Archive for ◊ Červenec, 2009 ◊

• Sobota, Červenec 25th, 2009

Dnes jsme se s Pokusem zúčastnili multižánrového festivalu Potulný hudební cirkus v Černošicích. Toho dne střídavě mrholilo, střídavě pršelo, střídavě svítilo sluníčko. Andulka Klička opět nejela a tak zaskočila Šimi. 

 V Černošicích nás trochu zaskočily dopravní problémy, protože  cesta najednou nevedla nikam, ale podařilo se nám sehnat Martina Hejnáka, který byl spolupořadatelem festivalu a tak jsme dlouho nebloudili a nástroje jsme si donesli pěšky asi 250m.  Místo pro festival bylo vybráno výborně, stranou od lidí, ale já osobně jsem se strašně nasmál, protože to pro neinformovované oko vypadalo jako utečenecký tábor. Uprostřed tábora rozbitý slunečník od Gambrinusu, který si místní pivaři otáčeli podle toho, na koho momentálně pršelo, na podiu, které se sestávalo z korby dlouhé Avie a které bylo překryto děravou celtovinou, hrála dvoučlenná kapela. Hudebníci cestovali na korbě podle toho odkud na ně kapala voda a při násilném odchodu, kdy už nebylo před střídavě kapající a střídavě tekoucí vodou kam utéci, si dvojice neodpustila jízlivou poznámku, že korba je vhodná spíše pro jednotlivé muzikanty a že pobyt nahoře vůbec nepřejí vícečlenným kapelám ….

Zvuk nebyl nejhorší a program vesele ubíhal. Jsme sice z festivalů zvyklí na ledacos, tedy i na program, kdy vše nejede podle plánu, kdy se kapely prohazují podle toho, kdo musí prchnout dříve, neboť má ještě někde hraní, ale zde jsme stáli téměř bezradně, neboť  skluz programu byl téměř dvouhodinový a pohledem na seznam učinkujících a na hodinky se člověk nedozvěděl vůbec nic. Zbytek Pokusu seděl ve stanu, jež nám byl přidělen jako azyl, Libor toho dne moc nemluvil, já jsem se procházel venku a lovil jsem fotografie z „místa činu“.  Chvílemi jsem poslouchal zvukovou kulisu festivalu a přišlo mi, že tam všechno vázne. Konferenciér nekonferovar, až 30minutové pauzy mezi učinkujícími kdy se nedělo vůbec nic a všichni se někam ztratili – včetně zvukaře), problémy s děravou celtou na Avii, ze které permanentně tu i onde padala voda – prostě festival nějak neměl spád, do toho déšť a vychládající obecenstvo. Začala hrát další kapela. Neboť  se mezitím lehce setmělo, někdo rozsvítil barevné reflektory na jevišti. V tu chvíli zhasly nejenom reflektory ale utichla i produkce. Martin Hejnák, kterého jsem na svých toulkách potkal mi řekl, že místní pojistky nevydrží oba světelné sloupy a že se hold bude muset svítit pouze na jeden sloup. Mezitím se znova rozpršelo a já zjišťuji, že na rozdíl od ostatních zvukařů, kdy za podobných nečasů jsou reprobedny pokryty vrstvou igelitu, zde na reprobedny sprostě leje bez toho, že by to někomu vadilo … Asi maj v zásobě dost reprobeden …

Před námi hraje kapela Bobr chutná dvakrát. Trvá to asi hodinu než nazvučí, všechno klídek a maňana, žádnej kvalt, druhého kytaristu není vůbec slyšet a sóla, při nichž se umělec prohýbá a kroutí tělem jak při týdenní zácpě, unikají naprázdno. Zvukař je ale kliďas a chybějící kytara mu nevadí – že mu nevadí ledacos, zjistíme za nějakou chvíli  na podiu i my :-?

Bobr chutná dvakrát se pomalu loučí a já si beru kombo a kytaru ke korbě. Kapela však hraje pořád dál a zve si na podiu další hosty a vůbec to nevypadá na konec. Sedám si na kytarový futrál vedle korby a sleduji šrumec pod korbou. Asi deset  lidí tančí do rytmu rockové muziky, mezi nimi i bosá blondýna v dlouhých světlých šatech s digitální zrcadlovkou v ruce. Tančí sem, tančí tam, až přitančí ke mne a sedne si vedle mne na reprobednu (čímž jí zatlačí do bláta) se slovy „To je paráda, co ?“. „No to je ….“, odpovídám a dál sleduji kotel, vlastně kotlík s tančícími a notně podnapilými lidmi. Pohledem na korbu zjišťuji, že na korbu se musí buď vyskočit, nebo použít přistavená židle. Vzhledem k tomu, že díky dešti byla hlína všude v okolí dost rozměklá a každý vylejzající a slejzající jí zatlačil trochu hlouběji do země, bude to ještě docela zajímavé ….

Bobři konečně končí, zpěvák dopil na korbě veškeré donesené pivo a na korbu se pomalu sunu já . Futrál a bedna se dá na korbu vyhodit docela jednoduše a všichni tedy začínají věnovat pozornost Markovi, neboť jiná cesta na nahoru nevede. Marek zkouší cestu přes židli, ale na jedno šlápnutí zašlapává nezajištěnou židli hluboko do mazlavého bláta. Zkouší tedy obejít Avii a dostat se nahoru jinak a stále nevěří, že nikde nejsou tajné schůdky. Nejsou ….  Hledáme nějakou skrytou kameru, co se baví na úkor vylézajících a slézajících. Žádná není. Cesta nahoru se nakonec podařila za pomoci všech, co Markovi drželi židli a produkce mohla začít. Chci si zapojit odposlech, ale není kam – mikrofonů je málo. Nevadí, nejsme slečinky, Beatles taky hráli na dva mikrofony. Basa je zapojená v momentě ale co ostatní ? Marek nemá ani po půlhodinovém drátování zapojený mikrofon a Honzovi nejde kytara. Od zvukaře se ozývá „Hrajte, já to tady nějak sešteluju“. „Ale my nemůžeme hrát, polovina věcí nefunguje“ nadáváme všichni z korby na zvukaře. Zde zjišťuji, jak je dobré nemít do kytary zastrčený kabel od zvukaře, ale mít sebou kombo, neboť vždycky je člověk slyšet a vždy se dá problém nějak řešit aspoň nouzově akusticky na jeden mikrofon. Tady jsme ale byli přímo v první linii a lidi pod korbou už dost nahlas brblali …

Zvukař ve tmě experimentoval, točil a kroutil čudlíky a za námi podržkabel přepojoval jeden drát vedle druhého, avšak bez znatelného výsledku. Lidé pod korbou brblali víc a víc a mě už došla trpělivost a volám na ostatní, že tohle nemá smysl, že to odehrajeme „na hubu“. Marek asi neslyší, neboť stále huláká na zvukaře, že mu nejde mikrofon a Honza stále ještě nemá kytaru. Zvukař do odposlechů kontruje lapidárním sdělením, která nás odzbrojuje „Klucí, tady je v tom takovej bordel ….“. Hulákáme tedy znova, ať ten rozhlas vypne a jdeme hrát na hubu. Odehráváme připravený repertoár, ale Marek není v pohodě, je viditelně rozladěný, a tak po několika písničkách ohlašuje konec produkce a stejnou cestu, jakou jsme absolvovali nahoru – absolvujeme zase dolu. Kdo pomáhá Markovi držet židli, už nevidím. Loučíme se a pomalu odcházíme. Tento veselý a vtipně pojatý festival si budeme ještě dlouho pamatovat … :-)

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Červenec 04th, 2009

S Pokusem jsme se dostali i pod Blaník, a to na festival Křížovský šťovík.

Část kapely se tam v podstatě vracela mezi kamarády, protože 20.6.2009 už hrála v Křivsoudově (což je nedaleko), což byl prý festival, který byl prý vytvořen kvůli nám, a to na základě našeho loňského podzimního hraní na Vlašimském jarmarku. „Část kapely“ zdůrazňuji proto, že já byl t.č. na dovolené a Janina Urbánkovic také (ale někde úplně jinde) a protože až do úplného finále se nevědělo jestli Křivsoudov zrušit, neboť vždy někdo z kapely chyběl, ale paní pořadatelka naléhala a naléhala a protože nám to bylo nefér aspoň nějak provizorně neřešit, takže kapela vyrazila ve zeštíhlené formaci.

dobrá rada nad zlatoŽe to udělala dobře a že zanechala dojem bylo zřejmé až později, neboť na tento Křivsoudovský festival právě navázal Křížovský šťovík a následně vlastně pak i Čechtická lilie, což jsou všechno vesnice a městečka v okolí Vlašimi.

Jeli jsme v rámci úspory Tranzitem. Nás 6 se tam v pohodě vešlo i přesto, že třetí řadu sedaček jsem z čistě provozních důvodů už dávno vyndal. Andulka chyběla – jako alternace jela Šimi.  Zátiší s originálními Musgravkami - Pavel ŠilhavýFestival jsme našli pouze na jedno „zeptánísedomorodcůnacestu“. Ihned jsme byli příjemně přivítání a pořadatel festivalu nás upozornil, že stejně jako každý rok „to bude velký“ a že zodpovědnější muzikanti odjíždějí domů většinou až druhý den okolo poledního. Takové zprávy milujeme, ovšem nesmíme s sebou mít manželky a polovinu učitelského sboru a musíme si sebou vzít dostatek peněz a nevozit sebou pouze obecní neplatiče.Zátiší s originálními Musgravkami - Libor Janda Jako útulna nám byla přidělená velká místnost v přilehlé nemovitosti. Vypadala jako jako obecní jednotřídka z přelomu 19./20. století s krásnými originálními Musgravkami. Hned vedle místnosti dveře, na kterých je velký plakát s „dobrou radou nad zlato“. Už jsem to někde viděl, ale tady mi to přišlo tak vesnicky přirozené, prostě kus papíru na starých dveřích, že jsem si ten plakátek vyfotil.
Počasí bylo nádherné, bylo krásně teplo (bodejď by ne, dyť je léto, né ?), pouze mraky se nějak honily což nevěstilo nic dobrého – což se nakonec brzo ukázalo jako pravda. Po krátkém občerstvení jsme v přidělené místnosti učinili hlasovou zkoušku, než se přihrnou ostatní kapely a nastane umělecký šrumec. Venku se pomalu zvedal vítr a zvukař chystal aparaturu. Zátiší s originálními Musgravkami - Marek Jonáš Lidé se pomalu scházejí a většina z nich buď stojí frontu u některého z okének buď na proviant nebo na pivo, popř. již konzumuje zakoupené u některé z lavic. Naše banda opět hýří vtipem, zpříjemňujeme si čekání fotografováním u kamen a já občas vyjdu ven udělat pár obrázků z příprav a zachytit atmosféru. Vítr stále sílí a mraky pomalu tmavnou … O dešti už není pochyb – neklademe si už otázku „jestli“, ale „kdy“. Přes mé černé brýle jsou mraky dokonce ještě tmavší, než ve skutečnosti :-) . Takový letmý pohled nemá daleko k hurikánu a tropické bouři.

Jdu si sednout zpátky k ostatním do místnosti, když ke mně přichází místní podnapilé individuum v maskáčích a mačká mi rukou pusu se slovy „Ty máš krásný zuby, ty debile“. Ostatní propukají v nadšený smích a domorodec pokračuje ve své alkoholické show. Trochu jej pacifikujeme, protože si připadám jako kůň na trhu předváděný zájemcům o koupi a jdu ven abych zjistil, že už krápe. I když jsem povahy bystré, ještě než mi dojde, že krápe a tudíž to bude produkci dost komplikovat, tak už prší. Než jsem došel ostatním říct, že prší, tak už lilo jako z konve a v patách mě byla většina lidí zvenku, kteří se přišli schovat před lijavcem stejným jako od Járy Cimrmanna (néli větším).

Velká místnost byla rázem zaplněná k prasknutí. Přichází pořadatel, jestli bychom nezahráli pár kousků, abychom lidem zkrátili čekání na sluníčko. Jsme pro každou špatnost a tak souhlasíme a já nesu reprobednu s futrálem od kytary do rohu místnosti, neboť vždy stojím na kraji a shledávám, že jediná zásuvka je právě v rohu. V tom rohu ale stojí mamina s dvěma dcerkami, která se mi snaží udělat místo, ale nemůže, protože místnost je plná. Žertem hlásím, ať neodchází, že může zůstat a že se budeme tisknout. Mamina se směje a mrká na mě po celý zbytek naší produkce. Hrajeme asi pátou písničku, když kdosi přichází zvenčí, že už neprší a místnost se zase vylidňuje. Balíme nástroje a zase meditujeme a plánujeme. výrobní porada Přichází pořadatel a děkuje za kulturní vložku. Marek z legrace prohazuje něco ve smyslu „že by tu nadstandardní službu chtělo nějak ohodnotit“ a pořadatel odchází ve stylu tajné policie. Stejným stylem se za chvíli vrací a na půl koutku úst prohazuje „následujte mě“. Skutečně mu chybí jenom ten odznak STB na spodní straně klopy kabátu. Vede nás kolem lavic s konzumujícími přímo do pořadatelského štábu – to byla místnost kde byla největší lednička. Sice s Markem tušíme formu úhrady, ale i tak jsme překvapeni, když se pořadatel náhle obrací se slovy „Co pijete ?“ a tasí se s perfektní domácí slivovicí.

„Kolik vás je ?“, zní od ledničky dotaz, který nepřipouští diskusi
„6“, odpovídá Marek
„6 +1 + 1 + 1 + 1 = 10“, ukazuje pořadatel prstem stále na sebe a nalévá deset panáků …

Marek přijal úhradu celou, já pouze část a zbytek jsem dal tuším manželce nebo Liborovi, protože toto není moje vyloženě oblíbené pití a

hlavně řídím a opět hrozí nebezpečí, že by ostatní mohli jet domů vlakem jako loni z Dobřichovic. Marek ohodnotil pití jako vynikající, já přece jenom raději pivo – slivovice mi voní jako iron a nejraději bych s tím myl okna. Vracíme se nástrojům, ale protože v místnosti je nedýchatelno, pomalu se začínámě stěhovat ven, neboť festival je v plném proudu a muzika propukla naplno. Pomalu se na nás dostává řada, zvukaře jsem již informoval o skutečnosti, že mu utrhnu mikrofon a že mu do mikrofonní cesty ještě vložím můj splitter na odposlech a vláčíme harampádí na jeviště. Hrajeme klasický pokusácký repertoár, díky mému odposlechu se slyším výtečně, pouze u Helpu zjišťuji, že a) možná vlhkostí po dešti b) možná stářím c) možná tím, že v aranži té písničky se na dýchání jaksi pozapomnělo – neudýchám některé sloky. Lidi tleskají (mrkající mamina s dcerkami nejvíce) a produkce je za chvíli za námi. Balíme harampádí a jdeme zase odpočívat před cestou domů. Před vyhlášením výsledků Festival se pomalu dostává do finále, kupuji našemu Vrahounkovi z chudobince (Libor Janda) pivo a klobásu aby netrpěl hladem a chystáme se na vyhlášení výsledků. Libor konzumuje klobásu a pivo si bere k jevišti abychom všichni lépe viděli na vyhlášení výsledků a byli tomu nejblíž. Nějaká dobrá duše opírá kytarový stojánek přímo o klandr vedle kterého má Libor pivo. Lidé tleskají prvním ohodnoceným a kdosi drcne do zábradlí a stojánek padá přímo na Liboro pivo, které se rozbíjí. Libor kroutí holou hlavou a je mu líto piva. Uklízíme tedy střepy a jdu mu koupit nové pivo a platím za něj rozbitý půllitr – prostě o Libora se starat, to je horší než další miminko v rodině. . Každá z kapel dostává kolem 18-22 hlasů a lidi tleskají, neboť sčítání hlasů probíhá přimo na podiu. Nevím, jestli Pokus počítali poslední nebo předposlední, možná, že si nás nechávali na konec schválně, ale když překročili tu magicku dvaadvacítku, věděli jsme, že to máme doma. Počítání se zastavilo někde kolem 45 hlasů. Měli jsme dvakrát tolik hlasů než ostatní. Díky moc, lidi. Je vidět, že i v okolí Vlašimi bydlí hudební znalci, kteří se nenechají opít laciným zbožím a dokáží ocenit kvalitu :-).Jana Urbánková s cenou - Křížovským pepíkem Fotografujeme se s cenami, podáváme si ruce a já jdu pomalu pro auto. Libor dopil pivo, ostatní mají sbaleno, takže nic nebrání naloděníse a výjezdu domů. Zaparkováno máme na nedalekém poli, kde spousta řidičů nadává, že vyježděné koleje jsou rok od roku hlubší a hlubší a kdyby ještě trochu zapršelo, tak by pořadatel měl přidělit k poli obecní traktor na vytahování nešťastníků z bláta. Narychlo dopíjím jednu nebo dvě kávy (tu na rozdíl od slivovice můžu), kdosi z kapelního davu již kňourá, že jsme už dlouho a že bychom už měli vyrazit do blízkosti našeho civilního bydliště. Nakládáme tedy harampádí – tentokráte do auta – mrkající mamina je už někde pryč, takže se ani nerozloučím a nezjistím kdo to vlastně byl, podáváme si ruce s pořadateli a pomalu nasedáme. Pavel Šilhavý Na podium mezitím nastoupili Pštrosmeni, což byla paráda žánrově srovnatelná s naším Nablindem. Suprově nazvučené, přesné, intonačně bezchybné. Prostě radost poslouchat, jenomže v autě už kňourali a tak jsem podlehl přesile. Bylo to nádherné odpoledne. Nastavuji navigaci, abychom tolik nebloudili, byť poslední dobou mě přijde, že ta navigace je spíš jenom ke zlosti, že je lepší jezdit podle značek a vyrážíme. Cesta domu probíhala bez problémů, Jižní spojka téměř prázdná, spousty nových kamarádů, hezky se ten den vydařil …

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment