neboť  jsem myšlenkami někde hodně hodně daleko, a tak cosi odpovídám a nasazuji bezelstný a nekonfliktní „úsměv č. 3“. Ani nevím proč jsem si nestoupnul doprostřed jeviště, snad jsem se u klavíru cítil bezpečněji, snad obava z příletu rozličné zeleniny (byť rajčatová sezona ještě ani zdaleka nezačala), prostě stoupám si k nejbližšímu mikrofonu u kláves, Libor Jonáš a Jakub Kořínek kteří dneska zvučí, nastavují zvukovou cestu a David začíná hrát Své srdce tobě dám od Franze Lehára. Sice ještě na poslední chvíli navrhoval pořadí obou písniček otočit, že v „srdci“ je lepší „finále“, ale už je to nahlášené a  tak to nechci měnit.  Levá ruka mi ztuhla v „uměleckém pokrčení“, což jsem zjistil až po pěti minutách, když jsem ji zase dal k tělu.  Zpívám, seč mi zbytky hlasivek a paměťi stačí a výpadek se naštěstí nekoná.  Renée Nachigallová měla s výškou toniny pravdu a obě vysoké ýýýýýý v obou písničkách neznějí právě nejlépe. Je to vysoko a ve strachu aby to „neprdlo“ zbytečně netlačím na pilu a už se vidím z jeviště pryč. Dohráváme „Vás ženy jsem líbal rád“ , klaním se , lokám porci teplé vody, kterou mám sebou na jevišti a prchám pryč. David měl pravdu. Druhý potlesk byl o poznání slabší, asi jsme měli ty písničky fakt otočit, ale teď už je to jedno …  Klepu se částečně zimou, částečně kombinací speedu a dubovek a jdu se zase obléknout jako pumpa – mikina, zimní vesta a šála omotaná kolem krku a nyní už v klidu si vyzvedávám malé občerstvení, která každý učinkující dostal. Slečnu výčepní opět obtěžuji s půllitrem teplé vody. Na konci večera jsem zjistil, že jsem těch půllitrů vypil šest – tři litry teplé vody. Naštěstí byla zadarmo … :-)

Je konec programu. Tři a půl hodiny kultury od zdických více či méně amatérských umělců. 122 umělců, přes 200 diváků.  Starosta města p. Sklenář předává zástupkyni Červeného kříže symbolický šek na neskutečných 36.140 Kč. 15.000 Kč dala radnice, 21140 Kč se vybralo v pokladně přímo na místě. Rozcházíme se pokojně do svých domovů, dcerka má nafouklou pusu, neboť té kultury bylo na ni až přespříliš. Šel bych si docela rád sednout s ostatními učinkujícími ze sboru do hospody, ale je mi mizerně a tak raději beru postel útokem. Doma s námi nikdo nemluví, neboť a) přišli jsme s dcerkou přece jenom pozdě  b) dcerka na mě doma práskla, že jsem na koncertu nefotil (jak jsem původně doma sdělil, protože nemám rád dotazy, typu „a próč …“, a focení se toleruje, a  protože jak jsem se dostal k operetám a vůbec celý ten rok zpátky by byl hovor na hodně dlouhou dobu ), ale zpíval ….

* * * * * * *

Druhý den mi pomalu probíhá hlavou včerejší film a hledám místa, která by se dala napříště vylepšit. Je jich nepočítaně, ale i tak napoprvé a na ten zoufalý stav, ve kterém jsem se nacházel, to není špatné. Večer zapínám internet abych vyřídil novou poštu a hele, nová zpráva na Facebooku. Koukám tedy na Facebook a usmívám se jak když malému chlapečkovi dají lízátko

Píše můj kamarád a místní „papparazzi“ Pavel Paluska, který byl včerejšímu koncertu také přítomen. Je mi jako psovi, kterého drbou za uchem přesto, že udělal loužičku ….

Pavle děkuju … :-)

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment