Archive for ◊ 2011 ◊

• Čtvrtek, Prosinec 29th, 2011

Vánoční koncert v domově seniorů ve Zdicích (BE)

29.12.2011      15:00 hod. 

 

 

Dorazili jsme ze Zátora domů a máme asi hodinu a půl volna, než vyrazíme na další dnešní štaci.  Honza si dává něco malého k obědu, mě se vaří čaj a napadá mě, že bych se mohl chvilku natáhnout abych dohnal spánkový deficit z noci. Zavírám oči, ale zdá se mi, že jenom klimbám, protože slyším, co si ostatní povídají. Asi za hodinu je doklimbáno, dopíjím mezitím vychladlý čaj a debatujeme na téma, jestli jsem spal nebo ne. Já tvrdím, že ne, že jsem za celou dobu nezamhouřil oka a celou dobu jsem ostatní poslouchal – ostatní zase tvrdí, že jsem „nezamhouřil oka“ dost nahlas a že jsem chvílemi svým chrápáním ostatní při jídle dost rušil.

Nespěcháme, protože Dům seniorů ve Zdicích je pár ulic od nás a aparatura je stále v autě. Přijíždíme na parkoviště a já jdu obhlédnout terén. Vítá mne udivená ředitelka: „Ahój, to už je devětadvacátýho ? Já na to úplně zapomněla !“  Nevadí, v poklidu připravujeme aparaturu a sestry narychlo svážejí seniory do centrální místnosti s odůvodněním, „že prý bude hudba“.  Slavnostní výkop je naplánován na 15:00, ale spád událostí je natolik silný, že to vypadá na začátek o dost dříve. Pozval jsem na dnešní koncert i Ivana Koulu s chotí, tak jestli dorazí, tak asi nejspíš jenom na závěrečné titulky …

Je čtvrt na tři, v uchu mi lehce šumí monitor, jdu ještě na záchod a poslouchám, co si říkají lidé v místnosti, když tu – v monitoru praskot – jinak nic. Dokončím potřebu a jdu se zeptat Honzy, co se děje. Nic, všechno funguje, jenom do monitoru neteče signál. Vypínám fantom, znovu zapínám a už to zase hraje. Jsa uklidněn, že je vše v pořádku, jdu si pomalu připravit noty, když tu – v monitoru praskot a nic. Že by zlobil fantom ? Vyměňuji mikrofon za druhý – stejná závada. Jdu pro dynamický mikrofon s tím, že to prostě bude horší, ale nějak to přežijeme. Dynamika funguje bez problémů a tak máme zase doma co dělat až budeme hledat závadu … Zvuk v místnosti ale dost utrpěl, protože hold dynamika není kondenzátor.

Honza pouští Ave Mariu a já zpívám. Potlesk. Vítám seniory. Úžasná atmosféra. I když je věkové složení seniorů ve Zdicích a v Zátoru přibližně stejné, tady jakoby bylo „více sluníčka“. Mám pocit, že na docela malý prostor to Honza moc drží pod krkem a tak se ptám posluchačů, jestli to není moc nahlas ? Jedna ze sester stojící vzadu u dveří souhlasně pokyvuje hlavou, že by se to jako mohlo trochu ztišit, když v tu chvíli se z první řady posluchaček ozve nahlas názor, proti kterému se nedá nic namítat: „To je akorát ! My jsme tady stejně všichni hluchý … !“.   Trochu tedy tišíme aparaturu a pokračujeme v produkci. Ranní rozezpívání v Zátoru nese ovoce a vesměs nemám problém ani s dechem ani s intonací a hlas příjemně sedí. Program odsejpá a důchodci se nenudí. Dávám reklamu na připravovaný jarní program a zpívám kousek operety „Vás ženy jsem líbal rád“ od Franze Lehára. Sestra nese na tácku dva hrnky s obrovskou šlehačkovou čepicí. Ale někam jinam. Já, který (po dvaadvaceti létech) už týden nepiji kafe tiše slintám. Po koncertu se dozvídám, že si důchodkyně vždy po obědě dávají capuccino.  Teda všechna čest.  Tichou noc, svatou noc zpívají všichni sborem jako jeden důchodce. Kdo nezná slova, tak aspoň brouká. Už jsem se dokonce naučil první dvě sloky, takže do papíru letmo mrkám pouze na tu třetí –  lepším se každým dnem :-)   Jsou právě tři hodiny a ve dveřích vidím manželku Ivana Kouly. To z toho programu moc neměla.  Kromě asi tří důchodců, kteří se odšourali pryč, ale ostatní sedí dál. Ptám se jich, jestli se jim to líbilo. Ano, bylo to prý úžasné a chtějí přídavek. Protože ale přídavek s sebou nemáme, zopakujeme Adeste fideles, Ombra mai fú, Panis Angelicus a k „bezmezné“ Honzovo radosti i Dvořákovu Starou matku.  Takže i paní Koulová se nakonec dočkala.

Obcházím seniory. Každému popřeji hezký nový rok a poznávám zde i několik známých tvářím, jako např. paní učitelku Bezchlebovou – vzpomínka na první třídu – jó, už je tomu 36 let :-)  Jedna z babiček si přeje zazpívat Poem. Jestli je to ten od Fibicha, tak si nejsem úplně jist, jestli to vůbec má slova, ale slibuji, že do příště připravím. Chvíli si povídáme a senioři nechtějí věřit, že skutečně bydlím pár ulic odsud. Dopíjeme připravený čaj a já ještě nealkoholické pivo, balíme aparaturu a mizíme do tepla domova. Bylo to velmi příjemné představení – hlavně pak některé nezapomenutelné momenty: např. devadesátiletá babička se těší na příští vánoce až zase přijedu zazpívat … :-)  Akce toho typu by tu prý měly být častěji.

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Čtvrtek, Prosinec 29th, 2011

Vánoční koncert v domově seniorů v Zátoru (BE)

29.12.2011      10:00 hod.

 

Ranní zpívání není nikdy moc extra, ale to neplatí pro dnešní vánoční koncert pro seniory v Domově důchodců v Hostomicích – Zátoru.

 Lidé se mě občas ptají, proč jezdím zpívat zrovna do starobinců, že je to tam smutné a kdesi cosi, ale mě přijde, že právě senioři celý den zavření – sice v moderním a úžasném objektu, ale přece jenom zavření – jsou za kulturu importovanou za hradby DD nejvděčnější, což se nakonec ukázalo jako 100% pravda.

Do Zátoru dorážíme s předstihem, nosíme aparaturu. Všude klid a pohoda. Vše hraje jak má a sestry začínají svážet seniory. Na termín „svážet“ sice ještě nejsme zvyklí, ale postupem času zjišťujeme, že spousta dědečků a babiček je prostě tak starých, že sami chodí už jen velmi obtížně  a tak je jednodušší je naložit do křesílka a tradáááááá … – už si to metelí po chodbě přímo do jídelny, kde se konají i veškeré kulturní akce. Je to rychlejší i bezpečnější …

Jedna z babiček se zlobí, že jí někdo zasednul její místo u stolu.

„Proč jste mi zasedli moje místo ?“, opakuje asi třikrát, ale nikdo jí neodpovídá.
„Ať sem nechodí“, sykne jiná stařenka z davu.

Stojící babička, která přišla o své místo u stolu to neslyšela, my s Honzou ale ano, a tak podávám babičce její židli s polštářkem a pomáhám jí sednout si jinam. Jó, ještě se musíme s Honzou hodně učit – koukáme na sebe a nevíme jak reagovat. Ta jedovatost důchodců mezi sebou nás trochu zaskočila…. Oba samozřejmě známe historky o tom, kterak se důchodci před obchoďákem porvali o nákupní košík. Byť běžně nejezdíme „mastnou tyčí“ (Městská Hromadná Doleva), známe z vyprávění boje důchodců o místa k sezení, ale tohle je  jako blesk z čistého nebe, v prostorách, kde by to člověk nečekal a příliš hmatatelné na to, aby to dokázal člověk přejít bez povšimnutí.

Moc jsem toho v noci nenaspal, protože mne napadlo ještě rozšířit produkci o moji písničku „Čas vánoční“, jenže jsem nemohl najít na některém z deseti harddisků master, ze kterého bych vymazal zpěv. Nakonec se zadařilo, ale téměř nad ránem, takže jsem měl trochu opuchlý obličej a trochu nepřítomný výraz, ale nevadí – účel světí prostředky.

Honza pouští Ave mariu a produkce propuká. Zpívá se v poklidu, žádný stres a je tu příjemně. Komorní prostředí se odráží i na zvuku. Seniorům se produkce zřejmě líbí a v rámci možností tleskají  – ačkoliv se to na první pohled nezdá, věk je zde už dost limitujícím faktorem (ať už se jedná o omezenou hybnost nebo senilitu) a tak roztleskává většinou sestra a ostatní se přidávají. Téměř všichni senioři se ale usmívají. Během uvádění jednotlivých skladeb se rozhlížím po jednotlivých posluchačích. Stařenka vpravo po každém mém slovu souhlasně přikyvuje. Je to příjemnější než zpívat pro anonymní dav ukrytý někde ve tmě pod podiem. Jeden dědeček se přímo uprostřed písničky zvedá a odchází. Že by se mu to nelíbilo ?, blesklo mi hlavou. Následující okamžik ale vše vysvětluje  – kuřácké abstinenční příznaky byly silnější než kulturní zážitek a děda si venku za oknem zapaluje cigaretu.

Končíme, loučíme se a jdeme balit. S každým si podávám ruce a přeji šťastný nový rok. Stařečci děkují, prý se jim to moc líbilo – těch akcí by tu prý mohlo být víc.  Asi polovina seniorů zůstává na svačinu, která zanedlouho následuje a nevyplatilo by se je rozvážet a zase svážet.

Produkce končí a my jedeme domů na čaj – máme asi dvě hodiny volna – odpoledne totiž hrajeme ještě seniorům ve Zdicích

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Neděle, Prosinec 25th, 2011

Vánoční koncert v kostele v Železné (BE)

25.12.2011

 

Kytara leží už delší čas ve futrálu, festivaly skončily (teda až na vyjímky) s podzimem a do jara je ještě dost dlouhá doba,  a tak se do podvědomí pomalu

ale jistě už delší dobu vkrádá myšlenka trochu zúročit více než roční  docházku na hodiny zpěvu u paní Renée Nachtigallové.  Od června sice buduji malé studijíčko, ale nedostatek  peněz a dost často i času zapříčinil v podstatě skoro tříměsíční zpoždění, které je nyní dost znát. Připravované CD se nepodařilo včas dotáhnout do konce a zřejmě na něj přijde čas až na jaře.

Vánoce na krku a tak padla volba na klasický repertoár – Ave Maria (Schubert i Bach/Gounod), Adeste Fideles, Panis Angelicus a jedna z mých nejoblíbenějších – Ombra Mai Fú, nechyběla ani Dvořákova Stará matka. Do seznamu se nevešla už jenom O holy night, ke které se mi nepodařilo díky skluzu ve studiu připravit playback. Jako první „štace“ (u které v podstatě až poslední chvíle nebylo jisté, jestli vůbec proběhne) se nabízelo hraní v kostele Nanebevzetí Panny Marie v nedaleké obci Železná kousek od Berouna. Původní předpoklad byl, že se na místo dostavíme ve 14.00, do 15.00 nazvučíme a nadrátujeme a přesně v 16.00 vypukne hudba. Kostelník přislíbil otevřít svatostánek ve 14:30 s tím, že dříve to je naprosto zbytečné. V pořádku, i tak bude času relativně dost.  Jako zvukař jede synovec Honza, bere s sebou i svoji kamarádku Máju s foťákem a nakonec z domova prchá i fotoúderka – můj táta s foťákem i kamerou. Naloženo je vcelku rychle, takže nakonec na místo dorážíme v původně plánovanou druhou hodinu odpolední. Nikde nikdo. Venku zima a fouká vítr a tak sedíme v autě a posloucháme radio.  Mezitím píšu esemesku místním a hlásím, že jsme již na místě. Čas pomalu utíká a tak posílám druhou esemesku. Čas pomalu pracuje proti nám, protože stát se v té zimě může cokoliv a v mrazu narychlo pájet utržený kabel není vůbec příjemné.  Zvoní telefon a kamarádka oznamuje, že kostelník na nás nezapomněl a že dorazí včas – přesto má už ale přes  20 minut zpoždění.  Posloucháme rádio a já na volantu klimbám, občas zapnu motor, protože silný vítr a déšť  vnitřek dodávky rychle ochlazuje a zase klimbám. Pomalu mi dochází trpělivost, neboť dávno odbila třetí hodina, kostelník nikde a ve čtyři to má vypuknout.  Nahlas si opakuji co všechno jsme vzali a jestli jsme něco nezapomněli a najednou ztuhnu – chybí kabel od Honzova notebooku, který jsme při zkouškách nechali na stole ve studiu a pak už si na něj nikdo nevzpomněl. Přichází manžel kamarádky, že se jde podívat, co je s kostelníkem. V autě je hrobové ticho – špekulujeme jestli jsme schopni chybějící redukci nějak na místě v zimě za půlhodiny vyrobit, nebo jestli je možné těch 20km do Zdic a zase zpátky za půlhodiny stihnout. Asi ano, ale určitě ne Tranzitem. Ve čtvrt na čtyři přichází kostelník s tím, že od půl třetí čeká až pro něj někdo přijdeme ! Proboha, ale  kam ? Bleskem nosíme aparaturu do kostelíka a já se snažím o zoufalý pokus ujet 40km plných serpentin, přes okresní město, a  to vše za asi 40 minut. Proklínám veselého kostelníka, který hýří vtipem a je „free a happy“ a je mu úplně jedno, že máme skoro 45 minut zpoždění, které se nedá jen tak nějak dohnat. Kola tranzita se protáčí v bahnitém poli a já se snažím o nemožné. S naprosto klidnou hlavou a pedálem až na podlaze vyrážím směr Beroun a pořád se snažím vymyslet, z čeho narychlo vyrobit tu mizernou přechodku mezi notebookem a mixážním pultem a to stereo, a to i s tou eventualitou, jak by to asi znělo, kdybychom to spáchali jenom mono … Jacky s sebou máme, několik náhradních sluchátek taky (veškeré díky a hlubokou úklonu  firmě thomann.de která poslala IEM odposlech do dvou dnů od objednání na poslední chvíli ještě před vánoci a tak si s sebou vezu zbrusu novou vysílačku).  Řežu jednu zatáčku, druhou, pomalu mi dochází, že to nemá smysl….

Ve třetí zatáčce šlapu prudce na brzdu, je tu trochu místa při okraji silnice a všude relativně dobře vidět, otáčím se a mažu zpátky asi 4 kilometry do kostela. Jel jsem docela rychle …

Fotoúderka, která neví o mém rozhodnutí,  mě v kostele chválí, že jsem jel pěkně a že jsem trasu Železná – Zdice – Železná zvládnul za necelých 10 minut a jak prý jsem to udělal a kdesi cosi. Tátovi (vysoká škola elektrotechnická) strkám do ruky pájku a jednu z propojek a přikazuji okamžitě demontovat jacky. Sám se prohrabávám kabeláží a vybírám mezi sluchátky, které budou obětovány pro zdárný průběh akce. Můj pohled padne na 3.5 jack  prodlužku z hypernovy za 39 Kč, kterou někdo náhodou hodil do krabice s elektrotechnikou a je rozhodnuto. Prodlužka, nůž, šmik, rychle oholit (kabel, né fousy)  a hlavně neutrhnout. Do začátku představení zbývá 10 minut. Kostelník vysvětluje, že mu nějací haranti klackama udělali v kostele díry do oken – posloucháme jej ale pouze jako zvukovou kulisu.  V kostele je obrovský hall a zvenčí se množí hlasy přicházejících. Venku – ačkoliv je tam zima jak v psírně a vítr krutě fouká – je o dost tepleji než v kostele. Propojka je hotová a já na poslední chvíli kontroluji po synovcovi kabeláž – přece jenom –  je to jeho první štace. Všechno funguje, to – co má hrát – hraje a tak jdu na posledních 5 minut ven. Lidé pomalu vcházejí dovnitř a já ve sluchátku poslouchám, co řeší za zásadní problémy.  Kdysi jsme v Železné vystupovali ještě se sborem, ale to už je minimálně 15 let.  Prý se sem nikdo moc nehrne a vánoční koncerty se tu moc nedělají, takže mojí nabídku udělat tady vánoční koncert docela rádi přijali.  Jdu dovnitř, kynu na Honzu, který pouští Ave Mariu od Franze Schuberta a vypukne hudba. „Ááááááááááve Marýýýýýííííjáááá Gráááácccciiiiiaaaa pléééénááááááá“. Ačkoliv jsem se nadechl úplně nejvíc – skoro až ke kolenům, ba možná ještě níž – právě mi došel vzduch a minimálně 3 doby mi ještě chyběly dozpívat. Můj klid je ten tam a trochu se klepu zimou a trochu trémou a s hrůzou pozoruji páru, která stoupá z mých úst a hodnotím možnosti plic, které v této zimě fungují s bídou tak na 50%. Možná ještě méně.  Dozpívám, pozdravím, popřeji. Nikdo netleská. Jsem v poklidu a jdeme na druhou skladbu. Ave Maria od Johanna Sebastiana Bacha a Charlese Gounoda.  Abě Ave Marie nazývám „trhoplickami“, protože v té třeskuté zimě a s kapacitou mých plic to není to, co by to mělo být. Pozoruji oblaka páry, která opouští moji ústní dutinu, v duchu nadávám kostelníkovi za zkaženou atmosféru, nadávám na zimu a vzpomínám na dobu před 22 léty, kdy jsem s kamarádem Vaškem Vančurou běhával 11 km trasu do Hředel a zpět a každých 100 metrů jsme dělali deset kliků. To mě bylo osmnáct a půl. Když jsem pak začal chodit do zdického sboru k Ivanu Koulovi, divil jsem se tehdejší čtyřicátníkům – kuřákům, kteří při zpěvu za každým veršem lapali po dechu. Já jsem dokázal celé sloky zpívat na jeden nádech. Dyť na tom přece nic néni, né ? Dnes zjišťuji, že dvacetileté sezení u počítače a téměř nulová fyzická aktivita spolu s nezřízeným pitím kávy udělaly své.  Je potřeba na své fyzické stránce  ještě trochu zapracovat.  Sem tam se ozve falešný tón, kdy už díky zimě a nedostatku vzduchu nedokážu tón dotáhnout – ale oni stejně nevědí, jak to má vypadat správně a tak v poklidu zpívám dál a písnička střídá písničku. Stále žádný potlesk. Jsa překvapen, že na rozdíl od písniček, které jsem sám složil a u kterých s  oblibou zapomínám text, znám nicneříkající zpěvné latinské texty naprosto dokonale a ačkoliv mám vedle sebe stojánek s texty, vůbec jej nepotřebuji, jsem se prozpíval k poslední osmé písničce. Tichá noc – svatá noc. Lidé zpívají se mnou. Tuhle znají. Je i tak hezky natransponovaná, že se mi i dobře zpívá. Jenže já jí na rozdíl od ostatních neznám (hamba mě) a tak musím občas juknout do not na stojánku. Příště těch českých koled připravím víc. Koukám k mixážnímu pultu a zjišťuji, že dorazil i kamarád Míra Petrenka – tahle muzika ale určitě není jeho parketou. Jeho manželka mu jistě  dala nůž na krk a on pod pohrůžkou bezmasého týdne raději svolil k nedobrovolné návštěvě kulturní akce.  Dozpíváváme společně třetí sloku a – lidí dlouze tleskají. Klaním se, přeji mnoho zdraví a štěstí do nového roku a odcházím.

Balíme a nosíme do auta, zjišťuji, že venku se zatím úplně setmělo a  stále je o dost tepleji než uvnitř. Kostelník znovu ukazuje díry, které mu místní lumpové udělali  v oknech. V oknech je několik třícentimetrových děr. Určitě ale nejsou od klacků, vypadá to ale spíš na  vzduchovku nebo malorážku. Brok jsme ale nenalezli jediný. Loučíme se, přejeme známým vše nejlepší do nového roku, lezeme do auta, startujeme a hned zapínám topení, protože jsme všichni zmrzlí jak drozdi. Byla to úžasná akce, ale je potřeba ještě „trochu“ máknout. Bude to běh na velmi velmi dlouho trať ale bude to běh naprosto fantastický ….

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Červenec 23rd, 2011

Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným …„, řekl by určitě na adresu letošních povětrnostních podmínek Rudolf Hrušínský. Pršelo Josefu Kralovičovi na Úletech ve Velkých Bílovicích, pršelo Dušanu Konečnému na Valečovském folkování, menší přeháňky raději už letos ani neeviduju.  Takže ačkoliv byla celá republika zahalena velkou oblačností, vypadalo to, že dnešní den se obejde bez vodních přívalů, a to i přesto, že většina českých řek byla plná kalné vody a druhá půlka měla nadstav…

Ačkoliv navigace uváděla jako nejúžasnější cestu směrem na Českou Lípu přes Prahu, Ruzyň a skrze pole směrem na Kralupy, snažil jsem se volit osvědčenou cestu Beroun – Kladno – Slaný – Mělník, kterou nejenom že už dobře znám, ale navíc se mi na rozdíl od dálnice moc líbí.  Klid, nic nikde nedrncá a člověk jede stejně rychle jako po dálnici.  Na Kladně cedule přes půl silnice, že cesta na Slaný je kvůli rekonstrukci kanalizace uzavřená a objížďka doleva.  Navigace o objížďce neví a tak chvíli protestuje, ale já raději důvěřuji oranžovým cedulím „objížďka“, které mě vodí po Kladně. Moje důvěra ale netrvá dlouho, neboť cedule náhle bez varování končí a já zjišťuji, že jedu oklikou zpátky na Beroun. Moudřejší ustoupí,  takže do ruky mapu, rychle se zorientovat – cesta přes Kačici a Smečno je naštěstí průjezdná – ale to zpoždění…

Kousek za Slaným ale čeká hlídka VB – a že jich po cestě bylo – Halt ! Dobrý den, pane řidiči, ukažte prosím doklady. Naštěstí bumážka v pořádku, ale příslušníkovi se vůbec nelíbí moje světla denního svícení. Že prý norma stanovuje jinou vzdálenost od země a jinou od okraje vozu a i ty světla mezi sebou mají být jinak než je mám já. No, myslel jsem že budu pochválen za to, že jako jedinýmu v republice mě ty světla svítěj jak maj, tzn. že po zapnutí tlumených světel se světla denního svícení samy zhasnou, ale příslušník mlel pořád svou, že norma, že EU, že vláda, že bezpečnost, že centimetry od silnice, že centimetry od kraje vozu a že centimetry mezi světly ….  dál jsem ho neposlouchal, byť jsem kýval hlavou dál. 40let jsme jezdili bez světel i za denního bílého světla a všichni viděli dobře jak na silnicích tak i v lese za tmy – a to bez světel. Najednou máme normu i na svícení za denního světla a máme i jednoho příslušníka VB, který jí aktivně aplikuje v praxi. Nejenom, že jsem nikdy nepochopil, proč svítit za bílého dne, kdy je vidět na kilometry daleko (nehledě na to, že se tu 40 let nesvítilo a taky se jezdilo, notabene se tu jeden čas jezdilo i vlevo a nikomu to nepřipadalo divné), nepochopil jsem ani to, když příslušník oblézal mé auto s metrem v ruce a hledal chyby v roztečích světel. V noci bych nejspíš rozuměl, že auto výrazně širší než jeho obrysová světla asi bude mást okolojedoucí řidiče, tím spíš, že polovina aut svítí na jedno světlo a druhá nesvítí vůbec, ale proč zrovna vaděj ty malinký LED světýlka, které se používaj stejně jen proto aby se „učinilo protokolu zadost“ a člověk ve dne netýral alternátor a elektroinstalaci vozu ?

No ukončím to. Sypal jsem si popel na hlavu a slíbil jsem příslušníkovi, že světla hned druhý den nechám předělat v souladu s normou. Jak, to ale netuším, neboť čelo Tranzita je oblé a instalaci světel dle normy už v principu neumožňuje. Snad něco napadne kamarády v autoservisu. V Mělníku už mám skoro hodinu zpoždění a i když jsem vyrazil s dostatečným přestihem, přece jenom tyhle časové skluzy nemám rád. Ačkoliv jedu podle předpisů – s Tranzitem se vlastně ani jinak jezdit nedá – kousek za Mělníkem dojíždím kolonu svátečních řidičů – na rovných úsecích rychlost 70km/h, před každou i sebemenší zatáčkou brzdy a 60km/h, všude plná čára a auta v protisměru, předjet se to nedá – nejspíš se kochali, no – o mě se ale při pohledu na hodinky pokoušel infarkt …

Konečně dojíždím do Nedamova, parkuji a jdu obhlédnout amfiterátr, kde se bude dnešní festival konat. Vítám se s pořadateli a počítám návštěvníky. Jeden, dva…..   Dva člověci ! Doslova hlava na hlavě. Natřískáno! Není kam si sednout !!. Lidé se rvou o poslední volná místa …. Drobné potyčky mezi návštěvníky. Někdo leje sousedovi pivo na hlavu ve snaze vyštípat jej z lukrativního místa. Ale ne, kecám.  V duchu lituji pořadele Dušana Konečného, že na rozdíl od Valečovského folkování, kdy pršelo a foukalo, dnes neprší, je docela hezky, ale na návštěvnost se to příliš neprojevilo, a to ani navzdor dlouholeté tradici zdejšího festivalu.  V hledišti stále sedí dva lidi – ano, ti, co tam seděli už na začátku. V kiosku mimo areál jich sedí u piva asi dvacet …    Sice neprší, sníh vyloženě nepadá, ale počasí návštěvnosti  nepřeje – kdo by plánoval návštěvu „open-air“  festivalu, když neví, jak bude v následujích 6 hodinách ?

Na plac jde Spolktrio, vlastně Spolkduo, protože jim nepřišel kytarista. Hrají moc hezky, ale přidal bych jim do té aranže basu, nějak to nešlape, ale docela by mě zajímalo, jak  zní lidem moje produkce – bez kapely, bez sól, bez doprovodu a bez basy …   Spolktrio končí, já si od nich půjčuji stojánek na noty, abych neměl textové výpadky, jak na Valečově a jdu hrát. V hledišti stále jen ti dva posluchači. Začínám písní „Potkal jsem člověka“ a docela to jde. Stojánek s texty téměř nepotřebuji a protože jsem si ho stejně naaranžoval dost blbě vpravo, stejně na něj nevidím. Periferním viděním zjišťuji, že se pomalu začínají trousit do hlediště lidé. Zřejmě to budou ti z kiosku od piva … Lidí pomalu přibývá a spolu s přírůstkem lidí přibývá i potlesku za jednotlivými písničkami.   Hraje se dobře a je docela teplo, bolavá ruka sice zlobí, ale na amputaci to ještě není. Zjišťuji, že do areálu vchází Petr Šilhavý se skupinou Strabivari. Mávají na mě,  já v rámci hraní lehce kynu (zatím jen rukou, ne hmotnostně) a ….   a zapomínám text. Nadávám si do idiotů, beru to sportovně, uděluji si bobříka stydění se a hraju dál … Lidi se stále pomalu trousí, ale amfiteátr by snesl daleko víc – nevadí, nemusí pršet, stačí, jen když aspoň trochu kape. Hlavně že neprší – z nebe.  Dohrávám poslední písničku, vypínám kombo, vracím vypůjčený stojánek a libuji si, jak jsem dobře koupil ladičku na kytaru, resp. jak jsem ji dobře vyměnil za kapodastr, který jsem vrátil do obchodu, protože jsem ho prostě nedokázal umáčknout – viz Valečov. Pořadatel mě chválí, jak jsem se prý líbil  – zvedl jsem návštěvnost z původních dvou návštěvníků na celých devatenáct :-)

Na řadě je řada sqělých kapel, takže zůstávám dál a sleduji pro mě již známý repertoár Pavla Petráně, Simony Klímové, Surikhaty, kapely Strabivari a mnoha dalších. Pouze při Simonce už jsem nevydržel nutkání a prostě jsem se na prázdném Nedamovském koupališti svlékl do slipů a vlezl do studené vody, a dal jsem ten rybník tam a nazpátek našíř. Jenom mě trošku rozptylovalo (a taky jsem to pak Simonce  Klímové řekl), že na můj styl plavání Simona nepřizpůsobila repertoár, a tak mi co chvíli tempo jejich písniček nevycházelo do tempa mého plavání, a tak jsem byl kolikrát docela blízko utonutí, když jsem si uvědomil, že mi tempa rytmicky nevycházejí na Simoniny doby a když jsem se snažil rytmus plavání aspoň nějak korigovat. Naštěstí Simona Klímová dohrála a já šťastně doplaval zpět ke břehu …  Najednou mi zima nebyla a vítr nevadil a já až do večera chodil po areálu bos – a i smažák s hranolkama v místním kiosku a dršťková polévka chutnal nějak lépe, než obyčejně chutnává ….

V Nedamově bylo opět – stejně  jako před léty s Pokusem – nádherně !  Jen těch diváků by mohlo být trochu víc … Takže snad za rok zas ….

Kategorie: Zápisníček  | 1 Koment
• Sobota, Červenec 09th, 2011

Za znalci hudby přes celou republiku …   (třetí místo v kategorii „písničkář“)

Oldřichovický žejdlík byl další festival „přes celou republiku“. Moc jsem se na něj těšil, protože se mi na Moravě líbí – jak příroda, tak lidé – i jejich povaha. Fotografickou úderku pro tuto kulturní akci zastupoval synovec Honzík Fryš (fotosilhavy.cz), který se mnou poslední akce nadšeně jezdí. Stejně jako do Velkých Bílovic i na Žejdlík jsme vyrazili již v pátek večer. Původní časový předpoklad se nepodařilo dodržet, a tak jsme na východ vyrazili až ve 21.00. Cesta byla bez problémů, pouze jsme společně s Honzíkem co chvíli nadávali na stav dálnice D1, a to hlavně tehdy, když se nám nepodařilo udržet některé drobnosti na palubní desce a po přihrádkách, a které tímto své původní úložné prostory chvatně opouštěly a přemísťovaly se nepředvídatelnými směry. Byl pátek večer a trochu mě vadil zvýšený provoz – hlavně pak kamiony, které se navzájem předjížděly bez ohledu na ostatní auta. Nejvíce našich nadávek si vysloužil holandský kamion plný čuníků, který nás předjel někde na 70. kilometru a který jsme dobrých 30 kilometrů nebyli schopni předjet, protože mazal, jak kdyby ty prasata ukrad – smrad to byl ale nadčasový a auto jsme pak větrali ještě dobrou hodinu, než se uvnitř dalo aspoň trochu dýchat. Do Oldřichovic u Napajedel jsme dojeli ve dvě hodiny ráno. Marně jsme hledali nějaký plakát, či něco co by přítomnost festivalu připomínalo. Nic. Projíždíme tedy vsí a parkujeme na okraji lesa.  Noc je vlahá a hvězdy svítí mocnou silou. Téměř ihned na sedačkách usínáme.
Ranní sluníčko nás budí okolo půl desáté. V lese je příjemný chládek, na sluníčku je vedro. Cvičím na kytaru a provokativně si stoupám i s futrálem na lesní křižovatku. Nikdo nezastavuje, nikdo minci nepohodí. Jdu na kraj lesa s cílem ranní potřeby – a hele, docela slušná bedla. Ta ale cestu domů nepřežila. Na zpáteční cestě se totiž na nejdražším českém parkovišti – tedy na dálnici D1 – uvolnil futrál od kytary a z milé houby učinil houbové pyré. Ale nepředbíhejme. Snídáme dovezenou kávu a zbytky jídla a – proti nám auto. „Jééé, vy jedete taky na festival ?“, na zadním sedadle auta se povaluje kombo a mánička na předním sedadle se potutelně uculuje. Ani oni to tedy nenašli. Auto se otáčí a jede zpátky do vsi, my pomalu balíme taky. Volám pořadatelovi, že je hodina do začátku festivalu a plakáty nikde. Pořadatel se dušuje, že pomocníci už nejméně 7 minut lepí po obci plakáty a že jsme hřiště, kde se má akce konat, skutečně v noci minuli. Prý je to škoda, protože jsme mohli s ostatními posedět – nám se ale v lese spalo dobře a za místní hřiště, byť nádherně upravené, bychom neměnili.

Na místním hřišti je nádherně. Do mého hraní zbývá asi dvě a půl hodiny. Jdu si pro jedno pivo. Výčepní točí kelímek a než než spadne pěna zpozoruje Honzu s foťákem na krku:

„ÁAA, papparazzi …..  Nejste vy z toho ‚National Geografic‘  ?   Že bych vám ukázal jak pije slon ? … každej po mě chce ukázat, jak pije slon.  Nebo umím pijící žirafu. Nechcete vidět pijící žirafu ? (široce opřen  lokty o výčepní pult se  s nataženým krkem hluboce sklání a srká pivo ze svého kelímku)“

Na spontánní produkci výčepního  není  připraven ani jeden z nás a tak pijící zvířata zůstanou fotograficky nezvěčněna. Jedenáctistupňový Bráník je ale správně vychlazen a tak jsem příjemně naladěn.  Festival začíná. V hledišti sedí asi 10 lidí. Kapely si tleskají navzájem. Zvuk je úžasný, zvukař je profík a neexperimentuje s trpělivostí posluchačů. Mezi soutěžícími potkávám i Romanu Sulčíkovou na akordeon a Standu Haláčka. Oba znám z Odolenfestů, Zvíkovských kytiček i hraní v léčebně v  Horních Beřkovicích u Jarmilky Týnkové, ale i jiných festivalů, kde o sebe vzájemně zakopáváme. Zvláštní je, že skoro 250 kilometrů od domova je tady tolik soutěžících středočechů. Zavdávám hovor s místním trhačem lístků a zjišťuji návštěvnost. 15 platících. Úžasné. Všichni jsou však v pohodě a nikomu (snad kromě pořadatele, který neví, jak mu vyjdou finance) mizerná návštěvnost nevadí. Jdu na plac. 19 platících. Fascinující. Lidé jsou přátelští i vůči přespolním,  a všichni jsou fajn. Nikoho nic netrápí, každý se usmívá, vždyť jsme tady na tom světě jenom jednou. Jsem v pohodě a hraju a zpívám. Tréma se dneska nekoná, venku je příjemně vedro a kdyby nebylo toho proklatého zánětu šlachy v pravé ruce, který činí  ruku do jisté míry neovladatelnou, tak by byl svět ideální. Ještě ráno jsem měl takové tajné přání, že se mi podaří dodělat Dvořákovu Starou matku, kterou bych na festivalu zahrál, ale harmonie písničky je pro mě na kytaru tak složitá, že jsem to prostě „nedal“ a dneska hold Stará matka nebude. Lidé tleskají, já se klaním a odcházím. Konferenciér Ziggy Horváth ještě ze mě tahá nějaké informace o dalších koncertech, ale copak já si pamatuji datumy mých hraní ? – a tak odkazuji přítomné na moje www stránky a odchází z podia. Potlesk sice vlažný, ale co chvíli mě někdo zastavuje, že se mu produkce líbila, a že blues bylo „suprový“ a že to nemělo chybu (v podstatě stejné jako na Zbečenském kapru). Vypadá to zřejmě, že většina posluchačů byla vzadu u stánků s pivem a v hledišti seděly pouze kapely, které si tleskaly navzájem.

Hrají další „umělci“ a „békalové“ a najednou přijíždějí „Úlety“ z Velkých Bílovic v čele s Josefem Kralovičem. Jdu tedy pozdravit spřátelenou bandu, vlastně okouknout Jožkovo harém, ale … ? Josef leze z auta jak válečný veterán s dřevěnou nohou, krok co noha nohu mine…  Prý je nemocen, baští antibiotika a teplotu má kolem  40°C, možná snad ještě víc. Půjčuji mu tedy svůj širák aby aspoň přežil dnešek a jdu si dát pivo. Úlety maj velmi pěkně našlápnuto, holky zpívají jako jeden muž – vlastně žena, teda úplně přesně „dívka“, písničky ladí jako břitva a posluchači tleskají jak o život. Jožka do mikrofonu veřejně děkuje za můj klobouk – asi je mu fakt děsně zle. Na produkci to ale vidět není, a tak po 40 minutách Úlety končí a já jdu s Honzou lovit snímky. Místní hasičský sbor mne zaujal se svojí nadhernou vymazlenou cisternou, kdo ale vymyslel ty zrcadlově otočené nápisy „IČISAH“, které ve zpětném zrcátku stejně nikdo nečte, ten by potřeboval týden hladovky. Taková ohyzdnost.  Návštěvnost utěšeně narůstá – asi 49 hlav. Brouzdáme s Honzou areálem, ochutnáváme grilované kuřecí křídlo, cigára (místně douzovaná), kávu i pivo – vše úžasné, bezchybné, s láskou připravované. Hrají Poutníci. Už to není Křesťan a jeho vysoko nastavená laťka a už to není ani Panenka ani osmdesátá léta. Ale Poutníci šlapou a profesionalita se z jejich hraní nevytratila. Jirka Karas Pola ještě sděluje divákům, že jedou hrát někam k Rokycanům. Je 19:00 – jestli taky jezdí Tranzitem, tak to budou hrát někdy kolem půlnoci. Ptám se Jirky Karase Poly, kam že to jednou vlastně hrát?  Odpověď je více než příjemná – Radnické sedlo – tam jsme hráli už kolikráte s Pokusem – a dycky strašně lilo.  Z domova přichází SMS, že se nad Žebrákem blýská (snad už konečně na lepší časy). Takže to bude na Radnickém sedle tedy lejt zase ….  Nechávám tedy pozdravovat Jardu Vonáska, pořadatele Radnického sedla a posloucháme další kapelu. Hraje i Ziggy, chodí se mu špatně a stejně jako Jožkovi Kralovičovi mu není dobře. Jsme tu dneska jako sjezd hypochondrů. Ziggy se svěřuje že ho kouslo klíště  a že má boreliozu – tady není co závidět. Chlape, hlavně ať jsi v pohodě.

Dohrává poslední kapela a budou se vyhlašovat vítězové a poražení.  Jako prvního volají mě – za třetí místo mezi písničkářema – takových kilometrů – to potěší. Děkuju. Ale záhadou pro mě je, kdo pro mě vlastně hlasoval, když většina přítomných přišla až po mé produkci …  Na druhém místě Romana Sulčíková s akordeonem a první je Ziggy. Pak se vyhlašují kapely – Úlety Josefa Kraloviče třetí. Gratuluju. Pravá ruka bolí, couráme s Honzou areálem, další vítězové z řad kapel mi unikají …  Ve stanu u místního fotografa Slepejše zjišťuji meteorologické podmínky na trase – má sebou notebook s  internetem. Nad celou republikou obláčky a blesky. Koukám na sebe – nad hlavou hvězdnaté nebe. Nechápu. Asi nějaká špatná animace na internetu.

Cesta až k Brnu úžasná, resp. před Brnem se zase ozvala stará dobrá  „panelka“, takže bylo po cestovní idylce a bylo zapotřebí chytat věci různě cestující po palubní desce. Občas mi mezi drncáním, řízením a chytáním cestujících předmětů vytane v mozku zamyšlení, kam se ztrácej ty nekonečný miliardy, které od řidičů stát tahá ve formě různých  dopravních daní, dálničních známek,  mýta, aj. , když jsou ty cesty v tak zoufalém stavu …   A v dálce nad Vysočinou už jsou vidět první blesky. Sem tam jeden, tu dva, někdy jenom krátkej – takový bleskový miminko – jindy se rozsvítí na chvíli celá obloha. Sem tam plácne o přední sklo zbloudilá dešťová kapka. A jak se blížíme k Vysočině zbloudilých dešťových kapek přibývá. Najednou bez varování začalo pršet – i když slovo „pršet“ nevystihuje přesně formu a množství toho, co se najednou valilo z nebe. Motor není přes rámus dešťových kapek a krup slyšet a vidět není na krok. Z pětky přeřazuji na čtyřku, pak na trojku, pak na dvojku – na tu se dá už celkem rozumně  jet. Vidět je s bídou na metr a když oblohu rozčísne blesk, tak asi na pět – víc ne. V jednu chvíli mě napadlo, že by se dal nečas přečkat na nějakém parkovišti, ale v té nastalé spoušti bychom ho stejně nenašli – je vidět právě jenom na ten jeden metr,  a tak se podvědomě držím krajnice a středové dělící čáry, které aspoň trochu svítí do tmy. Dojelo nás nějaké auto, ale asi je mu milejší jet podle světel za námi, než riskovat předjíždění a tak se tu takhle dva couráme v tomhle konci světa – vůbec bych se nedivil, kdyby nás někde zastavil s červenou plácačkou čert a chtěl nám ukázat peklo. Motor stále není slyšet, déšt se pomalu mění v kroupy, jedeme asi 20 km/h, víc to nejde, zastavit na dálnici mi přijde nebezpečné. Po asi půlhodině běsnění se živel pomalu uklidňuje. Na dálnici leží spousta větviček a asfalt je krásně umytý. Vzduch je plný vody a dýchá se nádherně. Řadím za tři, pak za čtyři a konečně dojde i na pětku a můžeme mazat domu.

Kousek za obcí Levín mne  vlevo v poli pozoruje „smečka“ asi 6 divokých prasat. Raději zastavuji, protože už vím, kolik na Tranzitu stojí výměna předního chladiče. Zíráme s čuníkama vzájemně na sebe (čuník – pokud zrovna nemá podobu plného talíře s guláše s chlebem a okurkou – je neskutečně nesympatické a ošklivé zvíře) a já špekuluji, že kdyby přece jenom došlo ke srážce, že bychom měli aspoň docela slušnou snídani, který by vystačila aspoň na několik dnů.  Čuníci ale končí siestu v poli a přesně dle mých předpokladů jeden za druhým přebíhají přes silnici a mizí ve vysoké trávě …

Tři dny a tolik zážitků ….

Kategorie: Zápisníček  | 1 Koment
• Sobota, Červenec 02nd, 2011

Na toto hraní jsem se moc těšil.  Valečov je zřícenina hradu ze 14. století nedaleko obce  Boseň, postaveném na pískovcové skále se spoustou zajímavostí, jako např. vydlabané „byty“ a komůrky v pískovci, kde nejspíš budeme jednou bydlet i my, pokud to tahle země povede tímto tempem a směrem ještě nějaký čas dále.  

. Jenže předpověď počasí dávala tušit povětrnostní problémy a tak jsme všichni nakonec rádi že to dopadlo aspoň tak, jak to dopadlo. Počasí pořadateli vyloženě nepřálo. Zima na začátku léta 14 stupňů nad nulou, co chvíli mrholení, silný vítr a v rádiu se  předhánějí v předpovědích přívalových dešťů na severu Čech.

Byť mám hrát až v 19:50, přijíždíme na místo i s fotografickou úderkou Fotosilhavy.cz hned po začátku festivalu ve 14:30 a  – nikde nikdo. Jen pár lidí se trousí amfiteátrem a na podiu hraje reprodukovaná hudba – vypadá to jako kdyby snad první kapela Flám snad ani nepřijela. Amfiteátr je situován hned pod hradem Valečovem na pěkném a vyvýšeném místě a tak fouká, fouká a fouká …

Jdu se přihlásit pořadatelovi, společně nadáváme na počasí, a jak zjišťuji, všichni tady zdejší meteorologickou nepřízeň berou sportovně – nic jiného se tu dělat totiž nedá. Pořadatel mi tiskne ruku – rukou mi ale projíždí křeč, zánět šlachy se hojí na můj vkus příliš pomalu. S vidinou, že je přede mnou ještě 5 hodin mrznutí si jdeme s Fotografickou úderkou prohlédnou hrad Valečov. Když je krásné počasí, musí tu být nádherně. Asi půlhoďku okukujeme skalní byty našich předků a zase se vracíme – všude protahuje, sem tam poprchává a je zima.  Pijeme s úderkou dovezenou kávu a čaj a jdeme poslouchat kapely. Právě hraje Pavel Petráň a potom následuje Surikhata – s oběma se známe už nějaký ten „pátek“ z Odolenfestů. Vítr fouká a sem tam poprchává. Kapely co opouštějí podium říkají, že to je strašný, ale že na podiu to docela jde, protože do zad hřejí světla. Jdu se na dvě hodiny natáhnout do auta, budíka natahuji na 19:00, ale již v 18:00 vylézám abych se podíval na svou kamarádku ještě z dob Pokusu Simonu Klímovou, která tu dneska taky hraje. Nadáváme se Simčou svorně na počasí a snažíme se instinktivně uhýbat před sem tam letícími kapkami deště … Simona má úspěch, lidi tleskají do rytmu a asi polovina přítomných se stahuje do první řady, kterou asi z jedné třetiny obsazuje. Simča dohrává, lidi ale stále tleskají. Další kapela čeká na  drátování.  Simča to řeší jednoduše, jde s kytarou až před lidi a hraje jednu písničku jenom tak. Kapela na podiu zatím drátuje. Simona dohrává, návštěvníci v celkovém počtu asi 20 hlav tleskají a zezadu, kde zůstala druhá skupina návštěvníků ukrytá pod přístřeškem, se ozývá „A teď ještě k nám …“. Simona však balí, protože kapela Alabama z Jablonce nad Nisou je už připravena k produkci. Kytarista má celou dobu produkce problém s naladěním své dvanáctistrunné kytary, kterou není schopen udržet v provozuschopném stavu a já si jdu pomalu pro kytaru a kombo, protože po Alabamě jsem už na řadě já. Je zima, fouká vítr, začíná pršet a já mám obě ruce ztuhlé. Moc víc tomu nepřidal ani zánět šlach na pravé ruce, se kterým už asi čtvrt roku bojuju. Zmrzlá ruka bolí a já necítím prsty.

Alabama dohrává a já lezu na podium. Slečna pořadatelka nabízí horké víno, ale já pít nemůžu a tak si o její kelímek aspoň trochu ohřívám ruce. Vzpomínám na leden roku  2004 a na Katapult, kde reflektory pěkně hřály. Dnešní LED reflektory už nehřeji … Slibované teplo na podiu se nekoná, trochu tréma a já při zvukové zkoušce zjišťuji, že necítím pod prstama pravé ruky struny – achjo, to bude zase produkce…   :-(

Zvuková zkouška je rychlá, zvukař a pořadatel v jedné osobě Dušan Konečný je machr, já se slyším dobře, zvukařovi pomocníci by pořád něco nastavovali, ale zvuk z amfiteátru je tak příjemný, že už dál není co nastavovat a tak začínám písničkou Sedím. Písnička je pravý nefalšovaných bigbít a skoro celá fronta čekatelů na párek se kvapně odebírá do první řady. Už po prvních taktech ale zjišťuji, že je zle.  Jsem promrzlý jak drozd  a na pod ztuhlými prsty jen vzdáleně tuším nějaké struny – snad jich je stále ještě 6. Místo abych se soustředil na text, věnuji maximální pozornost skutečnosti, že se neposlouchající pravou rukou netrefím na struny a produkce tak nemá náležitou úroveň. Pod podiem slušně leje. Posluchači v třetině první řady se halí do pláštěnek. Travnatý amfiteátr opouští zelená dodávka a já zlomek sekundy přemýšlím, jak hodně to bude klouzat na mokré trávě v kopci nám. Zelená dodávka má s předním náhonem na mokré trávě kupu problémů a ….  – ….. a já zírám na dodávku, přemýšlím, jak se odsud dostaneme my a dostávám regulérní okno. Narychlo lovím text, ale promrzlý člověk se jen neochotně vzmáhá k větším výkonům a tak si přikazuji se soustředit na produkci a kašlat na klouzající auta a jiné nesmysly. Další písničky jsou na tom už trochu lépe, pomalé písničky sice zvládám vybrnkávat, ale zase se na ně  nedá tancovat nebo aspoň pro zahřátí poskakovat – a pokud ano, tak jen velmi ale skutečně velmi pomalu, takže se člověk vlastně ani nezahřeje. Potkal jsem člověka – vlajková loď mého repertoáru. Prsty se mi pletou do strun  a vůbec to nevypadá, jak by to vypadat mělo. Leje a leje. Jako poslední písničku volím Blues bolavýho záda a loučím se. Celý amfiteátr (asi 25 lidí) nadšeně tleská. Slečna (paní ?) pořadatelka nabízí domácí vlastnoručně vyrobenou ztuhlou sekanou a já přijímám, chválím a škemrám o recept. Nedala… Prý je to strašně jednoduchý … vajíčka, mléko, strouhanka, maso – zbytek jsem si ale nezapamatoval, takže sekanou nejspíš vařit sám nikdy nebudu.

Po mě nastupuje kapela Strabivari z Mladé Boleslavi. Baskytarista přichází v kulichu, kytarista v zimní bundě a všichni svorně nadávají na počasí. Kapelník a kytarista v jedné osobě uvádí kapelu a zdůrazňuje, že se jmenuje taky Šilhavý, ale né Pavel, ale Petr. Slušně prší, kapela začíná hrát a lidé, kteří už zřejmě na  dnešní počasí rezignovali, začínají trsat. Přichází ke mě jeden z tančících a říká, že písnička Áje a taky Kubíkovi je super a že se mu líbí. Zírám na něj, neboť právě tuto písničku mi porota na Portě v Soběslavi zepsula, že prý je to příliš osobní a že to nikomu nic neřekne. Spletité jsou nároky a požadavky publika, ještě se mám hodně co učit. Chvíli ještě posloucháme Strabivari, ale zima je strašná a tak se se všemi loučím, mávám na podium a jedeme domu. V trávě míjím dvě hluboké brázdy od zelené dodávky a i já se musím s Tranzitem otočit, protože se zadním náhonem se po mokré trávě do kopce  vycouvat skutečně nedá.  Otáčím se, plný plyn, kola kloužou, ale už jsme šťastně venku a já zapínám vytoužené topení. V trávě amfiteátru přibyly další dvě brázdy ….

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Neděle, Červen 12th, 2011

12.06.2011 – Festival Úlety Velké Bílovice

Na festivaly přes celou republiku se vždycky moc těšíme. Člověk vidí kus světa a pokud by nebylo toho největšího a nejdražšího polygonu spojeného s největším českým parkovištětem, které se honosně nazývá dálnice – dokonce dálnice Dé první, člověk by se mohl i kochat krásnou přírodou Vysočiny – kdyby se ovšem nemusel zuby nehty držet drkotajícího volantu a sbírat po autě rozsypané předměty. Vyrážíme s denním předstihem s tím, že přenocujeme až na místě. Velké Bílovice je nádherné moravské městečko, které dobře znám – z mých cyklistických výletů okolo Pálavy a po vinařských stezkách – takže bereme s sebou s Honzou i kola. Na místo dorážíme bez problémů něco před půlnocí a hned se hlásíme esemeskou pořadateli, že už jsme na místě – pořadatel ale kupodivu již dávno spí. Chvíli hledáme místo k nocování, protože je sobota a všude se slaví a všude jsou světla a hluk. Nakonec nacházíme příjemné zákoutí mezi koncem sídliště a polem a usínáme.

Ráno zjišťujeme, že jsme skutečně na Moravě, neboť je všude o 5 stupňů tepleji než u nás doma. Pamatuji si to ještě z dob mých studií na SPŠ Slévárenské v Brně, kdy všude byl ještě metr sněhu (zvláště pak na Vysočině), ale v Brně už kvetly tulipány …    Vstáváme a přesunujeme se na parkoviště, kde to budeme mít k festivalu co by kamenem dohodil (a zbytek došel …). Dojídáme svačiny z minulého dne, kterými nás rodiny vybavily na dalekou cestu a připravujeme kola na výlet po vinařské cyklostezce – do začátku festivalu totiž zbývá ještě hromada času. Vyrážíme známou trasou přes pole směr Vrbice. Na jednom z odpočívadel míjíme tlupu výletníků na kole, kteří prokazatelně jedou špatným směrem – ačkoliv jedou proti nám, již z dálky halekají, jestli nevíme „kudy se jede na Vrbicůůůůů“. My to samozřejmě víme, a tak posíláme „véletníky“ správným směrem. Tlupa však vůbec nejeví známky nadšení, neboť to najednou mají – stejně jako my – do kopce. Je děsné vedro, vzduch se ani nehne a člověk by možná tušil i bouřku.

Uprostřed polí se obracíme a mažeme zase zpátky. Převlékáme se, najednou vypadáme zase jako normální lidi a já se začínám rozehrávat. V dáli sílí dunění hromu. Nebe se zatahuje a čas festivalu se neúprosně blíží. První kapka, druhá, třetí – a už leje jako z konve. Pořadatel prochází mezi auty a počítá dostavivší se muzikanty. Pomalu přestává pršet a tak se pochlapíme a jdeme na plac. Protože téměř všechny kapely chtějí hrát jako první, maximálně jako druzí (je totiž neděle a zítra se musí do práce), hraji skoro až úplně na konci, protože mě je to – na rozdíl od nich – úplně jedno.

Pomalu se dostavuje tréma a já jdu na řadu, hraju a zpívám a přednáším básničku o Moravě, kterou jsem včera večer po příjezdu složil. Dohrávám, lidé tleskají a po mě jde na řadu poslední učinkující. Jako dárek dostáváme několik lahví vynikajícího vína a je nám dobře. Děláme ještě pár fotografií z okolí, pomáháme pořadatelovi s úklidem, ale už se smráká a my pomalu vyrážíme domů. Ještě si na dálničním odpočívadle dáváme kávu a capuccino a vyrážíme tou starou známou vyasfaltovanou polní cestou plnou výmolů, která se okázale jmenuje „dálnice D1“  zase zpátky k domovu ….

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Moravě
Pavel Šilhavý
11.6.2011

Moravo, Moravo, ó krásná Moravo
trnkou a vinohradem osázená.
Zelené lesy a řeky hluboké
jsi krásná – skoro tak, jako moje máma.

Už šednou mi vlasy a neslouží zrak,
kde jsou ty časy, kdy býval jsem mlád ?
Moravo, Moravo, ó krásná Moravo
Tebe už navěky budu mít rád …

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

 

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Duben 15th, 2011

… aneb Jak mě totálně zničily dubové kapky na věčné zdraví.

Před čtrnácti dny mě při šouravé obhlídce zahrady zastihl telefonát od Štěpána Miláčka, jestli vím o připravovaném zdickém charitativním koncertu pro Japonsko. Odpovídám, že tato informace mne doposud úspěšně míjela, ale že rád pomůžu, ať mi tam udělají místo pro dvě písničky. HA !  Přemýšlím, co bych asi tak zahrál –  prý bude mezi učinkujícími i Pokus, tzn. oni folk, já folk a ještě k tomu sám, kapela se díky tomu kreténovi Jandovi co chodí na zkoušky maximálně 4x do roka rozpadla – tak to by bylo dost fádní. Myšlenku hned v zárodku zavrhuji a finální rozhodnutí je dílem okamžiku – zazpívám dvě skladby z nového repertoáru, a to dvě operety – s ničím podobným, tam určitě nikdo nebude. Jsem spokojen s volbou a hned je mi trochu lépe.  Zbývá jenom vyřešit klavírní doprovod.

Druhý den předhazuji mé milé manželce noty s doprovodem s dotazem, jestli je schopna to do 14 dnů dát do kupy. Manželka asi půl hodiny přehrává složitou partituru a s velmi kyselým obličejem mi noty vrací – tohle prý „nedá“. Volám Martině Rajtmajerové, vedoucí zdického pěveckého sboru, zda-li by mi nepůjčila na ty dvě skladby některou ze svých dvou klavíristek.  Nic prý není jisté a mám donést noty. Druhý den tedy nesu noty a pořád žiji v domnění, že vše je předem zařízené a nikde není problém – nutno podotknout, že tento rok tímto pocitem trpím obzvláště často.  Hned druhý den ovšem dostávám zprávu, že jedna z klavíristek jde na trhání zubů, takže bude mít úplně jiné starosti než studovat mojí partituru a ta druhá si nechá čas na rozmyšlenou. Zuby jsou mrchy, sám mám s nimi bohaté zkušenosti a tak  klavíristku lituji. Tři dny se nic neděje a najednou přichází esemeska – druhá klavíristka doprovod „nedá“ z nedostatku času – nedá se nic dělat, musím zapátrat v paměti. V nejhorším to zazpívám na halfplayback. Nebude to sice ono, ale jak říká kamarád  Míra Petrenka „Život je boj a fňukat se nesmí“ …  Naštěstí posílám noty mému dávnému kamarádovi Davidu Jůnovi, který zdický sbor doprovázel někdy v době před dvaceti léty, když jsem tam ještě působil i já a slovo dalo slovo a David klavírní doprovod přislíbil.

Už třetí týden marodím. V podstatě od Porty v Soběslavi jsem neodložil kapesník a teploměr a snížit teplotu pod 37.5°C aspoň dočasně je problém. Situace se ještě zkomplikovala 5.4., kdy každoročně, již dlouhou řadu let slavím narozeniny.  Někdo mě v práci nejpíš líbnul příliš agresivně a hele – hned druhý den opar a bolavý krk. Naštěstí mám týden čas, takže uvidíme jestli zvítězí nemoc nebo drastická léčba. David píše zprávu, jestli skutečně trvám na tóninách, ve kterých jsou skladby psané, nebo jestli to nechci zazpívat raději v originálu – že totiž moje transpozice, místy snížené až o kvintu oproti originálu, jsou na některé klavírní party příliš hluboko a klavír bude prý znít strašně a basy budou dělat zvukařovi „kouli“. Hádáme se tedy o stupnice jak na perském trhu, já jsem nakloněn mojí transpozici, ke které jsme došli s mojí učitelkou zpěvu p. Renée Nachtigallovou, David preferuje originál. Nakonec nalézáme kompromis někde mezi tím. V práci zkouším po pracovní době, kdy tam již nikdo není všechny navrhované transpozice abych měl jistotu, že jsem něco neslíbil něco příliš narychlo a docela to jde, jsem schopen to zazpívat i do těch nejvyšších výšek. Když se chlubím na hodině zpěvu, že zvládnu i výšky, p. Nachtigallová příliš nadšená není a radí jít dolů, protože se budu v mém žalostném stavu nahoře škrtit. Nechci ale Davida už otravovat a tak potvrzuji již potvrzené. Koncert je ve středu 13. 4. 2011, takže domlouváme s Davidem ještě na pátek „bezpečnostní zkoušku“. Vláčím tedy do práce klávesy a po pracovní době ještě dohadujeme co kde a kam zahrát. Hlas sice nějak zní, ale příliš dobře mi není. Během dne se mi ještě podařilo zastihnout na skypu kamaráda a úžasného textaře Petra Veselého, kterému se svěřuji s už třítýdenním problémem s nachlazením. Petr, jako správný bylinkář, si ví okamžitě rady a doporučuje dubové kapky, bez kterých si prý vůbec nedokáže představit život. Až pojedu z práce, mám se prý pro malou lékovku zastavit. Jedu z práce a brzdím u Petra. Již na mě čeká u cesty a demonstruje užití kapek. Je nádherný den a všude rojení policajtů. Petr mi předává lahvičku zvící přibližně velikosti lahvičky od inkoustu a pronáší kouzelnou větu: „Maximálně dvě  kapky a minimálně za dvě hodiny. S tímhle užíváním Ti tahle lahvička musí vydržet aspoň čtvrt roku.“ Je mi dost zle a tak hned zkouším dvě kapky kápnout až dozadu na mandle – chutná to jako fernet – no snad to při případně policejní kontrole nějak vysvětlím.

Poctivě kapu kapky do krku a toužebně vyhlížím změnu k lepšímu – zatím ovšem nic.

Ve středu ráno zjišťuji, že v krku mám věci, které tam vůbec nepatří a tak se pokouším hektolitry horkého mátového čaje přivést hlasivky k rozumnému fungování.  Vzpomínám ještě na dobré rady mé učitelky, která radí hlasivky rozvibrovat, že se jako očistí samy. A tak střídavě vibruji hlasivkami a střídavě piju mátový čaj ve snaze přežít dnešní den – o tom, že bych snad dneska ani nevystoupil nemůže být řeč. Sice mě uvedli i na plakátech, což by nevadilo, ale většina zdických umělců bere tuto akci nejenom  jako možnost „ukázat se“ před sousedy, ale hlavně pomoci dobré věci. U mě, protože chci dnes zúročit moji roční práci u Renée Nachtigallové, je to ještě o důvod navíc.  Trochu zapracovává tréma, proto si ještě naposledy opakuji oba texty, které ovšem už notoricky znám. Pro jistotu, aby mozek „nezapomněl“ si dávám jednu „dávku““ oblíbeného neurotransmitteru Speed8, který jsem kdysi dostal od kamarádů a kterého používám pouze občas, a to  ve vypjatých chvílích abych donutil mozek k poslušnosti. Na krabičce je nápis „Nekombinovat s alkoholem“, což dodržuji, protože mě alkohol v jakékoliv formě v dobách nachlazení prostě nechutná.
Z práce vyrážím trochu dřív a vyrážím na nádraží pro Davida a pak hned do místního kulturního domu. Na podiu právě zkouší kamarádi z Echoes of Pink Floyd (Jimmiho volné pokračování  Crystal Planet se kterými jsme ještě jako Ackcellent hrávávali v roce 2004) a v šatně kde se za chvíli budou řadit děti je docela slušně nahulíno. Škemrám ještě po Davidovi transpozici do mnou preferovaných tonin, ale David se vrací z podia s lakonickým sdělením, že na tomto digitálním klavíru jsou pouze tři čudlíky, a sice „on, off  a hlasitost“ a tudíž se transpozice nekoná, neboť on to z listu transponovat jinam nebude, což je pochopitelné .

Všichni padají vedrem – já na sobě košili s dlouhým rukávem, mikinu, zimní tlustou vestu a dvakrát obtočenou šálu kolem krku – a je mi fajn. Hlasivky ale moc v pohodě nejsou … cítím, že mi hlas padá dolů do průdušek a je mi ouvej. Kupuji si nealkoholické pivo a zkouším usrkávat mok, který zatím na hlasivky vždy pomohl.  Je to ještě horší a tak vzpomínám na slova mé učitelky, která radila, že štamprle slivovice dovolí člověku přežít dvě hodiny zpěvu – pak je sice konec, ale ty dvě hodiny člověk přežije. Slivovice mi nechutná, pivo nezafungovalo a tak zkouším ferneto-dubové kapky, ve kterých je očividně alkoholu dost. Dvě kapky do krku – a hele – ono to pomáhá. Za tu poslední hodinu před začátkem vystoupení jsem si kapal do krku skoro po deseti minutách a né dvě kapky, ale mnohem víc.  Lahvička, která mě měla vydržet nejméně čtvrt roku je poloprázdná…  Mám 38°C horečky, ovázaný krk, ale vypadá to, že kapky pomohly a já jsem schopen aspoň mluvit. Kdesi se u mě vzal Roman Havlíček, současný basák z Pokusu, s dotazem, jestli nevím, kde se nalézá Libor Janda, že prý se množí zprávy, že je nezvěstný a že o něj má rodina starost a strach. Utěšuji Romana, že veškeré  komedie a zvěsti které kolem sebe šíří rodina Jandova, si v ničem nezadají s genialitou a profesionalitou herců Národního divadla a že můžou být všichni v klidu. Libor dál bydlí tam kde bydlí a veškeré fámy které okolo sebe rodina trousí snad mohou být pouze chabou zástěrkou  pro exekutory. Co ráno mne Libor zdraví když já jedu do práce, on se vrací z noční (?) , takže dle mého nezvěstný není – maximálně že by sám nevěděl kde bydlí …

Program už dávno začal a je asi 10 minut do našeho výstupu. Narychlo si ještě v duchu  zopakovávám notoricky známý text, když tu – naprosto regulérní okno – co okno – nefalšovaná výloha. S hrůzu zjišťuji, že mi vypadávají celé bloky textu, který bez problémů znám a jímá mě děs a hrůza. Jsa si jistý svým výkonem, jsem si totiž s sebou nevzal ani text obou písní a v duchu si nadávám, cože jsem to za kreténa, neboť jsme to mohl aspoň odzpívat s listem v ruce – a bylo by to menší „faux paux“ než okno v přímém přenosu. Vzpomínám na cedulku na Speedu o nekombinování alkoholu a neurotransmitteru a pomalu mi dochází zřejmý obsah alkoholu v kapkách na zaručené zdraví  a faktické následky této kombinace se speedem na nejbližší  minuty příští ….

Svištím do místního baru a žádám půllitr teplé vody, který jsem vyžahnul „na ex“ a narychlo si nahlas přejíždím Davidovy noty, kde má text mrňavounkým písmem vytištěný.  Text mi připadá docela známý a nechápu, co mi na tak notoricky známém textů může vypadávat. Ihned  požaduji po výčepní druhý půllitr teplé vody. Slečna výčepní je docela konsternovaná, protože dnes jsem tady s tak neobvyklou objednávkou jediný.  Druhý půllitr  si sebou beru na podium, neboť David už mává, že jsme na řadě.


Fast Tube by Casper

Vylézáme s Davidem na jeviště. Pavel Nový, který dnešní program uvádí se pokouší při našem drátování o nějakou legraci, kterou ovšem nechápu, neboť  jsem myšlenkami někde hodně hodně daleko, a tak cosi odpovídám a nasazuji bezelstný a nekonfliktní „úsměv č. 3“. Ani nevím proč jsem si nestoupnul doprostřed jeviště, snad jsem se u klavíru cítil bezpečněji, snad obava z příletu rozličné zeleniny (byť rajčatová sezona ještě ani zdaleka nezačala), prostě stoupám si k nejbližšímu mikrofonu u kláves, Libor Jonáš a Jakub Kořínek kteří dneska zvučí, nastavují zvukovou cestu a David začíná hrát Své srdce tobě dám od Franze Lehára. Sice ještě na poslední chvíli navrhoval pořadí obou písniček otočit, že v „srdci“ je lepší „finále“, ale už je to nahlášené a  tak to nechci měnit.  Levá ruka mi ztuhla v „uměleckém pokrčení“, což jsem zjistil až po pěti minutách, když jsem ji zase dal k tělu.  Zpívám, seč mi zbytky hlasivek a paměťi stačí a výpadek se naštěstí nekoná.  Renée Nachigallová měla s výškou toniny pravdu a obě vysoké ýýýýýý v obou písničkách neznějí právě nejlépe. Je to vysoko a ve strachu aby to „neprdlo“ zbytečně netlačím na pilu a už se vidím z jeviště pryč. Dohráváme „Vás ženy jsem líbal rád“ , klaním se , lokám porci teplé vody, kterou mám sebou na jevišti a prchám pryč. David měl pravdu. Druhý potlesk byl o poznání slabší, asi jsme měli ty písničky fakt otočit, ale teď už je to jedno …  Klepu se částečně zimou, částečně kombinací speedu a dubovek a jdu se zase obléknout jako pumpa – mikina, zimní vesta a šála omotaná kolem krku a nyní už v klidu si vyzvedávám malé občerstvení, která každý učinkující dostal. Slečnu výčepní opět obtěžuji s půllitrem teplé vody. Na konci večera jsem zjistil, že jsem těch půllitrů vypil šest – tři litry teplé vody. Naštěstí byla zadarmo … :-)

Je konec programu. Tři a půl hodiny kultury od zdických více či méně amatérských umělců. 122 umělců, přes 200 diváků.  Starosta města p. Sklenář předává zástupkyni Červeného kříže symbolický šek na neskutečných 36.140 Kč. 15.000 Kč dala radnice, 21140 Kč se vybralo v pokladně přímo na místě. Rozcházíme se pokojně do svých domovů, dcerka má nafouklou pusu, neboť té kultury bylo na ni až přespříliš. Šel bych si docela rád sednout s ostatními učinkujícími ze sboru do hospody, ale je mi mizerně a tak raději beru postel útokem. Doma s námi nikdo nemluví, neboť a) přišli jsme s dcerkou přece jenom pozdě  b) dcerka na mě doma práskla, že jsem na koncertu nefotil (jak jsem původně doma sdělil, protože nemám rád dotazy, typu „a próč …“, a focení se toleruje, a  protože jak jsem se dostal k operetám a vůbec celý ten rok zpátky by byl hovor na hodně dlouhou dobu ), ale zpíval ….

* * * * * * *

Druhý den mi pomalu probíhá hlavou včerejší film a hledám místa, která by se dala napříště vylepšit. Je jich nepočítaně, ale i tak napoprvé a na ten zoufalý stav, ve kterém jsem se nacházel, to není špatné. Večer zapínám internet abych vyřídil novou poštu a hele, nová zpráva na Facebooku. Koukám tedy na Facebook a usmívám se jak když malému chlapečkovi dají lízátko

Píše můj kamarád a místní „papparazzi“ Pavel Paluska, který byl včerejšímu koncertu také přítomen. Je mi jako psovi, kterého drbou za uchem přesto, že udělal loužičku ….

Pavle děkuju … :-)

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Březen 19th, 2011

Soběslav 19.3.2011

Když už jsem si myslel, že je ten správný čas vyplnit přihlášku na podbrdské oblastní kolo Porty 2011 v Příbrami nebo Zaječově, s hrůzou jsem zjistil, že datum uzávěrky již nějak dávno minulo ….    Shodou okolností jsem ještě týž večer dlouze poklábosil s Jirkou Fryčem, který mne uklidnil s tím, že on se přihlásil na oblastní kolo do Soběslavi, a tak má ještě měsíc čas. A co je jednodušší, než poslechnout Jirku a přihlásit se na Portu na druhý konec republiky, ne ?

Už 14 dní se nějak nemůžu dostat z nachlazení.  Každoročně to nějak přijde, akutně propukne, člověk spolkne pár těch barevných knoflíků a zase je fit. Ne tak letos. Na radu několika internetových lékařů a hromadně rozesílaných emailů již od loňského září poctivě vyvěšuji po bytě cibuli, že prý to likviduje nemoci.  Pravdu měli ….  Nehrnou se k nám ani nemoci – ani návštěvy. Až do začátku března, kdy děti – které letos nezamarodily – domu přinesly rýmu. A já jí měl od nich hned druhý den.  Nepomáhal čaj,  pivo, oblíbené Lambrusco, nepomáhalo nic – ani ta cibule. Hlas jak ze studny, při nádechu sípání.  A hele, už je tu termín Porty :-)

* * *

Vyrážím s naší fotografickou úderkou hned ráno do nádherného Jihočeského kraje. Sluníčko svítí mocnou silou a všude už začíná pomalu zuřit jaro – až na kopce nad Orlickou přehradou – tam se ještě drží sníh. Do Soběslavi přijíždíme o 3 hodiny dřív, což je dobře a jdeme se cournout po městě, jelikož jsme zde ještě nikdy nebyli. Na náměstí nepříjemně pofukuje a tak nacházíme azyl v místní cukrárně. Káva vynikající, větrník excelentní, chlebíček s vajíčkem (byť zjevu dne předvčerejšího) bezkonkurenční. Líbí se nám tady …


Zvuková zkouška byla dílem okamžiku. Zvukař sice chvíli prosil, že přes kombo nééé, ale když viděl že se mnou nic nesvede, tak ochotně zapojil  do komba canona.  Teda ne zvukař, ale jeho přítelkyně, která mu pomáhala.  Doteď mám v hlavě, že to byla „sedmnáctka“. Tedy né ta přítelkyně, ale číslo linky, kam combo píchli … Stále vyhlížím Jirku Fryče, kterému jsme přivezli jeho zarámovaný obrázek z 24.4.2009, kdy jsme spolu hráli s Pokusem ve Zdickém kině. Pořadatelka sděluje, že Jirka nepřijede, že prý nemá texty.  Divím se, proč Jirka nemá texty, když má téměř hodinový repertoár, ale pak si vzpomenu na jeho 4 nové písničky a prosbu abych mu pomohl s jejich otextováním. Mám toho asi čtvrtinu, ale zahrát bych se to bál, je to takový ten text, když člověka nemůže nic napadnout, takovéto „od jehly k mašinkám“, takže jsem raději celou zakázku předal Petrovi Veselému, mému excelentnímu textaři, který slíbil, že se toho ujme a věda, že v tuto chvíli už ani jednomu ani druhému nebudu příliš platný – jsem celou záležitost pustil z hlavy. Takže obrázek jsme zase přivezli zpátky …   Během předsoutěžního hemžení potkávám i Oldu Richtera, pořadatele podbrdských kol, který se s mírně zamračeným kukučem ptá, jak se vůbec může stát, že zdičáci jezdí soutěžit na Portu ne do Zaječova, ale až někam do Jižních Čech. Složitě tedy vysvětluji moji anabázi s propásnutými termíny uzávěrky. No, přihodí se i v lepších rodinách, ne ?

Ačkoliv jsem měl hrát jako třetí, pár učinkujících nedorazilo a tak nastupuji hned po X-Tetu. Úžasná muzika. Štěpán Štrupl a jeho 4 tety slaví úspěch a já vcházím na jeviště ještě do Xtetímu potlesku. Na rozdíl od složitého drátování mých bývalých kapel je to dneska jednoduché. Cvak. Sedmnáctka je připojena do comba a já stojím u mikrofonu. Modlím se ke svatému Johnu Lennonovi a prosím ho aby průdušky vydržely ty tři písničky, které musím na podiu odestát …


Fast Tube by Casper

Hlasivky kupodivu drží, hned v úvodu publikum varuji, že stát se může cokoliv, ale zatím to jde …. v průběhu hraní jenom zjišťuji, že si přece jenom průdušky a nachlazení vybírají svou daň, protože slyším na jedno ucho, druhé mám zalehlé a pořádně intonovat (rozuměj: zpívat aspoň tak, aby nezačali výt psi v okolí) dělá čím dál větší potíže. Blues bolavýho záda. Tragická výpověď o následcích mého působení ve slévárně na mých zádech. Lidi tleskají. Modlím se, už aby to bylo za mnou. Áje a taky Kubíkovi. „Rodinný“ ploužák s osobní zápletkou. Trochu laboruji se zvukem, protože tiché pasáže střídám s forte a zkouším správnou vzdálenost od mikrofonu a nechci přidělávat zvukaři v nezatlumené tělocvičně místního domu dětí a mládeže ještě další starosti. Potlesk. Sice vlažnější než ten první, ale na druhou stranu, kdo je zvědavej na moje citové výpovědi, ne? Uvádím poslední písničku. Už v pátek jsem se zařekl, že jí na tom podiu zahraji a tak pouze publikum duševně připravuji na žánrovou ránu.  Písničku napsal Luigi Denza a jmenuje se Funiculi – Funicula.  Začínám zpívat. Je to belcanto – prostě „úkrok bokem“ který nemá s Portou vůbec co společného. (Asi po týdnu mi fotografická úderka práskla, že někdy v tuto chvíli se začali lidi v sále usmívat, protože čekali veselou vložku – při druhé sloce, i když ono je to vlastně repetice, protože obě sloky jsou stejné – jim ale úsměv došel, protože zjistili, že to myslím vážně a že se legrace nekoná). Průdušky už dělají své a hlasivky jsou na hadry. Některé tóny navazuji legáto (vázaně) – a to i ty, které legáto vůbec být neměly – a celé by to mělo vypadat trochu jinak, než to hraji já. Zpívam jak husité v útočném tažení proti Křižákům, nemyslím už na nic a jenom pryč odsud. Poslední Funiculááááááá, špatně se nadechuji, protože průdušky už nestíhají a tak to finále vyznívá tak trochu zvláštně – spíš jako imitace italské rodinné hádky, nebo tak něco …


Fast Tube by Casper

Potlesk, poděkování, úklona, vypnout combo, vytáhnout „sedmnáctku“ , poděkování přítelkyni zvukaře za vzorné drátování (to se může dycky hodit, né ?) a touha jít a dopít vlažnou černou kávu, co mi už hodinu leží u okna na parapetu. Teprve teď si uvědomuji, že ten potlesk za Funiculu je poněkud delší – třeba se jim to fakt líbilo … – nebo že by byli rádi, že už jsem z podia pryč ? :-)

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment