Archive for ◊ Červen, 2008 ◊

• Sobota, Červen 07th, 2008

Dnes jsme s Pokusem jeli dvě akce – Zbečenského  kapra  a Zvíkoveckou kytičku.  Zbečno je kousek od Zdic a tak jsme moc nespěchali. Problém byl pouze v neprůjezdné silnici od Leontýna na Křivoklát, kde se pokládal nový asfalt a tak jsme museli pod vedením Janiny Urbánkové kousek lesem, abychom ten zavřený úsek silnice objeli. Protože Andulka zase chyběla, jela jako výpomoc Šimi.


Zbečenský kapr 2008

Ačkoliv jsme přijeli na místo mezi prvními, hostinec „U Šebků“ který akci pořádal, praskal ve švech. Marek s pořadatelem dohodnul hraní mezi prvními abychom se stačili přemístit na Zvíkovec, kde bychom zase měli hrát mezi posledními … Asi jsme nevypadali dost jako muzikanti, protože hned u vchodu nám chce paní pokladní prodat vstupenky – když se vymlouváme na to, že jsme učinkující, paní pokladní snižuje finanční požadavek na větu „A nechcete nám aspoň něco přidat ?“ Nechceme a vcházíme dál na zahradu, kde vybíráme první lavičku u vchodu abychom se po našem úprku nemuseli prodírat skrze dav již nyní podnapilých posluchačů. Hrajeme jako první, dáváme Měsíc, Help a Zvon, konferenciér Jarda Hokr nás chválí, jak vysoko jsme nasadili laťku, já narychlo dojídám objednaný (výtečný) smažák a spěšně vyrážíme směr Zvíkovec ….

O akci se zmínily i další weby:

Rakovnický deník

Grusoni – rajče.cz



Zvíkovecká kytička 2008

I když je to ze Zbečna do Zvíkovce co by kamenem dohodil (a zbytek došel), tzn. asi 35 km, nejsem si jist, jak velkou máme časovou rezervu mezi jednotlivými vystoupeními. Zapínám tedy pro jistotu navigaci – ano, uznávám že jsem masňák, protože jezdit kolem rodného komína s navigací může člověk jen velmi otrlý, ale jak už jsem řekl, nechtěl jsem časově riskovat a vyrazilo se. Jel jsem dost razantně a tak cesta netrvala dlouho. Kolem Berounky je krásně a už jsem si představoval, jaká by to asi byla cesta v těchto místech kolmo (na kolech). Ve Zvíkovci to od loňska již známe a tak šup rovnou na parkoviště.  Marek vylézá ze své červené felicie (dnes vláčel na obě akce manželku s dcerou a tak jel s Honzou po vlastní ose – resp. jeho auto má osy dvě …vepředu a vzadu) a hned se sune ke mě s otázkou, jestli jsem se náhodou nezbláznil, že mi v některých místech ani nestačil. No, díky mě máme chvíli času a tak ohledáváme okolí. Marek jde přihlásit kapelu a my ostatní jdeme zjistit, jestli jsou zase na place grilovaná kuřata a klobásy. Bylo tam oboje. Protože domů hned tak nepojedme, dávám si jedno rychlé pivo, které okamžitě syčí v krku.

Končí náš kamarád Jirka Šmidt a Pokus se sune na scénu.  Po vzoru všech basáků – profíků, co na festivalech hrajou přímo do linky a tudíž se nemusejí jako já tahat s kombem, nechávám kombo v autě a beru si na jeviště pouze multiefekt s ladičkou s tím, že se basa hodí do odposlechu. Basa je naladěná, ale co kdyby ….  Sluníčko svítící na nástroje dokáže udělat s laděním pěknou paseku a tak musí být člověk připravený téměř na všechno – ještě že na base tolik nepraskají struny. Zvukař kňourá do odposlechů, že z multiefektu mu leze do šavle nějaký šum a prosí, jestli bych efekt nevypojil. Vypojuji efekt a hraju rovnou do mixu. Jenže …   Při první písničce zjišťuji, že struna A a E jsou akusticky nějak nízko  – sice se mi tomu nechce věřit, že by se hnuly dvě struny najednou a mám tendenci při hře dolaďovat, ale nestojí to za moc. Dohráváme písničku, prosím vedlestojícího Honzu, aby dal „géčko“, ale basa sedí. Sedí i na ostatních strunách. To bych se z toho ….. („sprosté slovo“).  

Začínáme hrát další písničku a basa zase nízko. Já bych do toho kop a pomalu přemýšlím o nákupu basového komba s D.I.  linkou pro zvukaře, aby od tohodle zvukového alchymismu byl konečně pokoj. Dohráváme, jdeme pryč a já utírám pot z čela …  Vyhlášení výsledků – všichni tleskají, všichni jsou úžasní, každý se směje – my potají trneme, jestli na nás taky něco zbyde. Hlavní cenou je totiž dvoupatrový dort zvící velikosti minimálně čtyř ovarových kolen vedle sebe. Už ani nevím, jestli to byla cena diváků, nebo poroty, ale v reproduktorech se ozvalo jméno – „Pokus“ a Marek si jde pro cenu, já jdu fotit. Chvilku se přeme na kolik dílů a hlavně čím dort rozdělíme a v neposlední řadě také jak jej dostaneme do našich trvalých bydlišť. Loučíme se, děkujeme za cenu i za nakreslený obrázek, který vyrobili místní ubytovaní a vyrážíme pomalu domu. Marek jede první, já za ním. Už není kam spěchat a s dortem se musí opatrně a tak vychutnávám přírodu. V kopci před lesem, asi 5 km od Zvíkovce,  se ozve z markova auta tlumená rána, z výfuku vylétne obláček černého kouře a Marek zajíždí na kraj silnice. V duchu mě napadá, co by asi Honza s Markem a jeho rodinou dělal, kdybych jel domů jinudy, ale je mi jasné jak bude situace dál vyvíjet a proto Markovu felicii předjíždím a rovnou couvám až co na délku tažného lana.  Někdo z chumlu radí zkusit felicii zkusit nastartovat, ale to „technikům“ vymlouvám, protože pokud chcípne nafťák s tlumenou ránou a černým kouřem z výfuku, tak je motor po smrti a veškeré oživovací pokusy jenom zvýší finanční náročnost opravy.  Všichni kromě Marka lezou ke mě do Tranzita a já jsem rád že mám tak velké auto, které nejenom že odveze kapelu vč. rodinných příslušníků a dortem, ale ještě zvládne odtáhnout Markovu červenou zdechlinu.  V serpentinách před Zbirohem mi zvoní telefon. Na telefonování za jízdy skutečně není nejvhodnější chvíle, ale protože volá Jarda Hokr a já jedu na dvojku, řídím jednou rukou, civím před sebe a rychle vyřizuju hovor. Jarda volá že jsme se umístili z osmnácti učinkujících asi šestnáctý a že nám gratuluje k umístění. Takže náš strach, jak to udělat, kdybysme náhodou ještě vyhráli hlavní cenu Zbečenského kapra – a sice uzeného kapra – nás už trápit nemusí. Jedeme dál ke Zbirohu, a pomalu se za námi tvoří delší a delší fronta aut. Docela hezká a dlouhá rovinka, sedím vysoko a mám rozhled a mávající rukou ukazuji řidičům vzadu, kdy mohou předjíždět. Rovinka končí zatáčkou a v zatáčce v protisměru auto. Za mnou kvílení brzd. Čekám ránu.  Lufťák s pražskou espézetkou si myslel že na venkově se dá předjíždět i do zatáčky. Rána se pro tentokrát nekoná, ale bylo namále. Leckdy se spěchat nevyplácí. Častujeme zbytečně riskujícího pražáka s oktávkou  neslušnými vyjmenovanými slovy a jsme rádi, že to dopadlo aspoň takhle. Ale to už jsme ve Zbirohu, parkujeme zdechlinu kapelníkovi před dům, bereme si každý svůj díl dortu, nasedáme  a jedem – tentokráte do Újezda, kde bydlí Honza.  Zbyla na mě „milá“ povinnost rozvézt i muzikanty z Markova auta do svých domovů….


Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment