Archive for ◊ Srpen, 2009 ◊

• Sobota, Srpen 29th, 2009

Zámek Zbenice Dnes jsme s Pokusem odehráli příjemné představení nedaleko Příbrami – na zámečku ve Zbenicích. To krásné odpoledne trochu kalila skutečnost, že Honzík napsal všem, že jede s Markem přímo ze Zbiroha a zdičáci se mají domluvit mezi sebou a když jsem ostatním napsal, kdo mě vezme, že jsem bez peněz a nemám naftu, nikdo neodpověděl. Až na moje naléhání hodinu před plánovaným odjezdem, jak se vlastně do Zbenic dostaneme, protože jsem bez peněz a bez nafty a Marek mi ještě (a spoustě ostatním taky) dluží pětikilo jako doplatek za naftu do naše cesty do severních čech, Libor Janda kdy peníze sice odepsal z pokladny, ale mě už nevyplatil, přišel Libor s esemskou od Janiny Urbánkové t.č. již Potůčkové, že jede ona – že ale bere i Andulku a i Honzu a Marka a že si to máme s Liborem zařídit tak nějak sami. Taky to mohli říct před týdnem …

Takže jsem si vypůjčil nějaké peníze abychom vůbec dojeli, natankoval a vyrazili jsme s Liborem sami a s náloží jídla, co Libor navařil. Naše menu se skládalo z divokého zajíce (t.č. již mrtvého, upečeného), čtvrtky chleba, několika rohlíků s játrovkou, 2 litrů vody, asi 2 piv a dvou plechovek s kávou. S touto polní kuchyní jsme mohli jet klidně hrát až za Strakonice :-)

Zbenice je oáza klidu uprostřed polí (pokud pominu ty dva puberťáky na motorkách YUKI s děravým tlumičem) – tady bych chtěl bydlet. Pavel Šilhavý Zámek čeká veliká rekonstrukce, ale ani současný stav nebrání panu majiteli v pořádání kulturních akcí, což je dobře, protože akustika v místnosti, kde se produkce odehrávají, je úžasná. Dostali jsme vynikající kávu slazenou medem, což příjemný večer ještě více zpříjemnilo. Pak se Marek s Honzíkem začali shánět po Veronice (naše Pokusácká flétnistka) a opomněli, že Veronika má v kapelním kalendáři skoro měsíc napsanou akci na druhém konci republiky a že tedy s námi nejela – asi oba pánové náš kalendář na kterém tak přísně lpěli – sami nečtou.
Pan majitel nás provedl podstatnou částí zámku, vysvětlil co kde bylo a co kde bude a hlavně ukázal výstavu rostlin, která každou hudební (i divadelní) produkci provází. Měl tam fantastický kaktusy a ještě fantastičtější masožravky. Bohužel, žádná nebyla velikosti průměrné tchýně .
Hráli jsme jako o život, lidi tleskali jako jedna žena (muži nějak nedorazily v počítatelném počtu) – dle slov pana majitele bylo do domácností v Příbrami a okolí doručeno 12600 osobních pozvánek. Zřejmě ale v okolí Příbrami neuměji lidi číst, nebo byli všichni ještě na dovolené, neboť dorazilo 11 lidí + přibližně stejný počet neplatících dětí. Pokus To ale nikomu nevadilo a nakonec jsme se úspěšně prokousali do hudebního cíle, kterým byla jako vždy písnička Zámeček. Lidi tleskali a já nevěděl jestli by nebylo vhodné jednu písničku přidat, ale když si Marek sundal kytaru a Honzík jeho příkladu následoval, lidé se začali pomalu zvedat ze židlí a odcházet. Ti nejzvědavější si ještě chvíli povídali s Markem a nakonec jsme se všichni pro pokročilou večerní hodinu se všemi rozloučili a začali jsme balit na cestu domu. Teprve na cestě domů jsem si všimnul jak už je brzo tma a že vánoce jsou vlastně už jen 4 výplaty daleko …..

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Srpen 15th, 2009

Krásný slunečný den byl ve znamení mnoha událostí, a to jak hodně důležitých, které některým z nás natrvalo změnily život, jako např. Janině Urbánkovic, která se toho dne vdávala, nebo i méně důležitých, jako například drobná automobilová nehoda Libora Jandy kousek od jeho (teda jeho manželky) domu, kdy lehce poškodil dva vozy – ten svůj i ten cizí. Právě proto jsem nestihl svatební obřad v Hořovicích, kde jsme měli všichni z Pokusu povinnost se zúčastnit a všichni jsme se potkali teprve až když pro nás přijela Veronika, která se pro tento den zhostila úlohy řidiče, neboť Marek v Jedraži už byl, neboť tam už den předtím sólově hrál. Jako malé překvapení jsem si na zkoušku vezl skládací rudlík, neboť ze zkušenosti z Čechtické lilie, kdy jsem táhnul kombo i futrál s kytarou přes 100 metrů od auta k přidělené chatce a kdy jsem coural v podstatě ruce po zemi, jsem pojal nápad si to tahání harampádí nějak ulehčit. Už od rána svítilo sluníčko mocnou silou, na nebi nebyl jediný mráček, ale už po poledni bylo jasné, že se blíží podzim, neboť sluníčko žloutlo a žloutlo a rychle se klonilo k západu. Ještě, že jsem měl čerstvě nabitou baterii v digitálu, protože celé odpoledne jsem fotil, fotil a fotil. Proto jsem z toho mraku fotek vytvořil galerii s dobrou stovkou obrázků.

Veronika dorazila s Andulkou na předním sedadle, takže bylo jasné že se budeme vzadu tlačit tři hezký klucí – Honzík, vrahounek Libor a já. Cesta ubíhala jako po másle, počasí uchvancancující –  teplota, tlak, rosný bod, ale to už znáte z rádia (ti starší) nebo od Cimrmanů (ti mladší). Ačkoliv okolí Hoštic znám docela dobře, jako malý chlapeček jsem tudy jednou projížděl, snažil jsem se upamatovat se na některá známá místa  již ze slavné trilogie  “slunce, seno”, popř. i moje vzpomínky. Nic. Veronika mazala dál a ostatním loudavým řidičům dávala jacepatří najevo, kdo je na silnici pánem – vlastně dámou. S tím našlapaným mondeem s tím vlastně neměla ani tak moc práce. Najednou ztrhla řízení doleva na louku – a byli jsme na festivalu. Z okolí jsem nepoznal vůbec nic. Šli jsme nejdříve prohlédnout místo činu. Krásná louka zalitá sluncem, 50 lidí ležících či sedících na lavičkách a z blízké stodoly country hudba. Marka s rodinou jsme našli hned. Marka totiž nelze přehlédnout ani v davu  –  je totiž vždy největší. Nebylo moc času na nějaké dlouhé řeči, protože Marek se šel připravit na podium, hrál totiž před Pokusem ještě svoje sólové vystoupení. My jsme tedy s Liborem šli okouknout okolí.  Malé jezírko s houpačkou na jedné z větví, travnatá plocha nedozírných dálek, podium s Markem, stan se zvukařem, několik řad laviček s asi 50 lidmi a stodola. Na tu jsme koukali už prve, ale vedle ní stál kiosek s pivem, takže tam jsme si to šli s Liborem prohlédnout jako první. Dali jsme oba kelímek a jali jsme se nakukovat do stodoly, kde právě zuřila hudební produkce nějaké místní country kapely. Prostor přesně svědčil stylu hudby a posluchači nadšeně podupávali – kapela zrovna hrála Hoho watanay, nebo Frenky dlouhána, už si nejsem jist. Pomalu jsme se vrátili mezi ostatní a rozhodli se, že si přineseme (my šťastnější  přivezeme) harampádí. Jakmile jsem dorazil s povozem k lavičkám, Marek, který se tam nějak mihnul, jedovatě poznamenal:  “Kdy ti to letí ?” a nějaká dobrá duše mi chtěla pomoci s hledáním odbavovací haly. Blbý fóry. Ale s vozejkem se jezdí úžasně. Akorát je s tím zoufalý tahání po schodech.

Sedíme s Liborem na lavičce a kecáme o nesmyslech. Dopisuji esemesku a telefon pokládám na lavičku. Hlavou mi probleskne myšlenka, že až se budu zvedat, nesmím na telefon zapomenout. Dál kecáme o blbostech. Jdeme si s Liborem pro další pivo, protože je nádherně, svět je krásné místo k žití  a čas tak nějak nezúčastněně plyne. Vracíme se a Veronika se ptá, kde mám telefon, že ležel na lavičce, ale už tam není. Trošku mě zatrnulo, protože jsem si dal do souvislosti mé prázdné kapsy a myšlenku na opuštění telefonu ležícího na lavičce.  Prostě telefon nebyl. Holky, pučte mi telefon, já brnknu na operátora ať to zablokuje. Veronika šmátrá v kabelce se slovy: “Chceš tenhle nebo tenhle ?” a podává mi můj telefon. Lidi prej strašně divně koukali, když si ho holky z té lavičky braly. No samozřejmě že jsem telefon chtěl a Veronika má za svůj hrdinský čin dodneška odemne slíbenou kytku. Marek dohrál, dozpíval, dohrály a dozpívaly i atrakce pro děti, což byla taková pestře zmalovaná paní/slečna která moderovala dětskou soutěž v omotávání hajzlpapírem (hajzpapír =  PaNaPr – pro ty slušně vychované PapírNaPrdel). Úžasná zábava. Nejspíš jenom pro tu pani. Děti, se mi zdálo, že dost dobře nechápají smysl. Pomalu dohrála i kapela, co na podiu předváděla něco jako hudbu a bylo zaveleno vyrazit směrem k jevišti. Kapelu jsme nechali slézt z podia, protože prostorové podmínky byly trochu bojové a obě kapely bychom se nevešly. Drátujeme, připojuji splitter a zvukař najednou že nemá mikrofon. Chvíli něco šteluje, pak nadává tomu co tahá dráty, ten zapojuje canon někam jinam, kde už to jim hraje – ale mě jako napotvoru ne. No takže dneska budu bez odposlechu. Naštěstí je dobře slyšet zvuk zvenčí, takže to docela jde. Marek nějak neslyší svojí kytaru, poroučí přidat a ještě a ještě trochu, a tak je z odposlechu slyšet pouze jeho kytara a nic jiného. Hrajeme a hrajeme a já zjišťuji, že nalevo odemne se začínají chystat na produkci bratři Nedvědové. Hrajeme předposlední písničku a nějaká vlezlá paní mi strká do futrálu a do reprobedny a dává si tam svoje vlastní harampádí. Dohráváme poslední písničku, v rámci možností se klaníme a začínáme balit. Tento úkon mám z festivalů už dost dobře nacvičen, takže práce mi jde rychle od ruky. Ale zase ta pani. Leze po podiu, tahá dráty, ačkoliv zvukaři ještě nemají smotány ty svoje, všude se plete, důležitá jak finanční úřad, a všemu dává ještě korunu, když se mě ptá “kudy budu opouštět podium”, když z podia vede jedna jediná úniková cesta. Zvukaři se s dámou dávají do hádky a já prchám z místa činu a děkuji za hezký zvuk. Zvukaři děkují za příjemné vystupování a já mizím ze scény. Pomalu jdeme uklidit harampádí do auta a já za poslední peníze jdu nakoupit pár sladkostí pro děti (jakoby neměly ty zuby zkažený dost) a kus úžasnýho sýra (nějakej děravej, snad ementál) pro manželku. Setkáváme se u auta, kde Veronika nadává, že dlužník Libor jí slíbil vrátit (a nevrátil) půjčku a Marek jí taky nevyplatil cesťák, který slíbil, takže si myslela že domu poveze 4000 Kč a  nevezla nic s tím, že druhý den odjíždí na dovolenou – skoro bez peněz.

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Srpen 08th, 2009

 Festival Čechtická Lilie byl volným pokračováním Křížovského šťovíku a Křivsoudova.  Jeli jsme s Liborem s Veronikou,  Janina Urbánková jela s Honzou a Markem. Andulka chyběla. Počasí nádherné. Na nebi ani mráček, dálnice skoro prázdná. Veronika jela jako drak a navigace fungovala skvěle. Značení bylo bezvadné a tak jsme dorazili téměř najisto hned napoprvé. Pěšky jsem se šel podívat na místo produkce a čím dál jsem šel, tím víc se mi tam nechtělo. Ta štreka. Ta šílená štreka a reprobedna a futrál a vůbec. Už delší dobou si chci koupit malý skládací rudlík, protože to nošení harampádí na delší vzdálenosti je prostě utrpení.
 


Hned po našem příjezdu se na nás vrhají pořadatelky a každému nám vtiskávají do ruky placku s emblémem festivalu a Karel Rozkošný nám hned ukazuje chatku, kde můžeme složit naše nástroje a která bude pro nejbližší hodiny naším útočištěm. Je nádherné počasí a tak Marek velí udělat hlasovou zkoušku. Že se koná zvuková zkouška jsem zjistil až poté, co jsem hledal ostatní z kapely a nikdo nebyl k nalezení. Pobíhal jsem totiž po place a lovil fotografie a najednou kapela nikde. Můj pohled padnul na přidělenou chatku – a byli tam. Úplně všichni. V chatce bylo v každém rohu 90°, uprostřed však pouze 70°C – a všude stejně nedýchatelno. Mezi každou písničkou jsme otevírali dveře a větrali, i když to nemělo valného významu. Zkoušku jsme za chvíli ukončili a zase jsme zvolili životu příjemnější prostředí mimo interiér chatky. Zase jsem s Liborem procházel areálem a lovil záběry. Zvukaři pomalu (ale hodně pomalu) připravovali aparaturu a Karel Rozkošný jakožto vrchní pořadatel nám vysvětloval, jak jsou festivaly v okolí Vlašimi tématicky propojené a kapely které mají úspěch na jednom festivalu jsou přednostně zařazovány i do dalších festivalů v okolí. Stejně jako na Křížovském šťovíku, i zde pořadatel nabízí přespání, protože “to prý bude veliké”.
Zvukaři jsou téměř hotovi a protože my už se docela nudíme, pomalu jdeme na podium se zadrátovat. Stojím na podiu, kabely natažené a Marek nikde. Dělám tedy pár fotek přes barevné světlo reflektorů a všímám si zedníka, který na blízké garáži zdí zeď (pro slovenské čtenáře: zedník=murár, stavební kolečko = fůrik, zeď = můr :-) ). Sluníčko pálí jak v demoverzi pekla a zedníkovi na střeše (stejně jako nám v záři reflektorů) musí být dost vedro. Karel s námi prohazuje pár slov, František Bureš dělá první ze svých fotografií a lidé se pomalu (ale hodně pomalu scházejí). Přichází Marek, drátuje se a pomalu začínáme hrát. Lidé tleskají, hrajeme téměř bez chyb, můj odposlech funguje na jedničku. Marek opět uvádí písničky jako “MOJE”, “z MÉHO pera” a mě trochu běhá mráz po zádech – jsme totiž jediná kapela, která nerozlišuje písničky jako “vlastní” a “převzaté” a spousta náhodných posluchačů si toho už všimla. Marek uvádí Arivederci. Těším se, že mi udělá radost a písničku uvede jako naší společnou – napsal jsem mu k ní skoro polovinu textu. Marek opět uvádí písničku jako svoji vlastní – asi si budu muset zvyknout. Na závěr naší produkce uvádí Marek zcela nepochopitelně písničku Hyla – což je jeho písnička sólová a je o vysavači. Ačkoliv jsem mu k ní napsal skoro polovinu textu, Marek jí opět uvádí jako výhradně svoji vlastní a začíná hrát. My ostatní stojíme na podiu a nevíme co s rukama, protože máme 3 minuty volna a sledujeme Markovu hru, kdy vrší chybu na chybě – ačkoliv tu písničku umí. Proč jí na program zařazoval, nikdo netuší – my ostatní však cítíme rozpaky, protože úroveň naší produkce rychle upadá. Produkci končíme Zámečkem a balíme si harampádí z podia dolů. Vláčím tu tíhu k chatce a po cestě na nás mává jedna z návštěvnic – prý si nás pamatuje z Křížovského šťovíku a chválí náš přednes. My na oplátku chválíme její zevnějšek a jdeme si s Liborem koupit pivo a sníst dovezený rohlík s paštikou. Dělám pár fotografií, neboť v době drátování kapel má svoje časové okénko Jan Betlach, což je lasista a vrhač sekyrek po lidech a terčích. Srkáme s Liborem pivo a kolem nás jde pro pivo návštěvnice, co se k nám tak hlásila a povídáme všichni o muzice a děláme si na památku fotografii. Slibuji, že pošlu fotografie z Lilie a pokud najdu, tak i ze Šťovíku. Já si jí ze Šťovíku fakt nepamatuju, byl tam dost velký šrumec a ten lijavec té přehlednosti moc nepřidal.
Vracíme se mezi ostatní k chatce, Marek s Honzou sedí a zdálky pozorují Betlachovu produkci, Jana sedí u chatky a Veronika střídavě leží v trávě a střídavě v té trávě (samozřejmě v době produkce kapel) tančí. Veronika totiž umí břišní tance a jde jí to velmi dobře. Vedle nás sedí s dětmi a manželem i návštěvnice, co se k nám tak hlásila a tak některé záběry zvěčnily i jí.
Děláme ještě výrobní poradu, zda-li přespat nebo jet domů, ale protože se nikomu přespávat nechce, pomalu balíme a já zase vláčím harampádí směrem k autu. Loučím se ještě cestou s našimi novými známými a stylem “soumar” vláčím bednu a futrál s kytarou k autu. Cesta domů byla velmi příjemná. Veronika se s řízením moc netrápila a my to s Liborem docela uvítali, že hold se “kochat” dneska nebudeme a že cesta domů bude ubíhat příjemně rychle. Počasí bylo stále nádherné a dálnice úplně volná ….

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment