Archive for ◊ Říjen, 2002 ◊

• Sobota, Říjen 05th, 2002

5.10.2002 – OSOV

Tak dlouho rejpala Ropucha, že na to nemáme, až jsme si řekli, že na to máme a že Osov vezmem a že si půjdem s Ropuchou zahrát. Už kvůli tomu, že jako třicetiletý fotři se dvacetiletejch pumprlíků neleknem a že do tý squadry zapadneme. Domlouváme se tedy na odjezd kolem 16.00, aby bylo na všechno dost času. Je domluveno, že manažer Crystal Planet Frýda dojede pro Zlatovlásku do Berouna. Najednou se doslýchám, že Jimi už chce vyrazit po poledni, protože není jasné jak postavit P.A. a bude se tedy laborovat. Zlatovláska, namísto cvičení a opakování si písniček, které ani po dvou letéch nezná a porád se ptá, jak co začíná, samozřejmě necvičí, nýbrž sedí v Berouně v baru NON-STOP a samozřejmě se neodbejvá …. Protože je záhodno sehnat Zlatovlásku a domluvit jeho dopravu dřív než vyrazíme a protože je kapelník zodpovědný člověk, telefonujeme kam se dá a sháníme Frýdu, který má ale vybitou baterku. Voláme zpátky Zlatovláskovi, že musí okamžitě ukončit konzumaci a sednout na nejbližší autobus, neboť není jistota, že by se do Osova dostal a pořád lepší mizernej a věčně opilej basák než žádnej, aspoň prozatím. Zlatovláska, který není schopen se za normálních podmínek sám o sebe postarat, opravdu nasedá na první autobus, vevnitř teprve podle jízdního řádu zjišťuje, že autobuse skutečně jede směrem na Zdice, kam skutečně po dvaceti minutách jízdy doráží. Čekáme již před místní limonádovnou, kde si kapelník kupuje dva párky v rohlíku a dva litry citronové limonády zvící barvy pannenské ranní moči. Nechybí ani vincentka. Ta barvu ranní moči nemá, avšak na rozdíl od citronové chemické limonády tak chutná. Jede s námi i Marcela, Jandovo to sestra a Ropuchovo to exbejvalka. To bude zase jásotu … Po Zlatovláskově nezbytné konzumaci staropramenu v limonádovně (kapelník už vytahoval žlutou kartu) se Marcela usazuje na přední sedadlo (to aby ji poblijóni nevomakávali) a poblijóni zaujali místa na hřadu na zadním sedadle, kde je o poznání teplejc než vpředu. Svítí ale sluníčko a den jenom září. Díky tomu, že jsme vyrazili včas, je na všechno dost času a cesta ubíhá v klidu a pohodě. Asi za 30 minut dorážíme do Osova, nacházíme restauraci na křižovatce a jdeme zaparkovat a seznámit se s členy Ropuchovo kapely, které zatím známe pouze z doslechu. Zlatovláska jde k výčepu a kapelník si připravuje druhou žlutou kartu. Vzhledem k tomu, že P.A. nikde a Zlatovláska bude dneska hrát na basový aparát berounské skupiny MEJ DEJ, existuje reálné nebezpečí, že Zlatovláska bude až do zvukové zkoušky pendlovat mezi výčepem a záchodkama, a tak si kapelník pro jistotu připravuje i kartu červenou. Stalo se. Zlatovláska se dneska držel zpátky, a tak za dobu své skoro tříhodinové nepřítomnosti stačil dle okolostojících urazit pouze 3 kousky. Hold byl zodpovědný. S velkým zpožděním doráží P.A. a majitel aparatury i náš Vlastoš se začínají činit. Kabely létají vzduchem, od pájky se kouří jak od pracujícího cikána a co chvíli zazní od kabelů výkřik. Tu od jásotu, že se něco povedlo, tu od zásahu elektrickým proudem. Připravuji si na podium plakát srací Ropuchy. Živá Ropucha přihlíží a šklebí se, neboť ostatní pochopili, že se zde produkuje legrace a Ropucha je na plakátu poznána. Samotná reakce Ropuchy je však kolosální, neboť Ropucha prohlašuje, že se jí plakát líbí a že ho chce taky a že je to dobrej nápad. Všichni ostatní měli totiž strach, že excelentní plakát Ropuchu rozzlobí, ba nasere a že Ropucha plakát v návalu vzteku zničí. Nestalo se. Konečně je v osm večer vše připraveno a my jdeme na zvukovou zkoušku. Zahrajeme Ropuchu a vypadá to že to půjde. Bez odposlechů, s koulí vracející se po dvou vteřinách ze sálu, ale půjde to. Začínáme hrát rovnou druhou písničkou. Ačkoliv Janda ví, že mu stačí jedno pivo, aby mu padaly paličky z rukou a zapomínal stopky v písničkách, zjišťuji během hraní, že i přes Jandovo ujištění, že nebude pít, neboť ví, jak to dopadlo minulý týden v Loděnicích, požil. Oproti Loděnicím, kde byla atmosféra dost upjatá a Zlatovláska co chvíli posílala Krakena do prdele, zde se hraje poměrně klidně a program pěkně odsejpá. Během písniček se smiřuji s tím, že pokud zpívám falešně, tak s tím stejně nic nelze udělat, protože na podiu není nic slyšet a člověk hraje a zpívá pouze podle toho, co se vrátí po dvou vteřinách ze sálu. Na vtipy o Ropuchovi ale lidé reagují a potvrzuje se samozřejmě i to, že hrát první není žádnej med, neboť většina lidí přichází v polovičce naší produkce, někteří až na konci. Posléze pak žebroní, že nás neslyšeli, abychom něco zahráli. Kromě toho, že praskla struna a kytara se o5 šíleně rozlaďovala, vypadá to, že by to mohlo začít fungovat. Kromě technických nedostatků na které jsme přišli až v průběhu hraní, např. že jsme k mému marshallovi nedali mikrofon, nebo že bicí nebyly nazvučeny a Janda do nich bouchal tak urputně až bubeníkovi z MEJ DEJ protrhl blánu, do té doby pannenskou, se hrálo pěkně. Po nás vystupuje skupina MEJ DEJ z Berouna. Jsou o poznání vyhranější než my a sází skladbu za skladbou. Žánrově jsou však někde úplně jinde a ještě možné o kousek vlevo. Za zmínku stojí i veselá příhoda z doby, kdy zvukaři pájeli dráty a ostatní měli volno a pili kafe. Excelentní bubeník z MEJ DEJ lehce požil. Ale fakt jenom lehce. Protože měl ale nakoupíno už odvčerejška za pět minut jsme jej viděli spícího vedle unavené Ropuchy na židlích na okraji sálu. Na buzení nereagoval. Posléze se probudil, objednal si kafe, roztrhl pytlík s cukrem a se slovy “klucí, už jsem v pohodě” vysypal cukr do popelníku. Jako správný kamarádi jsme mu to samozřejmě celý večer k jeho nepříčetné radosti připomínali. Po MEJ DEJ nastupuje Jimi s Ropuchou a celá ta mezinárodní squadra. Hrajou jako vždycky výborně akorát zvukaři čas od času experimentují s hallem a koule na sále ještě posiluje. Ropucha bubnuje jak o život a konec programu se pomalu blíží. Trachtace končí kolem půlnoci, což je akorát. Majitel restaurace nás chválí, že je všude pohoda a nikdo nic nerozbil a jdeme rozdělovat tučné zisky. Na zpáteční cestě dostává Janda akutní depresi (na rozdíl od Ropuchy, kterej jí má už chronickou) a celou dobu kecá o tom, jak silně prodělává, že za Loděnice nedostal ani korunu a teď má ještě zaplatit 300,- za protrženou blánu a když je mu ještě řečeno, že na Loděnice každej z kapely doplácí 75 korun, protože se fakt najezdila spousta kilometrů a každej se nechal odvézt až domu (samozřejmě každej bydlí na druhém konci okresu) a za Osov se v podstatě taky nevydělalo, jdeme si přece zahrát a nasbírat fanoušky, brblá, že na tomto způsobu účtování jsme se nedohodli (ačkoliv seděl s Vlastošem u jednoho stolu, když jsme to před půlrokem řešili) a vyhrožuje programem, který počítá kilometry. Necháváme ho být a o5 projíždíme okres křížem krážem podle toho, jak kdo bydlí, tentokrát plně za režii kapelníka, protože v Osově se vydělalo daleko méně než v Loděnicích. Když se jdu druhý den podívat za Ropuchou, Janda tam sedí i s Marcelou a omlouvá se za včerejší kecy. No budiž. Hlavně, že kvalita produkce stoupá.

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment