Archive for ◊ Listopad, 2002 ◊

• Sobota, Listopad 30th, 2002

30.11.2002 – Nový Jáchymov (BE)
Je tak mizerně málo času, že jsme vůbec rádi, že se k aktualizaci Novynek dostaneme …

Předpokládáme, že když nemáme čím, tak po nás přece nebudou chtít zvučit. Nechtěli, o5 přijel velkej Fuel. Na rozdíl od naší Trosky, které brzdí pouze levé přední kolo, jemu nebrzdilo žádné. Prej v pakně něco zarachotilo a pak už jenom brzdil motorem. Jako obvykle jsme přijeli s dostatečným předstihem. Všude vyvěšené plakáty (asi 2) dávaly tušit vysokou návštěvnost. Pouze jeden z místních domorodců (shodou okolností také muzikant) celou dobu věštil, že to bude s návštěvností slabé, že v těchto místech mimo sezónu chcíp pes. Jeho slova se měla zakrátko potvrdit v celé své kráse. Paní hostinská otevřela hlavní vchod a nakázela přeparkovat Trosku, abychom to měli blíž k vykládání harampádí. Sedám do Trosky a pomalu točím kolečko k restauraci. Ostatní poblijoni si zatím dávají u baru pivo a kouř. Couvám k otevřenému vchodu a najednou se Troska začíná nebezpečně naklánět, jakoby ji něco stahovalo dozadu na bok. Zašlápnu veškeré všechny jednu fungující brzdu a bleskem hodnotím situaci. Poblijoni u baru, přesně tak aby mne neviděli, zapřádají nějaký strašně důležitý rozhovor o sběru borůvek na příští tisíciletí. Úvaha je jasná. Když vylezu z Trosky, tak se převrátí na bok, tak moc hezky je nakloněná. Zůstávám sedět a vyčkávám. Noha dřevěná od brždění. Zkouším ruční brzdu, ale jedno ze zadních kol asi zřejmě visí ve vzduchu neboť Troska pomalu klouže dál …. Asi po dvou minutách, kdy už jsem měl v noze křeče od brzdění, vycházejí veselí poblijoni z putyky ven a nevěřícně zírají na nakloněnou Trosku. Otevírám střešní okénko a volám na poblijony, jestli je to z jejich úhlu stejně ošklivé jako z toho mého. Poblijoni z uctivé vzdálenosti přitakávají, že je a že Troska skutečně hrozí převrácením. Nadávám tedy poblijonům do obecních blbů a netáhel a přikazuji jim aby se vší silou opřeli do střechy Trosky a pomohli jí vyrovnat, že se to tedy pokusíme zcouvat. Poblijonům náhle svítá a vší (od slova „veš“) silou tlačí zboku do Trosky a vyrovnávají jí do té chvíle, než se mi podaří vycouvat asi čtyři metry z neosvětleného pangejtu, který má hospoda přímo před vchodem. Ó, jaká prozřetelnost mě velela najmout si právě takovéto inteligentní poblijony…. ostatním by to snad mohlo trvat ještě déle, než by pochopili že mají Trosku zboku podepřít. Troska zase stojí bezpečně na všech čtyřech kolech, já se potácím ven, jednu nohu dřevěnou od stání na brzdě a mrazením v zádech, kdo by Trosku zase stavěl na kola, kdyby se převrátila a jdu na panáka – tu chvíli zvládnou poblijoni vykládat Trosku sami….
Vlastoš s sebou veze svoji přítelkyni „Chlapa“ Janu, která má za úkol dávat na Frídu pozor, aby společné peníze náhodou neprochlastal. Za nějakou chvíli přijíždí Zlatovláska. Resp. je přivážen jeho matkou, která si přečetla tyto stránky a zjistila, že má doma malinkatého alkoholika, který není schopen udržet baskytaru v ruce. Zlatovláska dostává rady o slušném chování a abstinenci a mamina odjíždí domu ještě pro jeho bratra, který má dnes také shlédnout naší produkci. Sotva auto mizí v zatáčce, Zlatovláska objednává pivo. Vzhledem k tomu, že do začátku trachtace v tuto chvíli zbývají asi 2 hodiny, než se auto stačí vrátit, má Zlatovláska na lístku asi čtyři čárky (zbytek takticky zakrývá rukou). Na naše varování nereaguje … Zvuková zkouška je hrozná, neboť místní sál je menší než leckterá putyka, a tak se Ropuchovo bicí ozývají lépe než Králodvorské železárny v době válcování plechu. Stačíme ještě urazit donesený (a námi zaplacený) guláš a jdeme se podívat, kolik lidí vlastně přišlo. Výsledek předčil naše očekávání. Přišlo již 10 úplně cizích lidí a 6 našich – Zdických. Ti posléze zjistí, že se nemaji jak dostat domu a snaží se dostat do Trosky. To však teprve přijde. My zatím čekáme na startovní výstřel a Frída již od osmi večer pobíhá mezi oběma kapelami, aby se už konečně začalo hrát. Posíláme ho do háje a vyčkáváme do deváté. Za prvé je v sále ještě příliš prázdno a za druhé bychom skončili příliš brzy na to kolik máme repertoáru… Přijíždí Zlatovláskovo máma i s druhým synkem a oba se připravují na naší produkci. Zlatovláska kouří. Dobře kouří. Kouří tak dobře, že na podiu není vidět, to ale jeho skelnému zraku vůbec nevadí. Přítomnost rodinné kontroly je mu naprosto lhostejná a začínáme hrát. Bicí znějí mizerně. Ropucha z nich vymontoval spodní blány, a taxe z nich stal nejhlučnější nástroj vůbec, tedy možná hned po atomové bombě. Na podiu není slyšet vlastního slova, zpívám po paměti a hned v úvodu na tuto skutečnost asi 20 došlých posluchačů upozorňuji. Velkej fuel, který zvučí, se opět snaží seč může, delay střídá reverb a o zpětné vazby na jevišti i v hledišti není nouze. Vlastoš trpí. Je mu blbý neustále majitele aparatury upozorňovat, aby se aspoň trochu krotil. Začínáme hrát Komára. Zlatovláska se nahýbá přes okraj jeviště a s někým nahlas komunikuje. Ptám se rozšafně do mikrofonu, jestli jsou všichni muzikanti připraveni na rychlou písničku a očekávám adeqátní reakci. Zlatovláska dál komunikuje přes okraj jeviště. Otáčím se na bubeníka Jandu, který je zahleděn kamsi v dál a drbe se paličkou. Vzhledem k tomu, že poblijóni necvičí, nemá produkce patřičnou úroveň a chuť kapelníka poblijonům nabančit vzrůstá každým okamžikem. Rozjíždím tedy rockandrollovou figuru z Komára. Sám. Zlatovláska se na mě otáčí s nechápavým pohledem, jak jsem si jenom mohl dovolit začít hrát písničku v době, kdy on se baví s kamarádem. Janda se dál drbe paličkou. V duchu vymýšlím na poblijony trest. Znovu začínáme Komára, tentokrát již v pořádku. Celá akce se nese v duchu tradičních symbolů. Zlatovlas v průběhu hraní špačka z držky nevyndá a co písnička, to pivo. Janda jej v tom zdárně napodobuje. Zlatovláskovi se co chvíli podaří napít se i v dlouhých nudných pasážích, kde hraje pouze na prázdnou strunu a druhou ruku má volnou. Protože již značně požil, co chvíli dělá chybu. V podstatě si věci, které hrajeme již dva roky nepamatuje a často a rád si některé písničky, k mé hrůze, zaměňuje. Chybu ale slyší a když se na něj otáčím s vražedným pohledem v očích, usmívá se jako debil a krčí ramenama. A to asi tak 5x do písničky, takže vypadá spíš jako komická vložka než rocker. Končíme produkci a na naše místo jde Jimi a jejich Ropucha revival band. Aparát najednou hraje dobře a zvukaře ani nenapadne aby se zvukem experimentoval, no přece nám to nedělá schválně …. Jdu si pro kafe a míjím Zlatovláskovu mámu. Vyměňujeme si krátký pohled, ve kterém vysvětluji, že za těchto podmínek není možné úroveň produkce zvýšit a že takhle to vypadá na všech našich akcích. Golden-Hair-Mutter na oplátku pohledem vysvětluje, že je potřeba na mladého muzikanta výchovně působit, což se jí ale jak se zdá ve Zlatovláskově případu již 19 let nedaří, neboť tento vzápětí odchází na další pivo. Všichni u pultu kritizují Frídovo nápad na tři lístky na baru (pro každou kapelu jeden a pro pořadatele taky jeden), které se platí z celkových vydělaných peněz, neboť my si všechno platíme sami a nechceme dotovat zlatovlasýho ožralu, protože potřebujeme peníze na režii, tzn. na benzín a aparát. Jimiho produkce končí, nakládáme do obou aut. Počítáme peníze a zjišťujeme, že po odečtení lístků zbylo dohromady 7.50 Kč pro obě kapely dohromady. Takovou vatu jsme ještě nezažili. Nadávám, neboť jsem za celý večer vypil pouze jednu kávu, kterou jsem si i zaplatil, neboť jinak piju pouze donesenou minerálku. S pivem při hraní jsem přestal ihned poté, co jsem zjistil, že po konzumaci prsty zdřevění a výsledek je více než žalostný. Přichází Frída a mává rukama, neboť ani on ani 6 zdických posluchačů nemá jak se dostat domu, což nás vůbec nezajímá, neboť jsme plný. Po pěti minutách přichází Zlatovláska, ketrá má obdobný problém, neboť mamina již odjela. Někdo se Zlatovlásky ujímá a nabízí odvoz, a tak slyšíme pouze Zlatovláskův hlasitý pozdrav a světýlko jeho cigarety spěchající k ještě zavřenému autu. Spěch je na místě, neboť zjišťujeme, že ten votrok nám tam nechal všechny jeho tři kytary i s kombem, se kterým se samozřejmě budeme vláčet sami. Zpáteční cestu absolvujeme pouze pomalu, neboť jsme jako doprovodné vozítko Velkého fuela, kdyby měl náhodou problémy s nebrzdícím autem. To se však statečně drží a tak dáváme spřátelené skupině ve Zdicích vale a odbočujeme směrem k naší vyhřáté zkušebně ….

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Listopad 23rd, 2002

23.11.2002 – Zdice (BE)

Z této akce šel strach. Ba hrůza. Ve Zdicích chcíp pes. Už jako malý jsme sledovali žalostnou návštěvnost některých kulturních akcí. O to větší strach jsme měli dnes, protože jsme tady měli hrát my. A samozřejmě Jimi a Ropucha se svým reviválem. Předpovídal jsem návštěvnost do 30 lidí. Frída bleskem spočítal, že pokud nepřijde aspoň 150 lidí, tak doplácíme z vlastní kapsy. Ten vůl to totiž pořádal ve vlastní režii, a protože žádnou nemá, ale já jo a na muziku mám stále ještě živnostenský list, ani jsem nestačil správně zareagovat a už jsem byl zvolen hlavním pořadatelem. Výběr ostatních pořadatelů neponechal Frída náhodě. Prošel si místní oblíbenou Limonádovnu (která sluje též pod označením „Lihonádovna“), kde se dneska točí hlavně pivo a pokud viděl mezi opilci známou tvář, angažoval dotyčného jako pořadatele s tím, že může pít zadarmo. A my jako kapely to v případě nízké návštěvnosti společně zaplatíme. S Frídou a jeho potrhlým nápadem jsme hned zatepla vyrazili dveře. Vzhledem k tomu, že od zkušebny to máme k bývalé sokolovně, nyní kulturnímu domu asi kilometr, chceme vyrazit hned po obědě, aby bylo na všechno dost času. Korunu všemu nasazuje Ropucha, která chce odvézt naší Troskou bicí (votrava jeden) a chce po nás abychom byli asi tak na jedenáctou hodinu u něj doma v pastoušce. Jsme u něj v 11.05 a očekáváme oprávněnou výtku spojenou s naším zpožděním. Ropucha však staví nám i sobě na kafe a je viditelně dobře naložena. Usrkáváme kafe a zvažujeme naše šance ve zdickém sále. Náhle se ve dveřích zjevuje Jimi a nevěřícně zírá na flegmaticky klidnou Ropuchu. „Dyť jsmne měli sraz v 10.00 s tím, aby jsme byli v 11.00 v Loděnicích na zkoušce“, snaží se Jimi nadechnout a zároveň se nějak uklidnit, aby Ropuchu nezabil hned v prvním dějství. Podotýkám, že je poněkud obtížné být v jedenáct hodin 25km od Heller-clubu (naše bývalá zkušebna ve sklepení ropuchovo pastoušky), když si nás na 11.00 Ropucha pozval na odvoz bicích do zdické sokolovny. Jimi pomalu vychládá, neboť Ropucha věcně argumentuje, že se nenechá od nikoho buzerovat. Celému tomuto rodinnému divadýlku předcházela totiž jedna větší aférka necelý týden předem. Jimi totiž na jedné z posledních zkoušek, kdy se mu pod nejrůznějšími záminkami a výmluvami nesešla polovina lidí prohlásil, že pokud k tomu budou muzikanti přistupovat takhle, tak že kapelu raději rozpustí. Ropucha si pak u mě okamžitě vyžádala audienci a zasypala mě množstvím argumentů, jak si to vlastně Jimi představuje, že ona (Ropucha) má úspěch na dosah ruky a von, salát jeden (Jimi) jí v tom snad ještě bude bránit. Prostě z jeho argumentů se ten Jimiho podmiňovací smysl věty „pokud“ nějak vytratil a Ropucha v podstatě hořce plakala, že Jimi rozpustil kapelu. To vše s nasmlouvanými asi třemi koncerty do konce roku a hlavně s koncertem ve Zdicích za 3 dny. Ropuchovo verdikt byl tedy jasný. Když Jimi může rozpustit kapelu, tak já (Ropucha) tedy taky. Volám Jimimu, jestlí ví o skutečnosti, že právě přišel o jednoho bláznivýho bubeníka a společně se snažíme přesvědčit krasavce Jandu, aby s Jimim zdickou trachtaci odbubnoval. Janda je schopen slíbit cokoliv, ale rozumnější z nás jsou velmi opatrní. Janda totiž slíbil (a to střízlivý) i hraní na Pěknou v restauraci u Humla, s tím, že má doma tahací harmoniku. Povídám výborně, přestaň ji tahat po baráku a přitáhni jí sem, já přinesu baskytaru a bude veselo. „A umíš na to vůbec ???“, ptám se harmonikáře. Večer volá Janda, co že se jako bude hrát. Odpovídám, že přesně to, co jsme hulákali odpoledne nasucho, tzn. Vínečko rudé, a ostatní hospodské vodrhovačky na tři akordy a tuším zradu. Zrada se dostavuje rychle. „Ale to já neumim … „, odtuší Janda. Obracím se tedy na něj s tím, proč tedy svoji produkci majiteli nálevny sliboval, když umí pouze několik svých songů, které kdysi složil. Z Jandovo argumentů začíná pomalu vyplývat, že na harmoniku vlastně nikdy nehrál. Pouze telefonát a vroucná modlitba k všemohoucímu zapříčinila, že Paňák i Anýž měli ten týden ranní a navečer na Pěknou zahrál v plné parádě NABLIND. Jandovi se tedy věřit nedá a tak Jimiho varuji a radím mu minimálně jednu zkoušku před ostrým vystoupením ve Zdicích. Jinak by se mohlo stát, že my budeme o hodně lepší než Jimiho kapela, a to by nás velmi mrzelo. Marně Jimi přesvědčuje Ropuchu aby tři dny před významným koncertem neblbla … Marně. Když se dozvídám o tom, že věci se vlastně maji trošku jinak, než Ropucha referovala, intervenuji u Ropuchy s tím, aby s okamžitou platností přestala blbnout a začala makat, než se někdo hodně naštve a v nestřeženém okamžiku jí nabančí. Jeden den před zdickým koncertem se tedy Ropucha pod tíhou výhrůžek částečně uklidňuje a slibuje, že sobotní akci odbubnuje. Na otázku, proč tak blbne odpovídá, že ostatní jenom tak zkoušel …
Takže se píše 14.12.2002, je jedenáct hodin dopoledne a asi patnáct minut k tomu, Jimi právě přesvědčil Ropuchu, že už se má obléci, že je ještě potřeba dojet do Loděnic na zkoušku a hlavně my, tzn. já, Janda a Vlastoš již máme kávu dopitou, takže Ropuchovo bicí se mohou naložit a můžeme vyrazit do zdického kulturáku. Ropuchu zanecháváme svému osudu a dobýváme se do kulturního domu. Vláčíme chodbou Ropuchvo bicí a narážíme na zřízence uklízejícího šatnu. Ačkoliv kulturák známe jako své boty, slušně se ptáme kam si můžeme bicí odložit, aby nevadily. Zřízenec slušně odvětí a mě se zatmí před očima. Doporučuje totiž postavit bicí tak, aby nevadily tanečním, které se tady budou od 16 do 18.00 konat. To hovado manažerovic. Nenacházíme pro Frídovo čin slov. Při představě, že taneční končí v šest večer, do půl sedmé se tanečníci budou courat ven a hned my invaze dovnitř, rychle zahřát nástroje aby se nerozlaďovaly, z Rožďala vydejchat vodu, ale co s P.A. ??? Nad tou časovou osou zůstává rozum stát a jako hlavnímu pořadatelovi se o mě pokoušejí žaludeční vředy, závrať, spalničky, neštovice plané i roubované, padoucnicí konče.
Jsme tedy na místě ve třičtvrtě na šest a vyčkáváme konce tanečních. Pro jistotu jsme na dveře kulturáky vyvěsili náš plakát, to jako kdyby tanečníci chtěli zůstat. Nutno připomenout, že ve Zdicích nevisel jediný plakát, a to proto, že Městský úřad za to chce peníze a ty Frída neměl, takže o akci neexistovala žádná povědomost. Bereme tedy kulturák útokem, bleskem obsazujeme jeviště, taháme kabely, Zlatovláska vláčným krokem přichází, odkládá baskytaru a jde do konzumu pro pivo, my ostatní připravujeme nástrojovky a ladíme. Přijíždí Velkej fuel s P.A. aparaturou. Také staví a je v dobré náladě, která se hlavně projeví tím, že ani na jevišti, ani v hledišti nebude toho dne nic slyšet. Zlatovláska jde na jeviště, snaží se naladit basu, po chvíli se mu to i částečně daří a zkoušíme zvuk. Válcovny plechu Frýdek Místek hadr. Ukazuje se, že i přes moje varování osobní inzultace nikdo z poblijonů necvičil. Hudba nejednotná, nepřesvědčivá. Zvuk, místo toho aby se lepšil, se spíš zhoršoval. Velkej fuel co chvíli trápil delay a z odposlechů šumělo tak, že by se Niagára mohla stydět. Od osmi hodin poletuje prostorem Frída už už abysme šli hrát. Kdyby blbeček chodil častějc na akce podobného druhu, tak by věděl, že v osum večer lidi ještě seděj u televize a koukaj na sport. Teprve poté se možná odebéřou na kulturní produkce jako je ta naše. Je něco po půl deváté, jdeme na jeviště a dávám bubeníkovi smluvený signál aby do mého přivítání přítomných hrál bubenické sólo. Bubeník, který vše odsouhlasil a vše potvrdil, že všemu rozumí a že bude mé přivítání podmalovávat vířením bubínku a jiným hlukem najednou zjišťuje, že je zřejmě v jiném časoprostoru a odevzdaně se na mne dívá s výrazem v očím, který prozrazuje, že vůbec netuší o co tady dneska večer go. Znechuceně mávnu rukou a zvoláním „TAK HEZKÝ VEČER“ oslovuji publikum. Publikum nereaguje, neboť Velkej fuel právě ukazuje Penkovi, kterej se též přišel podívat, možnosti jeho procesoru, a můj mikrofon je na začátku naší produkce jaxi vypnutý. Zvukař na mé volání nereaguje. Oba s Penkem kroutí s čudlíky a tahají za kdeco, teprve po chvíli se všímají, že naše kapela je již delší dobu nastoupena a zapínají mikrofon. V duchu proklínám všechny zvukaře světa, neboť je jim na podiu člověk vydán na milost a nemilost a zkoušíme hrát první písničku. Jako obvykle začínáme Ropuchou. Každé páté slovo se topí v ohromné kouli podle toho, jak Velkej fuel právě kroutí s delayem nebo reverbem, popř. oběma. Po třetí písničce přichází Penk s tím, že není slyšet basa. Namítám, že před 15 minutama se mi dušovali, že všechno funguje a že můžeme začít hrát a posílám oba doprdele. Pomalu ale jistě uzrává moje myšlenka vyhodit všechny ty staré krámy, co má člověk doma a koupit jednu pořádnou aparaturu, která nešumí, nepíská, nebrumí a posadit za ni Vlastoše a trošku mu důvěřovat. A všechny ostatní enteligenty a kibice bez varování rovnou posílat doprdele.

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Listopad 09th, 2002

9.11.2002 – Bavoryně

Bavoryni máme od domu asi dva kilometry, takže dnešní den měl naději, že započne v pohodě. Nikdo samozřejmě nevěděl kdo bude zvučit, kdo co má sebou vzít, Frída byl jako obvykle k nesehnání, a tak byli všichni ve velkém očekávání věcí příštích. Hned po poledni přichází Vlastoš s tím, že jde na kávu, neb v danou chvíli nemá střechu nad hlavou. V tu samou chvíli přijíždí Jimi s kumpánama a protože si nikdo nepamatuje, jak vlastně sál v Bavoryni vypadá, rozhodujeme se, že se pojedeme z bezpečnostních důvodů do sousední vísky podívat. V místní hospodě je asi 5 štamgastů a na sále se kouří od huby i nekuřákům. Sál se zdá ještě menší než před deseti léty, kdy tady byli někteří z nás naposled, a tak vtipy na téma, kam se vlastně posluchači vejdou a zda je lepší je shromažďovat u výčepu nebo raději u záchodků, neberou konce. Slečna za pípou se dušuje, že pan vedoucí určitě zatopí, ale protože jej nedokáže sehnat stejně jako my Frídu, tak tuto informaci nelze ověřit a tak pouze věříme, že Frída není vůl a že nás nenechá hrát v zimě, jako jsme to již zažili v roce 1992, kdy jsme hráli s Davidem Hoškem někdy v únoru v Kublově na Slovance. Jelikož pronájem vytopeného sálu stál o 200,- víc než nevytopeného, David nějakým hnutím mysli dohodnul tu levnější variantu. Hráli jsme tak pro 4 tančící páry a u výčepu za dveřmi bylo narváno k prasknutí.
Rozjíždíme se tedy na oběd domů a netuše nic zlého domlouváme se až na čtvrtou hodinu v Bavoryni. Jinak totiž vyrážíme hned o druhé, protože je to jistější z důvodů nepředvídatelných problémů a hlavně má člověk více času na postavení aparátu a není tolik nervozity. Má to samozřejmě i svoje zápory, a to hlavně, že Zlatovláska má víc času se před hraním ožrat. Po čtvrté hodině se všichni sjíždí před místní restaurací v Bavoryni. Zlatovláska je vesel a celkem střízliv. Slovo „střízliv“ je možná nevhodně zvoleno, spíš by se dalo napsat „v rámci možností“. Na dnešní show se má přijít podívat i Paňák a Libor Anýž s chotěma, všichni se těšíme na to, co kdo zase provede. Náhle zjišťujeme že o ozvučení se starat nemusíme, že všechno prý běží jako na drátkách. Stejně jako v Osově zvučí Velkej Fuel. Co chvíli se prostorem mihne Frída, hlavu v dlaních a slzy ve vočích: „Von jim došel benzín“. Informace měla znamenat asi tolik, že zvukař zůstal stát asi 20 metrů od svého domku a bude mít tedy zpoždění. Po příjezdu zvukaře zjišťujeme, že každý dojel do Bavoryně s úplně prázdnou nádrží a tudíž nikdo není schopen nikomu půjčit ani kanystr. Stavíme si aparát a zjišťujeme, že množství beden, které Velkej Fuel přivezl by stačilo na ozvučení Strahova, neb aparatura zabrala dobrou třetinu malého sálu. Trochu se strachujeme, že si lidi nebudou mít kam sednout, ale tyto obavy se postupem času ukázaly jako liché. Naladíme, nazvučíme a pozorujeme přicházející dav lidu. Sál se utěšeně zaplňuje našimi kamarády a my začínáme zjišťovat, že dneska přesilovku hrát zřejmě nebudeme. Zlatovláska pije pivo a já se snažím předvídat hudební znalosti svých mamutů, kteří na 100% na své nástroje od posledního hraní nesáhli. Ačkoliv ve 20.00 je sál zaplněn pouze zpola, Frída nadčasově pluje prostorem a buzeruje, že už máme začít hrát. Odoláváme až do do čtvrt na devět, kdy už je tak votravnej, že se to nedá vydržet. Jakou jsme udělali krávovinu zjišťujeme s hrůzou až na konci Jimiho produkce. Hrajeme standardní sérii a lidé tancují. Co chvíli se slyším ze sálu, co chvíli ne, to podle toho, jak zvukař z dlouhé chvíle tahá za jednotlivé šavle. V některých písničkách se ze sálu ozývá asi třísekundové echo, za které se by se nemuselo stydět ani Václavské náměstí. Prostě zvukař byl v dobrém rozmaru a hodlal si dnešní večer užít. Zlatovláska hraje opřen za jednou z P.A. beden a – jak jinak – prdelí do publika, skelný zrak upřen na našeho bubeníka Krasavce Brambora Jandu. Kytara se opět po druhé písničce rozlaďuje, ale po doladění už zvuk sedí a hraje se pěkně. Až na zvuk, resp. ozvučení. Po nás přichází na řadu Ropucha a Jimi. Hraje jim to lépe a i když to zvukařovi houká a syčí a píská a sem tam to okoření třívteřinovým echem, zní jim to pořád lepší než nám. V tu dobu odchází i Paňák a spol. Přece nám to ten zvukař nekazí záměrně. Pravda, že v Jimiho kapele hraje jeho synek a tak jej co chvíli podezříváme z nadržování …. Procházím lokálem, piji kávu a donesenou vodu neboť naši Trosku dokážu ovládat pouze já a tak jsem obětován za řidiče. . Zlatovláska sedí u výčepu a silně skleněným zrakem pozoruje okolí a něco veselého vypráví spolusedícím. Jimi končí krátce po jedenácté a Frída nadčasově pluje lokálem a shání naši kapelu, že je ještě moc brzo (to jsme mu argumentovali na začátku) a že se lidé chtějí bavit. No, to nám řek novinu … Přináším si již sbalenou promrzlou kytaru, Rožďála nechávám v Trosce a půjčuji si jedno z tranzistorových komb konkurenční kapely, Zlatovláskovi utrhujeme od huby pívo a vlečeme ho k base za přílivu mnoha sprostých slov, neboť on chtěl ještě pít a hlavně v tomto stavu není schopen rozumně stát, natož snad ještě hrát na hudební nástroj. Začínáme hrát, ale již bez not a pouze zpaměti, ale alkohol je na produkci znát a úroveň hraní není valná. Odehráváme asi hodinu a Zlatovláska škemrá abych si vzal basu a sám se dere ke kytaře. S Bramborem hrajeme základ k „Jdu při zdi“ a ožralá Zlatovláska do základu improvizuje. Jam je asi dvacetiminutový. Resp. jamovala Zlatovláska. My s Bramborem jsme hráli dokola to samé. Zlatovláska v alkoholickém opojení se dostávala do transu a nebylo cesty jak jí zastavit, resp. ono se mu možná ani nechtělo končit, i když na celé produkci byl znát útlum na kvalitě a už to nemělo ten spád jako na začátku – takové odnikud nikam. Frída nadčasově proplul z lokálu až před Zlatovlásku a dožadoval se ukončení jeho produkce. Zlatovláska však neslyšela … Po dlouhých deseti minutách se v xichtu červená Zlatovláska uvolila ukončit jednotvárné solo na tříakordový základ. Všichni si oddechli. Bylo na čase rychle opustit lokál, neboť podnapilí štamgasti se dožadovali delší produkce, a to silou. Silou se dožadovala vysvětlení u Frídy i Zlatovláska, proč si nemohla hrát déle. Silou se Frída pokoušel Zlatovláskovi oponovat. Protože měl ale nakoupeno méně než Zlatovláska, jeho argumenty neměly takovou váhu. Již v tu dobu bylo jasné, že 14.12. se sem pro velký úspěch zase vrátíme. Hostinský totiž nepředvídal návštěvu asi 80 návštěvníků, kterým se podařilo se do sálu vecpat a během první půlhodiny přišel o všechny zásoby piva, takže s ním musel Jimi ještě do Berouna do pivní pohotovosti pro dva sudy. Když byli všichni pohodlně usazeni v Trosce a již jsme se snažili odjet, začal Zlatovláska pobíhat po parkovišti s tím, že nemá jak se dostat domu, což nám bylo srdečně jedno, protože se nám nechtělo jezdit s autem bez technické jezdit po okrese a hlavně za draho. Opouštěli jsme Bavoryňi s dobrým pocitem v srdci, neboť hlouček asi dvaceti lidí na parkovišti právě řešil dilema, kdo koho odveze domů neboť všichni měli prázdnou nádrž a benzínka ve Zdicích již zavřená. My jsme byli sice taky na dně a na suchu, ale na dojetí domů to stačilo. Zlatovlásky se asi někdo ujal, neboť druhý den na parkovišti již nestála …. Po akci postrádáme červený koberec na kterém jsme měli postaveny bicí aby neujížděly. Asi jej hostinský ztopil …

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment