Archive for ◊ 2002 ◊

• Úterý, Prosinec 31st, 2002

…. no a nějak takhle vesele skončil rok 2002 …

Zhodnocení v kostce ???

  • Dali jsme dohromady Trosku1203 a v podstatě 30 vlastních písniček repertoáru

  • Několikrát jsme Zlatovláskovi vyhrožovali smrtí protože chlastal líp než hrál

  • Získali jsme Vlastoše

  • Díky Ropuchovo přímluvě jsme navázali kontakt s Crystal Planet a Mey Dey a odehráli jsme s nima za listopad a prosinec 6 vystoupení

  • Na základě šílených zvučení Velkého Fuela jsme se rozhodli koupit vlastní nový P.A.aparát asi 2x550W (teda koupil jsem ho já, protože nikdo nechtěl dát peníze) . Takže už jsme provždy opustili věčně šumící Teslyho přístroje.

  • Navázali jsme spolupráci s agenturou AHNE, která nám slíbila nahrát CD – to jsme ještě nevěděli že se jedná o zloděje

  • Zlatovláska dostává vyhazov ze školy a posléze na základě nezkrotitelného chlastání i vyhazov od nás a bereme jsme si místo ní Krakena. Kraken ještě výrazněji snížil věkový průměr kapely (je mu teprve 18 světelnejch let), ale za 14 dní uměl to, co Zlatovláska za 2 roky.

  • Dokázali jsme si, že když se chce, tak to jde a všichni kibicové co to neuměj a kteří hlavně radí jak by to mělo vypadat, se maji udržovat co nejdál od kapely

  • Jsme zase o rok starší

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Prosinec 28th, 2002

28.12.2002

Janda neodpovídá na SMS a chová se velmi zdrženlivě na všechny otázky týkající se hraní. Máme oprávněný strach z toho, jak to vlastně v lednu s nahráváním dopadne protože jsme podepsali dost papírů na to abysme si uřízli pořádnou ostudu, pokud to nevyjde. Jdu tedy za právě nehrající Ropuchou, neboť Crystal Planet má prázdniny a ptám se jej, zda-li by dokázal jandovo part zahrát. “Jó, klidně ho vyhoď, je to magor, to zvládneme, uděláme zase starej Ackcellent, Zlatovláska bude makat a pude to”, rozohnila se Ropucha, která ještě neměla tušení o Zlatovláskově defenestraci (nebo defloraci ?? teď nevim). Domlouváme tedy s Krakenem zkoušku a protože jsme si před týdnem ještě udělali jednu zkoušku ve zkušebně v Praskolesích i s Jandou, Anýžem na kytaru a Paňákem na basu místo Zlatovlase a vybíráme nejlepší zvuk kapely, uvidíme, která z kombinací bude lepší. Předběžně tedy vysvětluji Ropuše, že chci, aby v případě že to Janda posere, zaskočil a dotočil to za něj. Prostě nemám žaludek stavěný na to, aby něco najednou nefungovalo, a tak se raději jistím. Za hodinu volá Ropucha, že je ve vinárně u Humla a že tam sedí i Brambor (Janda). Ropucha prý k Bramborovi přistoupila a seznámila jej se skutečností, že Brambor v Ackcellentu již nehraje a zbytek odehraje Ropucha. Brambor Janda poulí oči, protože novinu slyší poprvé, ale vymlouvá se na bolest zad a zranění z války a ať si to klidně Ropucha odbubnuje. Já dostávám od Ropuchy držťkovou, že prej nevim co chci a ať se prej nejdřív dohodneme. Ropucha prostě nepochopila, že když Janda nekomunikuje, tak jej nelze o náhradníkovi informovat, ale to na ropuchovo nepochopitelné aktivitě nic nemění. Scházíme se tedy na zkoušce u Ropuchy v Hellerclubu. Ropucha je v dobré náladě, všem vaří kávu, což vítáme s nadšením a už už si myslíme že Ropuchovo nasranost byla pouze dočasným módním výstřelkem. Všichni jsou připraveni, Ropucha nikde. Najednou Ropucha vchází do prostoru Hellerclubu (nevětratelný sklep asi1.5×2.5 metru) s cigaretou v ruce. Řvu, protože se ve sklepě už teď nedá dýchat a představa ještě dalšího znečišťování životního prostoru mě přímo děsí … Ropucha protahuje xicht, polohlasem něco poznamenává a típe špačka, který ale ještě 30 dalších minut kouří do prostoru. Začínáme Ropuchou. Je to svižná, rychlá a nenáročná písnička. Ropucha bubnuje jako o život, styl má docela pěkný a leckdy to zní líp než Janda.Ale ouha! První stopka a Ropucha bubnuje dál jakoby se nechumelilo. Vracím poblijony zpět a jedeme celou pasáž znova. Nic se neděje. Ropucha to hraje vlastně poprvé, takže se není proč zlobit, fakt to vypadá dost nadějně, ale to nadšení nás brzo přejde. Asi 4x přejedeme Ropuchu (písnička) a protože to vypadá docela zdatně, jdeme na Houmlesáka. Nutno podotknout, že mezi každou písničkou žebroní Ropucha, abychom zahráli Dům u vycházejícího slunce nebo Možná, že … ale nikdo Ropuchu neposlouchá, neboť bychom se nikam nedostali. Ropuchu to štve a začíná pomalu qasit. Houmlesák není Ropuchovo přezdívka, ale další z našich písniček. Hra o5 nevypadá nijak zle až na to že Ropucha tvrdošíjně ignoruje veškeré stopky v písničce a stejně jako v roce 1989, kdy jsme začínali, mění rytmus uprostřed taktu kdykoliv se mu zamane. Houmlesák je ale písnička, která má před a za posledním refrénem systém stopek, a to se Ropuchovi vymstí. Ropucha přes stopky bubnuje dál jako o život, a tak si inkriminovanou pasáž přehráváme asi 10x, v naprostém klidu vysvětluji Ropuchovi, že je potřeba zahrát v inkriminovaném taktu první tři doby a na tu čtvrtou dvě osminky. Ropucha je však výkladem nedotčená. Už to pochopil i Kraken, který, ačkoliv písničku slyšel dnes poprvé, hraje bez chyby. “RAZ, DVA, TŘI, ČTÝ – ŘI”, počítám Ropuchovi doby a divoce mávám rukama aby poloslepá Ropucha názorně rytmus viděla. Ropucha však dál bubnuje dál jako o život a na mávání nijak nereaguje. Znova vysvětluji Ropuše, že na čtvrtou dobu má zahrát dvě osminky, ale to už Ropucha zuří, že neumíme složit obyčejnou normální písničku, zahazuje paličky do kouta a se slovy “Já na to seru – končím” odchází do kuchyně kouřit. My ostatní balíme aparát a odjíždíme. Vybíhá Ropucha a ptá se kam jedeme. Odpovídáme, že domu, když tedy končí. Ropucha namítá, že to mělo platit jenom pro dnešek, ale nám už je to jedno, neboť svou reakci už předvedla a my si problémy nemůžeme dovolit. To ještě nevíme, jak nás toto rozhodnutí bude mrzet …. Hned ten den večer o5 začínají chodit od Ropuchy SMS, které sesílají hromy a blesky na naše hlavy, naši kapelu a vůbec. Ropucha do toho začíná zamotávat i věci, které s muzikou ani nesouvisí a jeho depka je o5 k naší nesčetné radosti zde. Kraken se akorát nestačí divit, neboť je právě svědkem něčeho, co vidí poprvé v životě a na co jsme ho nedokázali patřičně připravit.

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Prosinec 14th, 2002

14.12.2002 – Bavoryně (BE)

Vzhledem k tomu, že od posledka víme, jak je sál ve vedlejší vesnici velký a vzhledem k tomu, že to tam máme jenom dva kilometry, nijak nespěcháme a odjezd plánujeme na pátou hodinu. Všichni se schází hned po obědě u nás, protože v naší kapele se poslední dobou vžila docela pěkná tradice přijít co nejdříve a paxe kolem sebe rozhlížet a polohlasem se ptát, co s ušetřeným časem, což má být jako signál pro mě, abych se ostatních zeptal, jestli nechtějí kávu. Všichni samozřejmě chtějí a tak má kapelník zase škodu … Nakládáme a odjíždíme do nedaleké vísky, která nás vítá absolutní tmou. Zastavujeme před hospodou, kde se má trachtace konat a zjišťujeme, že i ta je studená a tmavá. Co víc, nehoří tam ani svíčka a objekt zeje prázdnotou. Frída, který celou akci dohadoval o5 není k sehnání. Stojíme smutně na potemnělé návsi a vedle nás odjíždí pryč podvalník na převážení aut. Zanechává po sobě jednoho domorodce, který se šourá k nám. “Před deseti minutama vypli proud”, vysvětluje. Na otázku, proč tedy v hospodě nikdo hodinu a půl před začátkem trachtace není se nám dostává lapidární odpovědi: “Jel do Hořovic (asi 10km) pro pivo. Dyť je jak malej, nepřijdou mu lidi, moh tam jet klidně ráno …”. To tedy moh, protože dycky se může něco v aparatůře vyprdelit tak, že to přeqapí i 2 kilometry od baráku a času při opravě rychle ubývá …. Domorodec též dodává povzbudivou zprávu, že před hospodou už asi před půlhodinou stál hlouček lidí, kteří se ale po zjištění aktuálního stavu o5 pokorně rozešli do svých domovů. Hodnotíme tedy pomyslnou inteligenci mániček a přeme se, jestli si to ještě rozmyslí a přijdou, nebo dají přednost Dallasu nebo Dynastii (vesměs neoblíbené to seriály z prostředí českého venkova)v teslovo bedně. Po asi 30 minutách čekání slyší ti s lepším sluchem, po 32 minutách i ti s horším sluchem přijíždějící starou zelenou dacii s upadlým výfukem, několika čistými průstřely ve dveřích a lehce zkorodovanou karoserií, kterou drží pohromadě už jen lak. Pan hostinský je tady ! To jsme se načekali. Jsme vřele uvítáni a zjišťujeme, že v hospodě je zima a tma. Rozdíl mezi venkem a vnitřkem je pouze v tom, že vevnitř nesněží. Teplota je ale stejná, o5 se od huby kouří i nekuřákům. Hostinský tedy zatápí v kamnech ve výčepu a i my obdržíme pytel třísek a menších prkýnek, abychom zatopili v sále. Jak to ty kamna za hodinu stihnou vytopit ví bůh, ale v podstatě jsme optimističtí a kamnům fandíme. Hostinský se omlouvá, že je toto jeho poslední akce a už tady končí, neb se mu to nerentuje, ale hned domlouvá další pomyslný kšeft na jaro na místní fotbalové hřiště. Zároveň přichází s dobrou zprávou, že pro zahřátí dostaneme guláš (který si zaplatíme). S velkým halasem tedy přináší v mikrovlnce ohřatý talíř guláše, ze kterého se kouří. Zapichuji tedy lžíci do guláše a zjišťuji, že je v podstatě vlažný. V té zimě tady by zřejmě kouřila i studená polívka. Výčepní se vymlouvá na velkou zimu v sále a tedy že to rychle chladne, ale moc práce si s tim zřejmě nedal. Na revanš mu tedy aspoň sníme všechen chleba abychom aspoň zahnali hlad. Pomalu přijíždějí kluci z Crystal Shit a všichni si třepeme rukama. Pohybem vzniká teplo a tak je nám všem hned o něco lépe. Přichází výčepní a sděluje nám, abychom se dřevem šetřili, že víc nedostaneme. Na to, že topíme již asi půl hodiny, teplota v místnosti stoupla asi o dva stupně, ale z pytle zmizela již dobrá půlka třísek to není příliš povzbudivé. Vlastoš tedy nakazuje Frídovi, který je zde v tuto chvíli zbytečný aby dojel do Zdic pro uhlí, jinak že tu zmrznem. Asi má pravdu. Vracejí se asi za hodinu. Mezitím si chodíme pro kávu a horké čaje abysme byli aspoň trošku ohřatí a zjišťujeme stav dřeva ve výčepu, kam si výčepní také přivezl pouze jeden pytel. Výčep je o poznání menší a hlavně tam sedí lidi, takže tam už je fajn, resp. maji tam zadýcháno. Nám ale v tuto chvíli ještě stále mrznou struny na kytarách. Vlastoš po návratu vypráví, jak Frída celou cestu do Zdic tvrdil jak jedou k nim pro uhlí. Jak přelézali nějaký plot a Frída ukázal na hromadu uhlí někde pod plachtou a všichni zúčastnění lopatkama sypali jak jen mohli. Vlastoš se Frídy ptal, jestli je to vůbec jejich uhlí, Frída mu však odpověděl:”Nekecej a nakládej.” Vzhledem k tomu, že Zdice jsou již nějaký čas plynofikovány, vyjádřil Vlastoš pochybnost zda byli vůbec u Frídů, ale tuto myšlenkou dále nerozváděl a nikdo se jí ani více nezabýval, neboť kamna přestala spokojeně praskat ale začala hučet, neboť tam rozklepaní a zmrzlí jedinci nakládali jednu lopatku přiveženého uhlí za druhou. Škoda, že už nejezdí parní lokomotivy, tam by se jim ta nabytá zkušenost hodila. Přijíždí Velkej fuel se svým šumícím P.A. aparátem. Protože víme, jak hrál náš aparát před 3 dny na přehrávce před agenturou, která nás asi před měsícem našla na internetu, neodpustíme si slova opovržení. Neboť jsme též odchováni bratrem Teslou, po zapojení zesilovačů a jejich zapnutí na přehrávce nic. V mrazením v zádech jdu k bednám abych s údivem zjistil, že nám známé šumění při zapnutí zesilovačů se dnes prostě nekoná a v klidovém stavu jsou zesilovače tak tiché, že šum naplno vyhnaného zasilovače se dá zjistit pouze tak, že člověk strčí ucho před reprák. Uchvancancující ! Technický pokrok zdá se ubíhá rychleji než jsme schopni si u nás na venkově připustit. Od osmi hodin prudí Frída abychom již začali hrát. Začínáme lehce před devátou. Sypeme jednu písničku za druhou a hraje se nám super, neboť jsme rozehráni i rozezpíváni ze čtvrteční přehrávky. Lidé tancují i na písničky, které se k tanci vůbec nehodí a vše běží jak drátku. Někdo nese Zlatovlasovi cigaretu a pivo. Zlatovlas si cigaretu nechává s přiblbým úsměvem na rtu připálit. Ihned mu nadávám, že se na podiu nedá dýchat, aby to hned zhasnul. Odpovědí mi je debilní Zlatovlasův úsměv a dlouhej nos. Natahuji se tedy a na druhý pokus mu vytrhávám cigaretu z huby a házím na podlahu. Na tom podiu se fakt dýchat nedalo. Tento večer se později ukáže jako památný. Zlatoblb sebou přivedl malého Krakena, který hrál ve skupině TOY (Loděnice 27.9.2002)na basu. Později se dozvídáme, že Kraken byl ten den tak okouzlen naší produkcí, že se dokonce podíval na naše www stránky a když tam našel informaci, že sháníme basáka, nerozpakoval se ani minutu a napsal nám, že to tedy bere, ale o tom až později. Dohrajeme tedy celý repertor, který je Zlatovlas schopen zahrát a s pocitem vítězství přenecháváme prostor skupině Jimimu, Ropuše a Crystal Planet. Děkujeme tímto velkému Fuelovi, který si nehrál ani s halem ani s delayem, a tak zvuk na sále i u odposlechů byl jasně čitelný a odpovídající použité aparatuře, prostě z toho už víc vymačkat nešlo. Ne na hlasitosti, ale na kvalitě. Jdu ven na žlábek na záchod (do Bavoryně technická revoluce ještě nedorazila a občas tam i někdo vyběhne z lesa s dotazem, jestli už skončila válka) a zjišťuji, že venku sedí opilý Vlastoš, stejně jako v Loděnicích. Venku je ale hodně pod nulou, a tak jej aspoň přikrýváme dekou a necháváme jej tiše trpět. Vlastoš není akutní poblijón, Vlastoš je vůl. Ačkoliv ví, že když si dá na své dvě piva (protože on normálně alkohol nepije) jednu skleničku něčeho tvrdšího, tak okamžitě končí, stejně se nechá zlákal. Tentokrát to byl Frída, který jej pozval na whísku. Nespornou Vlastošovo výhodou je ale to, že v takovémto stavu nebleje a tudíž není obava, že by znečistil Trosku. Končíme, balíme a zjišťujeme, že Vlastoš sedící na schodech do restaurace zřejmě vadil spěchajícím na WC a tak jej někdo přemístil na druhé schodiště. To je sice hezké, ale tady zase vadí nám při stěhování beden. Vlastoše tedy zase kotvíme na druhé straně schodiště vedoucí na WC a ničím nerušeni stěhujeme bedny. Každý jsme tedy u hostinského nechali asi kilo útraty, nic se samozřejmě nevydělalo, ale o to tady vůbec nešlo. Jako veřejná zkouška to fungovalo naprosto sqěle a hlavně jsme věděli co v nás doopravdy je.
Protože už na začátku prosince vyhodili Zlatovlase ze školy a protože se Zlatovlas rozhodl doma to neříct aby rodičům nekazil vánoce a protože každý den poctivě šlapal jakoby na autobus a každý den zaparkoval v podniku NON-STOP v Berouně odkud se zase kolem třetí odpoledne, jakoby z autobusu, vracel, měli jsme oprávněné obavy jak asi dopadne nahrávání našeho CD, které nám agentura na konec ledna slíbila nahrát a zaplatit. Bylo nadevše jasné, že Zlatovlasovi se náš styl hraní začíná již delší dobu zajídat, pokud ho to vůbec někdy bavilo, neboť on je zaměřen spíše trash metalově, protože na naše stále opruzující otázky jestli cvičí, a jestli cvičí na basu a ne na kytaru a jestli si tu basu aspoň do tý hospody bere sebou, už odmítal odpovídat. Někdy kolem 21.12. jsme se rozhodli udělat předvánoční zkoušku, protože přes vánoce každej vyvadne a tak by ta díra byla moc znát. Zlatovlas žádá abych se pro něj stavil v NON-STOPu. Odpovídám, že se pro něj nebudu nikde stavovat, tím méně v hospodě a že má ještě 2 hodiny do odjezdu autobusu, které může využít cvičením před zkouškou a ne chlastem. Vlastošovi, který v tuto chvíli nemá střechu nad hlavou povoluji počkat v Tipsportu aby nezmrznul. Ve smluvenou chvíli přijíždím k Tipsportu, Vlastoš nasedá do Trosky a hle – u výčepu sedí i Zlatoblb, který se ale nikam nehrne, neboť “právě přišel”. Že má být zkouška a že v hospodě sedí od rána, je mu úplně jedno. Nakládám tedy Vlastoše a odvážím jej k nám. Vařím kávu a protože nepřišel ani krasavec Janda, opravuji kamarádovi počítač. Janda má totiž zřejmě kasárníka. Přebral Vlastošovi chlapa a teď si s ním užívá v bytovce. Podle všeho jej ale chlap nechce pouštět na zkoušky a Janda se musí dovolovat, což ne vždy vyjde. Zlatovlas přichází asi za hodinu a půl po nás. “Nazdar šéfe”, zahlaholí své oblíbené, “tak jdeme na to”. Zvedám oči od počítače, krátce hledím na hodiny, stavím opozdilce do latě a chystám se jej náležitě vychutnat. V tuto dobu samozřejmě nikam do zkušebny nejedeme, je asi půlhodina do koupání miminek, a tak podrobuji Zlatovlase testu, ze kterého nemůže dle mých názoru a zkušeností vyjít jako vítěz. “Hele je pozdě, seš od rána v hospodě a ještě visíš v Tipsportu v době kdy je zkouška, takže zjistíme jak seš připraven na lednové nahrávání”; připravuji si průseráře na smeč. “Zahraj nám Ropuchu!”; přikazuji opilcovi aniž zvedám jediné oko z útrob počítače. “Nasucho ???” (nasucho v tuto chvíli znamená bez aparátu, ne bez píva, i když u Zlatovlase je to jedno), nevěří svým očím Zlatovlas. “Jo, nasucho. Aspoň se přesvědčíme jak ten repertoár po dvou letech znáš”. Zlatovlas začíná hrát notoricky známou písničku. Najednou tichne a ptá se, jak je tam ten refrén. “PO DVOU LÉTECH ????”, zvedám udiveně oči z útrob počítače a jakoby nevěřícně kroutím hlavou. Průseráře je nutno si v tuto chvíli náležitě vychutnat, protože tato chvíle se zřejmě již nebude vícekrát opakovat. Opilec o5 začíná písničku. A znova a znova … Jsem kurva a vedoucí a vyžaduji na něm hru bez chyb čímž jej doháním k šílenství. S hrůzou si uvědomuji, že veškeré nepřesnosti při hraní a nejednotné nástupy byly způsobeny tím, že Zlatovlas náš repertoár do dnešního dne nezná. Po třetí blbě zahrané (resp. nedohrané, protože po první sloce nevěděl jak dál) Ropuše doporučuji poblijonovi, aby si vzal k ruce texty, které má mít u sebe, neb jsem mu je tisknul. Průserář ale nic nemá, neb je prý půjčil Krakenovi. To je nemilé, hlavně pro Zlatovlase, který teď nemá ani tu nejmenší berličku. Vlastoš se dusí smíchy a chroustá lógr z kafe.. Komedie hraná na Zlatovlase se vyvíjí zdařile a nešťastník je na infarkt.
“Dobře, tahle ti nejde, tak dej nějakou jinou, třeba `Zkouším`”, radím Zlatovlasovi.
“To je která ??”, lape po dechu Zlatovlas. Po dvou letech cvičení a hraní je to otázka velice vtipná. Tím více, že se jedná hned o druhou písničku v playlistu na koncertech.
“Jéje, ta se mi s nějakou plete” , odtuší Zlatovlas.
“Se kterou ??”, vychutnávám si poblijóna.
“To já nevim. Nevim jak se jmenuje ….”, posmutní průserář a je vidět, že ho to opravdu mrzí, anebo je to už kocovina, ale to v tuto chvíli není rozhodující…
“OK, to se stane. Nikdo nejsme dokonalej.”, povzbuzuju průseráře; ” Tak zahraj třeba Narozeniny” (třetí písnička v playlistu)
“To je vona se kterou se mi to plete !!! To je ta vod Á, že jo ??”, vyletí ze židle Zlatovlas a všem se viditelně uleví. Vlastoš poulí oči, neboť v nadšení nad Zlatovláskovo úspěchem spolkl schroustaný lógr.
“Potřebuju nutně kouř !”, žebroní Zlatovlas a myslí si, že odvede pozornost, což se mu ale ne a ne podařit, protože já jsem nekuřák a pro kuřáky mám pouze slova nevyššího pohrdání.
“No vidíš, že na tom nejseš eště tak blbě, tak dej aspoň ty Narozeniny, ať se hneme z místa….”, povzbuzuju Zlatovlásku. Zlatovláska začíná hrát Narozeniny. Písnička ale začíná množstvím stopek a Zlatovlas se v nich rychle ztrácí a už ve druhém akordu je mimo dobu.
“Seš mimo, počítej !”, zastavuji mladého umělce aniž bych zvedl oči z počítače. Můj odstup Zlatovlase zřejmě znervozňuje, ale v tuto chvíli je to úplně jedno, neboť jde spíš o to, co Zlatovlas umí zahrát a ne o to, co si myslí o ostatních. V tuto chvíli si ale aspoň o mě musí myslet to nejhorší. Zlatovlas tedy písničku začíná ještě asi 2x a pokaždé se po dvou až třech akordech zastavuje, neboť mu vyčítám, že basu mrmlá, což ho posléze vždy rozhodí z rytmu protože si doby nepočítá.
“Potřebuju nutně kouř !!!”, slzí Zlatovláska. Posílám jej tedy před barák a kuckající se Vlastoš jde také. Po asi 10 minutách se vrací Vlastoš jestli se Zlatovláskou ještě chci mluvit. Nechci, neboť jsem Zlatovláskovo výkonem dobře naladěn a nechci si večer kazit jeho další produkcí. Vlastoš tedy odnáší Zlatovlasovi jeho basu a opilec bez toho, že by svého hodného kapelníka ještě viděl odchází.
Druhý den je nám o5 přáno mít dobrou náladu. Přijel Kraken a sedli jsme si tedy společně s Vlastošem do vinárny u Humla, kde jsme probírali technické a organizační záležitosti. Pinglová z vinárny na nás přes svoji stolici (výčepní) houkla, cože jsme to tomu Zlatovláskovi včera provedli, že sem přišel beze slova, praštil s kytarou o bár, byl nějakej smutnej a během pití svých asi deseti obvyklých piv nadával na nespravedlnost světa, což nás všechny potěšilo. Takže takhle nějak skončila dvouletá kariéra jednoho opilce v jedné nevýznamné bigbítové kapele okresního formátu.

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Listopad 30th, 2002

30.11.2002 – Nový Jáchymov (BE)
Je tak mizerně málo času, že jsme vůbec rádi, že se k aktualizaci Novynek dostaneme …

Předpokládáme, že když nemáme čím, tak po nás přece nebudou chtít zvučit. Nechtěli, o5 přijel velkej Fuel. Na rozdíl od naší Trosky, které brzdí pouze levé přední kolo, jemu nebrzdilo žádné. Prej v pakně něco zarachotilo a pak už jenom brzdil motorem. Jako obvykle jsme přijeli s dostatečným předstihem. Všude vyvěšené plakáty (asi 2) dávaly tušit vysokou návštěvnost. Pouze jeden z místních domorodců (shodou okolností také muzikant) celou dobu věštil, že to bude s návštěvností slabé, že v těchto místech mimo sezónu chcíp pes. Jeho slova se měla zakrátko potvrdit v celé své kráse. Paní hostinská otevřela hlavní vchod a nakázela přeparkovat Trosku, abychom to měli blíž k vykládání harampádí. Sedám do Trosky a pomalu točím kolečko k restauraci. Ostatní poblijoni si zatím dávají u baru pivo a kouř. Couvám k otevřenému vchodu a najednou se Troska začíná nebezpečně naklánět, jakoby ji něco stahovalo dozadu na bok. Zašlápnu veškeré všechny jednu fungující brzdu a bleskem hodnotím situaci. Poblijoni u baru, přesně tak aby mne neviděli, zapřádají nějaký strašně důležitý rozhovor o sběru borůvek na příští tisíciletí. Úvaha je jasná. Když vylezu z Trosky, tak se převrátí na bok, tak moc hezky je nakloněná. Zůstávám sedět a vyčkávám. Noha dřevěná od brždění. Zkouším ruční brzdu, ale jedno ze zadních kol asi zřejmě visí ve vzduchu neboť Troska pomalu klouže dál …. Asi po dvou minutách, kdy už jsem měl v noze křeče od brzdění, vycházejí veselí poblijoni z putyky ven a nevěřícně zírají na nakloněnou Trosku. Otevírám střešní okénko a volám na poblijony, jestli je to z jejich úhlu stejně ošklivé jako z toho mého. Poblijoni z uctivé vzdálenosti přitakávají, že je a že Troska skutečně hrozí převrácením. Nadávám tedy poblijonům do obecních blbů a netáhel a přikazuji jim aby se vší silou opřeli do střechy Trosky a pomohli jí vyrovnat, že se to tedy pokusíme zcouvat. Poblijonům náhle svítá a vší (od slova “veš”) silou tlačí zboku do Trosky a vyrovnávají jí do té chvíle, než se mi podaří vycouvat asi čtyři metry z neosvětleného pangejtu, který má hospoda přímo před vchodem. Ó, jaká prozřetelnost mě velela najmout si právě takovéto inteligentní poblijony…. ostatním by to snad mohlo trvat ještě déle, než by pochopili že mají Trosku zboku podepřít. Troska zase stojí bezpečně na všech čtyřech kolech, já se potácím ven, jednu nohu dřevěnou od stání na brzdě a mrazením v zádech, kdo by Trosku zase stavěl na kola, kdyby se převrátila a jdu na panáka – tu chvíli zvládnou poblijoni vykládat Trosku sami….
Vlastoš s sebou veze svoji přítelkyni “Chlapa” Janu, která má za úkol dávat na Frídu pozor, aby společné peníze náhodou neprochlastal. Za nějakou chvíli přijíždí Zlatovláska. Resp. je přivážen jeho matkou, která si přečetla tyto stránky a zjistila, že má doma malinkatého alkoholika, který není schopen udržet baskytaru v ruce. Zlatovláska dostává rady o slušném chování a abstinenci a mamina odjíždí domu ještě pro jeho bratra, který má dnes také shlédnout naší produkci. Sotva auto mizí v zatáčce, Zlatovláska objednává pivo. Vzhledem k tomu, že do začátku trachtace v tuto chvíli zbývají asi 2 hodiny, než se auto stačí vrátit, má Zlatovláska na lístku asi čtyři čárky (zbytek takticky zakrývá rukou). Na naše varování nereaguje … Zvuková zkouška je hrozná, neboť místní sál je menší než leckterá putyka, a tak se Ropuchovo bicí ozývají lépe než Králodvorské železárny v době válcování plechu. Stačíme ještě urazit donesený (a námi zaplacený) guláš a jdeme se podívat, kolik lidí vlastně přišlo. Výsledek předčil naše očekávání. Přišlo již 10 úplně cizích lidí a 6 našich – Zdických. Ti posléze zjistí, že se nemaji jak dostat domu a snaží se dostat do Trosky. To však teprve přijde. My zatím čekáme na startovní výstřel a Frída již od osmi večer pobíhá mezi oběma kapelami, aby se už konečně začalo hrát. Posíláme ho do háje a vyčkáváme do deváté. Za prvé je v sále ještě příliš prázdno a za druhé bychom skončili příliš brzy na to kolik máme repertoáru… Přijíždí Zlatovláskovo máma i s druhým synkem a oba se připravují na naší produkci. Zlatovláska kouří. Dobře kouří. Kouří tak dobře, že na podiu není vidět, to ale jeho skelnému zraku vůbec nevadí. Přítomnost rodinné kontroly je mu naprosto lhostejná a začínáme hrát. Bicí znějí mizerně. Ropucha z nich vymontoval spodní blány, a taxe z nich stal nejhlučnější nástroj vůbec, tedy možná hned po atomové bombě. Na podiu není slyšet vlastního slova, zpívám po paměti a hned v úvodu na tuto skutečnost asi 20 došlých posluchačů upozorňuji. Velkej fuel, který zvučí, se opět snaží seč může, delay střídá reverb a o zpětné vazby na jevišti i v hledišti není nouze. Vlastoš trpí. Je mu blbý neustále majitele aparatury upozorňovat, aby se aspoň trochu krotil. Začínáme hrát Komára. Zlatovláska se nahýbá přes okraj jeviště a s někým nahlas komunikuje. Ptám se rozšafně do mikrofonu, jestli jsou všichni muzikanti připraveni na rychlou písničku a očekávám adeqátní reakci. Zlatovláska dál komunikuje přes okraj jeviště. Otáčím se na bubeníka Jandu, který je zahleděn kamsi v dál a drbe se paličkou. Vzhledem k tomu, že poblijóni necvičí, nemá produkce patřičnou úroveň a chuť kapelníka poblijonům nabančit vzrůstá každým okamžikem. Rozjíždím tedy rockandrollovou figuru z Komára. Sám. Zlatovláska se na mě otáčí s nechápavým pohledem, jak jsem si jenom mohl dovolit začít hrát písničku v době, kdy on se baví s kamarádem. Janda se dál drbe paličkou. V duchu vymýšlím na poblijony trest. Znovu začínáme Komára, tentokrát již v pořádku. Celá akce se nese v duchu tradičních symbolů. Zlatovlas v průběhu hraní špačka z držky nevyndá a co písnička, to pivo. Janda jej v tom zdárně napodobuje. Zlatovláskovi se co chvíli podaří napít se i v dlouhých nudných pasážích, kde hraje pouze na prázdnou strunu a druhou ruku má volnou. Protože již značně požil, co chvíli dělá chybu. V podstatě si věci, které hrajeme již dva roky nepamatuje a často a rád si některé písničky, k mé hrůze, zaměňuje. Chybu ale slyší a když se na něj otáčím s vražedným pohledem v očích, usmívá se jako debil a krčí ramenama. A to asi tak 5x do písničky, takže vypadá spíš jako komická vložka než rocker. Končíme produkci a na naše místo jde Jimi a jejich Ropucha revival band. Aparát najednou hraje dobře a zvukaře ani nenapadne aby se zvukem experimentoval, no přece nám to nedělá schválně …. Jdu si pro kafe a míjím Zlatovláskovu mámu. Vyměňujeme si krátký pohled, ve kterém vysvětluji, že za těchto podmínek není možné úroveň produkce zvýšit a že takhle to vypadá na všech našich akcích. Golden-Hair-Mutter na oplátku pohledem vysvětluje, že je potřeba na mladého muzikanta výchovně působit, což se jí ale jak se zdá ve Zlatovláskově případu již 19 let nedaří, neboť tento vzápětí odchází na další pivo. Všichni u pultu kritizují Frídovo nápad na tři lístky na baru (pro každou kapelu jeden a pro pořadatele taky jeden), které se platí z celkových vydělaných peněz, neboť my si všechno platíme sami a nechceme dotovat zlatovlasýho ožralu, protože potřebujeme peníze na režii, tzn. na benzín a aparát. Jimiho produkce končí, nakládáme do obou aut. Počítáme peníze a zjišťujeme, že po odečtení lístků zbylo dohromady 7.50 Kč pro obě kapely dohromady. Takovou vatu jsme ještě nezažili. Nadávám, neboť jsem za celý večer vypil pouze jednu kávu, kterou jsem si i zaplatil, neboť jinak piju pouze donesenou minerálku. S pivem při hraní jsem přestal ihned poté, co jsem zjistil, že po konzumaci prsty zdřevění a výsledek je více než žalostný. Přichází Frída a mává rukama, neboť ani on ani 6 zdických posluchačů nemá jak se dostat domu, což nás vůbec nezajímá, neboť jsme plný. Po pěti minutách přichází Zlatovláska, ketrá má obdobný problém, neboť mamina již odjela. Někdo se Zlatovlásky ujímá a nabízí odvoz, a tak slyšíme pouze Zlatovláskův hlasitý pozdrav a světýlko jeho cigarety spěchající k ještě zavřenému autu. Spěch je na místě, neboť zjišťujeme, že ten votrok nám tam nechal všechny jeho tři kytary i s kombem, se kterým se samozřejmě budeme vláčet sami. Zpáteční cestu absolvujeme pouze pomalu, neboť jsme jako doprovodné vozítko Velkého fuela, kdyby měl náhodou problémy s nebrzdícím autem. To se však statečně drží a tak dáváme spřátelené skupině ve Zdicích vale a odbočujeme směrem k naší vyhřáté zkušebně ….

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Listopad 23rd, 2002

23.11.2002 – Zdice (BE)

Z této akce šel strach. Ba hrůza. Ve Zdicích chcíp pes. Už jako malý jsme sledovali žalostnou návštěvnost některých kulturních akcí. O to větší strach jsme měli dnes, protože jsme tady měli hrát my. A samozřejmě Jimi a Ropucha se svým reviválem. Předpovídal jsem návštěvnost do 30 lidí. Frída bleskem spočítal, že pokud nepřijde aspoň 150 lidí, tak doplácíme z vlastní kapsy. Ten vůl to totiž pořádal ve vlastní režii, a protože žádnou nemá, ale já jo a na muziku mám stále ještě živnostenský list, ani jsem nestačil správně zareagovat a už jsem byl zvolen hlavním pořadatelem. Výběr ostatních pořadatelů neponechal Frída náhodě. Prošel si místní oblíbenou Limonádovnu (která sluje též pod označením “Lihonádovna”), kde se dneska točí hlavně pivo a pokud viděl mezi opilci známou tvář, angažoval dotyčného jako pořadatele s tím, že může pít zadarmo. A my jako kapely to v případě nízké návštěvnosti společně zaplatíme. S Frídou a jeho potrhlým nápadem jsme hned zatepla vyrazili dveře. Vzhledem k tomu, že od zkušebny to máme k bývalé sokolovně, nyní kulturnímu domu asi kilometr, chceme vyrazit hned po obědě, aby bylo na všechno dost času. Korunu všemu nasazuje Ropucha, která chce odvézt naší Troskou bicí (votrava jeden) a chce po nás abychom byli asi tak na jedenáctou hodinu u něj doma v pastoušce. Jsme u něj v 11.05 a očekáváme oprávněnou výtku spojenou s naším zpožděním. Ropucha však staví nám i sobě na kafe a je viditelně dobře naložena. Usrkáváme kafe a zvažujeme naše šance ve zdickém sále. Náhle se ve dveřích zjevuje Jimi a nevěřícně zírá na flegmaticky klidnou Ropuchu. “Dyť jsmne měli sraz v 10.00 s tím, aby jsme byli v 11.00 v Loděnicích na zkoušce”, snaží se Jimi nadechnout a zároveň se nějak uklidnit, aby Ropuchu nezabil hned v prvním dějství. Podotýkám, že je poněkud obtížné být v jedenáct hodin 25km od Heller-clubu (naše bývalá zkušebna ve sklepení ropuchovo pastoušky), když si nás na 11.00 Ropucha pozval na odvoz bicích do zdické sokolovny. Jimi pomalu vychládá, neboť Ropucha věcně argumentuje, že se nenechá od nikoho buzerovat. Celému tomuto rodinnému divadýlku předcházela totiž jedna větší aférka necelý týden předem. Jimi totiž na jedné z posledních zkoušek, kdy se mu pod nejrůznějšími záminkami a výmluvami nesešla polovina lidí prohlásil, že pokud k tomu budou muzikanti přistupovat takhle, tak že kapelu raději rozpustí. Ropucha si pak u mě okamžitě vyžádala audienci a zasypala mě množstvím argumentů, jak si to vlastně Jimi představuje, že ona (Ropucha) má úspěch na dosah ruky a von, salát jeden (Jimi) jí v tom snad ještě bude bránit. Prostě z jeho argumentů se ten Jimiho podmiňovací smysl věty “pokud” nějak vytratil a Ropucha v podstatě hořce plakala, že Jimi rozpustil kapelu. To vše s nasmlouvanými asi třemi koncerty do konce roku a hlavně s koncertem ve Zdicích za 3 dny. Ropuchovo verdikt byl tedy jasný. Když Jimi může rozpustit kapelu, tak já (Ropucha) tedy taky. Volám Jimimu, jestlí ví o skutečnosti, že právě přišel o jednoho bláznivýho bubeníka a společně se snažíme přesvědčit krasavce Jandu, aby s Jimim zdickou trachtaci odbubnoval. Janda je schopen slíbit cokoliv, ale rozumnější z nás jsou velmi opatrní. Janda totiž slíbil (a to střízlivý) i hraní na Pěknou v restauraci u Humla, s tím, že má doma tahací harmoniku. Povídám výborně, přestaň ji tahat po baráku a přitáhni jí sem, já přinesu baskytaru a bude veselo. “A umíš na to vůbec ???”, ptám se harmonikáře. Večer volá Janda, co že se jako bude hrát. Odpovídám, že přesně to, co jsme hulákali odpoledne nasucho, tzn. Vínečko rudé, a ostatní hospodské vodrhovačky na tři akordy a tuším zradu. Zrada se dostavuje rychle. “Ale to já neumim … “, odtuší Janda. Obracím se tedy na něj s tím, proč tedy svoji produkci majiteli nálevny sliboval, když umí pouze několik svých songů, které kdysi složil. Z Jandovo argumentů začíná pomalu vyplývat, že na harmoniku vlastně nikdy nehrál. Pouze telefonát a vroucná modlitba k všemohoucímu zapříčinila, že Paňák i Anýž měli ten týden ranní a navečer na Pěknou zahrál v plné parádě NABLIND. Jandovi se tedy věřit nedá a tak Jimiho varuji a radím mu minimálně jednu zkoušku před ostrým vystoupením ve Zdicích. Jinak by se mohlo stát, že my budeme o hodně lepší než Jimiho kapela, a to by nás velmi mrzelo. Marně Jimi přesvědčuje Ropuchu aby tři dny před významným koncertem neblbla … Marně. Když se dozvídám o tom, že věci se vlastně maji trošku jinak, než Ropucha referovala, intervenuji u Ropuchy s tím, aby s okamžitou platností přestala blbnout a začala makat, než se někdo hodně naštve a v nestřeženém okamžiku jí nabančí. Jeden den před zdickým koncertem se tedy Ropucha pod tíhou výhrůžek částečně uklidňuje a slibuje, že sobotní akci odbubnuje. Na otázku, proč tak blbne odpovídá, že ostatní jenom tak zkoušel …
Takže se píše 14.12.2002, je jedenáct hodin dopoledne a asi patnáct minut k tomu, Jimi právě přesvědčil Ropuchu, že už se má obléci, že je ještě potřeba dojet do Loděnic na zkoušku a hlavně my, tzn. já, Janda a Vlastoš již máme kávu dopitou, takže Ropuchovo bicí se mohou naložit a můžeme vyrazit do zdického kulturáku. Ropuchu zanecháváme svému osudu a dobýváme se do kulturního domu. Vláčíme chodbou Ropuchvo bicí a narážíme na zřízence uklízejícího šatnu. Ačkoliv kulturák známe jako své boty, slušně se ptáme kam si můžeme bicí odložit, aby nevadily. Zřízenec slušně odvětí a mě se zatmí před očima. Doporučuje totiž postavit bicí tak, aby nevadily tanečním, které se tady budou od 16 do 18.00 konat. To hovado manažerovic. Nenacházíme pro Frídovo čin slov. Při představě, že taneční končí v šest večer, do půl sedmé se tanečníci budou courat ven a hned my invaze dovnitř, rychle zahřát nástroje aby se nerozlaďovaly, z Rožďala vydejchat vodu, ale co s P.A. ??? Nad tou časovou osou zůstává rozum stát a jako hlavnímu pořadatelovi se o mě pokoušejí žaludeční vředy, závrať, spalničky, neštovice plané i roubované, padoucnicí konče.
Jsme tedy na místě ve třičtvrtě na šest a vyčkáváme konce tanečních. Pro jistotu jsme na dveře kulturáky vyvěsili náš plakát, to jako kdyby tanečníci chtěli zůstat. Nutno připomenout, že ve Zdicích nevisel jediný plakát, a to proto, že Městský úřad za to chce peníze a ty Frída neměl, takže o akci neexistovala žádná povědomost. Bereme tedy kulturák útokem, bleskem obsazujeme jeviště, taháme kabely, Zlatovláska vláčným krokem přichází, odkládá baskytaru a jde do konzumu pro pivo, my ostatní připravujeme nástrojovky a ladíme. Přijíždí Velkej fuel s P.A. aparaturou. Také staví a je v dobré náladě, která se hlavně projeví tím, že ani na jevišti, ani v hledišti nebude toho dne nic slyšet. Zlatovláska jde na jeviště, snaží se naladit basu, po chvíli se mu to i částečně daří a zkoušíme zvuk. Válcovny plechu Frýdek Místek hadr. Ukazuje se, že i přes moje varování osobní inzultace nikdo z poblijonů necvičil. Hudba nejednotná, nepřesvědčivá. Zvuk, místo toho aby se lepšil, se spíš zhoršoval. Velkej fuel co chvíli trápil delay a z odposlechů šumělo tak, že by se Niagára mohla stydět. Od osmi hodin poletuje prostorem Frída už už abysme šli hrát. Kdyby blbeček chodil častějc na akce podobného druhu, tak by věděl, že v osum večer lidi ještě seděj u televize a koukaj na sport. Teprve poté se možná odebéřou na kulturní produkce jako je ta naše. Je něco po půl deváté, jdeme na jeviště a dávám bubeníkovi smluvený signál aby do mého přivítání přítomných hrál bubenické sólo. Bubeník, který vše odsouhlasil a vše potvrdil, že všemu rozumí a že bude mé přivítání podmalovávat vířením bubínku a jiným hlukem najednou zjišťuje, že je zřejmě v jiném časoprostoru a odevzdaně se na mne dívá s výrazem v očím, který prozrazuje, že vůbec netuší o co tady dneska večer go. Znechuceně mávnu rukou a zvoláním “TAK HEZKÝ VEČER” oslovuji publikum. Publikum nereaguje, neboť Velkej fuel právě ukazuje Penkovi, kterej se též přišel podívat, možnosti jeho procesoru, a můj mikrofon je na začátku naší produkce jaxi vypnutý. Zvukař na mé volání nereaguje. Oba s Penkem kroutí s čudlíky a tahají za kdeco, teprve po chvíli se všímají, že naše kapela je již delší dobu nastoupena a zapínají mikrofon. V duchu proklínám všechny zvukaře světa, neboť je jim na podiu člověk vydán na milost a nemilost a zkoušíme hrát první písničku. Jako obvykle začínáme Ropuchou. Každé páté slovo se topí v ohromné kouli podle toho, jak Velkej fuel právě kroutí s delayem nebo reverbem, popř. oběma. Po třetí písničce přichází Penk s tím, že není slyšet basa. Namítám, že před 15 minutama se mi dušovali, že všechno funguje a že můžeme začít hrát a posílám oba doprdele. Pomalu ale jistě uzrává moje myšlenka vyhodit všechny ty staré krámy, co má člověk doma a koupit jednu pořádnou aparaturu, která nešumí, nepíská, nebrumí a posadit za ni Vlastoše a trošku mu důvěřovat. A všechny ostatní enteligenty a kibice bez varování rovnou posílat doprdele.

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Listopad 09th, 2002

9.11.2002 – Bavoryně

Bavoryni máme od domu asi dva kilometry, takže dnešní den měl naději, že započne v pohodě. Nikdo samozřejmě nevěděl kdo bude zvučit, kdo co má sebou vzít, Frída byl jako obvykle k nesehnání, a tak byli všichni ve velkém očekávání věcí příštích. Hned po poledni přichází Vlastoš s tím, že jde na kávu, neb v danou chvíli nemá střechu nad hlavou. V tu samou chvíli přijíždí Jimi s kumpánama a protože si nikdo nepamatuje, jak vlastně sál v Bavoryni vypadá, rozhodujeme se, že se pojedeme z bezpečnostních důvodů do sousední vísky podívat. V místní hospodě je asi 5 štamgastů a na sále se kouří od huby i nekuřákům. Sál se zdá ještě menší než před deseti léty, kdy tady byli někteří z nás naposled, a tak vtipy na téma, kam se vlastně posluchači vejdou a zda je lepší je shromažďovat u výčepu nebo raději u záchodků, neberou konce. Slečna za pípou se dušuje, že pan vedoucí určitě zatopí, ale protože jej nedokáže sehnat stejně jako my Frídu, tak tuto informaci nelze ověřit a tak pouze věříme, že Frída není vůl a že nás nenechá hrát v zimě, jako jsme to již zažili v roce 1992, kdy jsme hráli s Davidem Hoškem někdy v únoru v Kublově na Slovance. Jelikož pronájem vytopeného sálu stál o 200,- víc než nevytopeného, David nějakým hnutím mysli dohodnul tu levnější variantu. Hráli jsme tak pro 4 tančící páry a u výčepu za dveřmi bylo narváno k prasknutí.
Rozjíždíme se tedy na oběd domů a netuše nic zlého domlouváme se až na čtvrtou hodinu v Bavoryni. Jinak totiž vyrážíme hned o druhé, protože je to jistější z důvodů nepředvídatelných problémů a hlavně má člověk více času na postavení aparátu a není tolik nervozity. Má to samozřejmě i svoje zápory, a to hlavně, že Zlatovláska má víc času se před hraním ožrat. Po čtvrté hodině se všichni sjíždí před místní restaurací v Bavoryni. Zlatovláska je vesel a celkem střízliv. Slovo “střízliv” je možná nevhodně zvoleno, spíš by se dalo napsat “v rámci možností”. Na dnešní show se má přijít podívat i Paňák a Libor Anýž s chotěma, všichni se těšíme na to, co kdo zase provede. Náhle zjišťujeme že o ozvučení se starat nemusíme, že všechno prý běží jako na drátkách. Stejně jako v Osově zvučí Velkej Fuel. Co chvíli se prostorem mihne Frída, hlavu v dlaních a slzy ve vočích: “Von jim došel benzín”. Informace měla znamenat asi tolik, že zvukař zůstal stát asi 20 metrů od svého domku a bude mít tedy zpoždění. Po příjezdu zvukaře zjišťujeme, že každý dojel do Bavoryně s úplně prázdnou nádrží a tudíž nikdo není schopen nikomu půjčit ani kanystr. Stavíme si aparát a zjišťujeme, že množství beden, které Velkej Fuel přivezl by stačilo na ozvučení Strahova, neb aparatura zabrala dobrou třetinu malého sálu. Trochu se strachujeme, že si lidi nebudou mít kam sednout, ale tyto obavy se postupem času ukázaly jako liché. Naladíme, nazvučíme a pozorujeme přicházející dav lidu. Sál se utěšeně zaplňuje našimi kamarády a my začínáme zjišťovat, že dneska přesilovku hrát zřejmě nebudeme. Zlatovláska pije pivo a já se snažím předvídat hudební znalosti svých mamutů, kteří na 100% na své nástroje od posledního hraní nesáhli. Ačkoliv ve 20.00 je sál zaplněn pouze zpola, Frída nadčasově pluje prostorem a buzeruje, že už máme začít hrát. Odoláváme až do do čtvrt na devět, kdy už je tak votravnej, že se to nedá vydržet. Jakou jsme udělali krávovinu zjišťujeme s hrůzou až na konci Jimiho produkce. Hrajeme standardní sérii a lidé tancují. Co chvíli se slyším ze sálu, co chvíli ne, to podle toho, jak zvukař z dlouhé chvíle tahá za jednotlivé šavle. V některých písničkách se ze sálu ozývá asi třísekundové echo, za které se by se nemuselo stydět ani Václavské náměstí. Prostě zvukař byl v dobrém rozmaru a hodlal si dnešní večer užít. Zlatovláska hraje opřen za jednou z P.A. beden a – jak jinak – prdelí do publika, skelný zrak upřen na našeho bubeníka Krasavce Brambora Jandu. Kytara se opět po druhé písničce rozlaďuje, ale po doladění už zvuk sedí a hraje se pěkně. Až na zvuk, resp. ozvučení. Po nás přichází na řadu Ropucha a Jimi. Hraje jim to lépe a i když to zvukařovi houká a syčí a píská a sem tam to okoření třívteřinovým echem, zní jim to pořád lepší než nám. V tu dobu odchází i Paňák a spol. Přece nám to ten zvukař nekazí záměrně. Pravda, že v Jimiho kapele hraje jeho synek a tak jej co chvíli podezříváme z nadržování …. Procházím lokálem, piji kávu a donesenou vodu neboť naši Trosku dokážu ovládat pouze já a tak jsem obětován za řidiče. . Zlatovláska sedí u výčepu a silně skleněným zrakem pozoruje okolí a něco veselého vypráví spolusedícím. Jimi končí krátce po jedenácté a Frída nadčasově pluje lokálem a shání naši kapelu, že je ještě moc brzo (to jsme mu argumentovali na začátku) a že se lidé chtějí bavit. No, to nám řek novinu … Přináším si již sbalenou promrzlou kytaru, Rožďála nechávám v Trosce a půjčuji si jedno z tranzistorových komb konkurenční kapely, Zlatovláskovi utrhujeme od huby pívo a vlečeme ho k base za přílivu mnoha sprostých slov, neboť on chtěl ještě pít a hlavně v tomto stavu není schopen rozumně stát, natož snad ještě hrát na hudební nástroj. Začínáme hrát, ale již bez not a pouze zpaměti, ale alkohol je na produkci znát a úroveň hraní není valná. Odehráváme asi hodinu a Zlatovláska škemrá abych si vzal basu a sám se dere ke kytaře. S Bramborem hrajeme základ k “Jdu při zdi” a ožralá Zlatovláska do základu improvizuje. Jam je asi dvacetiminutový. Resp. jamovala Zlatovláska. My s Bramborem jsme hráli dokola to samé. Zlatovláska v alkoholickém opojení se dostávala do transu a nebylo cesty jak jí zastavit, resp. ono se mu možná ani nechtělo končit, i když na celé produkci byl znát útlum na kvalitě a už to nemělo ten spád jako na začátku – takové odnikud nikam. Frída nadčasově proplul z lokálu až před Zlatovlásku a dožadoval se ukončení jeho produkce. Zlatovláska však neslyšela … Po dlouhých deseti minutách se v xichtu červená Zlatovláska uvolila ukončit jednotvárné solo na tříakordový základ. Všichni si oddechli. Bylo na čase rychle opustit lokál, neboť podnapilí štamgasti se dožadovali delší produkce, a to silou. Silou se dožadovala vysvětlení u Frídy i Zlatovláska, proč si nemohla hrát déle. Silou se Frída pokoušel Zlatovláskovi oponovat. Protože měl ale nakoupeno méně než Zlatovláska, jeho argumenty neměly takovou váhu. Již v tu dobu bylo jasné, že 14.12. se sem pro velký úspěch zase vrátíme. Hostinský totiž nepředvídal návštěvu asi 80 návštěvníků, kterým se podařilo se do sálu vecpat a během první půlhodiny přišel o všechny zásoby piva, takže s ním musel Jimi ještě do Berouna do pivní pohotovosti pro dva sudy. Když byli všichni pohodlně usazeni v Trosce a již jsme se snažili odjet, začal Zlatovláska pobíhat po parkovišti s tím, že nemá jak se dostat domu, což nám bylo srdečně jedno, protože se nám nechtělo jezdit s autem bez technické jezdit po okrese a hlavně za draho. Opouštěli jsme Bavoryňi s dobrým pocitem v srdci, neboť hlouček asi dvaceti lidí na parkovišti právě řešil dilema, kdo koho odveze domů neboť všichni měli prázdnou nádrž a benzínka ve Zdicích již zavřená. My jsme byli sice taky na dně a na suchu, ale na dojetí domů to stačilo. Zlatovlásky se asi někdo ujal, neboť druhý den na parkovišti již nestála …. Po akci postrádáme červený koberec na kterém jsme měli postaveny bicí aby neujížděly. Asi jej hostinský ztopil …

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Sobota, Říjen 05th, 2002

5.10.2002 – OSOV

Tak dlouho rejpala Ropucha, že na to nemáme, až jsme si řekli, že na to máme a že Osov vezmem a že si půjdem s Ropuchou zahrát. Už kvůli tomu, že jako třicetiletý fotři se dvacetiletejch pumprlíků neleknem a že do tý squadry zapadneme. Domlouváme se tedy na odjezd kolem 16.00, aby bylo na všechno dost času. Je domluveno, že manažer Crystal Planet Frýda dojede pro Zlatovlásku do Berouna. Najednou se doslýchám, že Jimi už chce vyrazit po poledni, protože není jasné jak postavit P.A. a bude se tedy laborovat. Zlatovláska, namísto cvičení a opakování si písniček, které ani po dvou letéch nezná a porád se ptá, jak co začíná, samozřejmě necvičí, nýbrž sedí v Berouně v baru NON-STOP a samozřejmě se neodbejvá …. Protože je záhodno sehnat Zlatovlásku a domluvit jeho dopravu dřív než vyrazíme a protože je kapelník zodpovědný člověk, telefonujeme kam se dá a sháníme Frýdu, který má ale vybitou baterku. Voláme zpátky Zlatovláskovi, že musí okamžitě ukončit konzumaci a sednout na nejbližší autobus, neboť není jistota, že by se do Osova dostal a pořád lepší mizernej a věčně opilej basák než žádnej, aspoň prozatím. Zlatovláska, který není schopen se za normálních podmínek sám o sebe postarat, opravdu nasedá na první autobus, vevnitř teprve podle jízdního řádu zjišťuje, že autobuse skutečně jede směrem na Zdice, kam skutečně po dvaceti minutách jízdy doráží. Čekáme již před místní limonádovnou, kde si kapelník kupuje dva párky v rohlíku a dva litry citronové limonády zvící barvy pannenské ranní moči. Nechybí ani vincentka. Ta barvu ranní moči nemá, avšak na rozdíl od citronové chemické limonády tak chutná. Jede s námi i Marcela, Jandovo to sestra a Ropuchovo to exbejvalka. To bude zase jásotu … Po Zlatovláskově nezbytné konzumaci staropramenu v limonádovně (kapelník už vytahoval žlutou kartu) se Marcela usazuje na přední sedadlo (to aby ji poblijóni nevomakávali) a poblijóni zaujali místa na hřadu na zadním sedadle, kde je o poznání teplejc než vpředu. Svítí ale sluníčko a den jenom září. Díky tomu, že jsme vyrazili včas, je na všechno dost času a cesta ubíhá v klidu a pohodě. Asi za 30 minut dorážíme do Osova, nacházíme restauraci na křižovatce a jdeme zaparkovat a seznámit se s členy Ropuchovo kapely, které zatím známe pouze z doslechu. Zlatovláska jde k výčepu a kapelník si připravuje druhou žlutou kartu. Vzhledem k tomu, že P.A. nikde a Zlatovláska bude dneska hrát na basový aparát berounské skupiny MEJ DEJ, existuje reálné nebezpečí, že Zlatovláska bude až do zvukové zkoušky pendlovat mezi výčepem a záchodkama, a tak si kapelník pro jistotu připravuje i kartu červenou. Stalo se. Zlatovláska se dneska držel zpátky, a tak za dobu své skoro tříhodinové nepřítomnosti stačil dle okolostojících urazit pouze 3 kousky. Hold byl zodpovědný. S velkým zpožděním doráží P.A. a majitel aparatury i náš Vlastoš se začínají činit. Kabely létají vzduchem, od pájky se kouří jak od pracujícího cikána a co chvíli zazní od kabelů výkřik. Tu od jásotu, že se něco povedlo, tu od zásahu elektrickým proudem. Připravuji si na podium plakát srací Ropuchy. Živá Ropucha přihlíží a šklebí se, neboť ostatní pochopili, že se zde produkuje legrace a Ropucha je na plakátu poznána. Samotná reakce Ropuchy je však kolosální, neboť Ropucha prohlašuje, že se jí plakát líbí a že ho chce taky a že je to dobrej nápad. Všichni ostatní měli totiž strach, že excelentní plakát Ropuchu rozzlobí, ba nasere a že Ropucha plakát v návalu vzteku zničí. Nestalo se. Konečně je v osm večer vše připraveno a my jdeme na zvukovou zkoušku. Zahrajeme Ropuchu a vypadá to že to půjde. Bez odposlechů, s koulí vracející se po dvou vteřinách ze sálu, ale půjde to. Začínáme hrát rovnou druhou písničkou. Ačkoliv Janda ví, že mu stačí jedno pivo, aby mu padaly paličky z rukou a zapomínal stopky v písničkách, zjišťuji během hraní, že i přes Jandovo ujištění, že nebude pít, neboť ví, jak to dopadlo minulý týden v Loděnicích, požil. Oproti Loděnicím, kde byla atmosféra dost upjatá a Zlatovláska co chvíli posílala Krakena do prdele, zde se hraje poměrně klidně a program pěkně odsejpá. Během písniček se smiřuji s tím, že pokud zpívám falešně, tak s tím stejně nic nelze udělat, protože na podiu není nic slyšet a člověk hraje a zpívá pouze podle toho, co se vrátí po dvou vteřinách ze sálu. Na vtipy o Ropuchovi ale lidé reagují a potvrzuje se samozřejmě i to, že hrát první není žádnej med, neboť většina lidí přichází v polovičce naší produkce, někteří až na konci. Posléze pak žebroní, že nás neslyšeli, abychom něco zahráli. Kromě toho, že praskla struna a kytara se o5 šíleně rozlaďovala, vypadá to, že by to mohlo začít fungovat. Kromě technických nedostatků na které jsme přišli až v průběhu hraní, např. že jsme k mému marshallovi nedali mikrofon, nebo že bicí nebyly nazvučeny a Janda do nich bouchal tak urputně až bubeníkovi z MEJ DEJ protrhl blánu, do té doby pannenskou, se hrálo pěkně. Po nás vystupuje skupina MEJ DEJ z Berouna. Jsou o poznání vyhranější než my a sází skladbu za skladbou. Žánrově jsou však někde úplně jinde a ještě možné o kousek vlevo. Za zmínku stojí i veselá příhoda z doby, kdy zvukaři pájeli dráty a ostatní měli volno a pili kafe. Excelentní bubeník z MEJ DEJ lehce požil. Ale fakt jenom lehce. Protože měl ale nakoupíno už odvčerejška za pět minut jsme jej viděli spícího vedle unavené Ropuchy na židlích na okraji sálu. Na buzení nereagoval. Posléze se probudil, objednal si kafe, roztrhl pytlík s cukrem a se slovy “klucí, už jsem v pohodě” vysypal cukr do popelníku. Jako správný kamarádi jsme mu to samozřejmě celý večer k jeho nepříčetné radosti připomínali. Po MEJ DEJ nastupuje Jimi s Ropuchou a celá ta mezinárodní squadra. Hrajou jako vždycky výborně akorát zvukaři čas od času experimentují s hallem a koule na sále ještě posiluje. Ropucha bubnuje jak o život a konec programu se pomalu blíží. Trachtace končí kolem půlnoci, což je akorát. Majitel restaurace nás chválí, že je všude pohoda a nikdo nic nerozbil a jdeme rozdělovat tučné zisky. Na zpáteční cestě dostává Janda akutní depresi (na rozdíl od Ropuchy, kterej jí má už chronickou) a celou dobu kecá o tom, jak silně prodělává, že za Loděnice nedostal ani korunu a teď má ještě zaplatit 300,- za protrženou blánu a když je mu ještě řečeno, že na Loděnice každej z kapely doplácí 75 korun, protože se fakt najezdila spousta kilometrů a každej se nechal odvézt až domu (samozřejmě každej bydlí na druhém konci okresu) a za Osov se v podstatě taky nevydělalo, jdeme si přece zahrát a nasbírat fanoušky, brblá, že na tomto způsobu účtování jsme se nedohodli (ačkoliv seděl s Vlastošem u jednoho stolu, když jsme to před půlrokem řešili) a vyhrožuje programem, který počítá kilometry. Necháváme ho být a o5 projíždíme okres křížem krážem podle toho, jak kdo bydlí, tentokrát plně za režii kapelníka, protože v Osově se vydělalo daleko méně než v Loděnicích. Když se jdu druhý den podívat za Ropuchou, Janda tam sedí i s Marcelou a omlouvá se za včerejší kecy. No budiž. Hlavně, že kvalita produkce stoupá.

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Září 27th, 2002

27.9.2002 – LODĚNICE

Po dlouhé době náš první koncert v této sestavě. Akci dohodnul Ožrala Zlatovláska. Budiž mu za to dík. Celá akce byla doprovázena množstvím nervozity a alkoholu (k velké nelibosti kapelníka). Již samotné nalodění na Trosku stálo by za menší román. Ačkoliv jsme si dali sraz po druhé hodině, jednotlivci (Zlatovláska) se šourají s několikahodinovým zpožděním. Po naložení našeho nástrojového parku se vydáváme pro Jandu, který na nás má čekat doma i s bicíma, které si ze zkušebny vzal za účelem cvičení. Po příjezdu do Koněprus zjišťujeme, že Janda ještě usilovně pracuje na kapitalisty a doma není. Nakládáme tedy jeho bicí pohozené v garáži a z jejich polohy lze vyčíst že tam již takhle týden leží, tzn. že Libor necvičil. vlastos-lodky-2 Libor přijíždí na motorce s půlhodinovým zpožděním. Nejlepší obrana je útok, a tak všichni dostáváme zprďana ještě dřív než se stačíme nadechnout k otázce, kdy si jako myslí že do Loděnic timhle tempem přijedeme. Nutno dodat, že někdy před půlhodinou vyrazil z práce Vlastoš a že čeká v Berouně ve větru a dešti v Berouně za mostem směrem na Loděnice. Libor tedy nasedá a Zlatovláska oznamuje, že Malej Kraken (baskytarista ze skupiny TOY) čeká už asi půl hodiny i s basovým aparátem někde v Berouně a že už je mu asi zima. Vyrážíme tedy zase do Berouna pro basový aparát a pro Krakena, kterého bereme s sebou. Kraken již čeká, ale basový aparát nemá. Musíme pro něj zajet do jiné ulice na druhém konci Berouna. Dojíždíme na druhý kraj města a Kraken se dere ke zvonku bytovky, kde by se měl ochotný kamarád nacházet. Nikdo neotvírá. Krakem telefonuje mobilem kamsi do dáli. Z rozhovoru lze vyčíst, že kamarád již 2 roky bydlí na úplně jiném okraji města, což by ale Kraken měl vědět. Nutno podotknout, že každou tuto zastávku využívá Zlatovláska k inhalování cigaretových výparů, takže interiér Trosky podle toho vypadá. Dvakrát prší. Jednou málo, podruhé dost. Zastavujeme na druhém konci města a Kraken se Zlatovláskou a Janda jdou pro basový aparát. Konečně se vrací i s ním a nakládáme bednu zvící skoro poloviční velikosti naší Trosky. Konečně přijíždíme na místo, kde má už hodinu a půl čekat Vlastoš. Vlastoš zde ale není.. Přes ulici je hospoda a tak kapelník vysílá posla, aby se šel podívat, jestli se Vlastoš nešel ohřát do restaurace. Kromě kapelníka-řidiče se ale z Trosky vyhrne celé osazenstvo, druží se k poslovi a všichni jdou do restaurace pro Vlastoše. Sotva zmizí ve dveřích nálevny, otevírá přední dveře Trosky Vlastoš, který čekal opodál a nestačil k vozu tak rychle dojít. Opilci se půl hodiny nevracejí. Na kapelníka jdou mrákoty ohledně průběhu celého odpoledne a hlavně počtu již najetých kilometrů a počtu vypitých piv. Po půl hodině se vracejí opilci, kteří hlásí, že Vlastoše nenašli a Zlatovláska, která seděla na předním sedadle a zjišťuje, že si nemá kam sednout, protože tam již sedí Vlastoš, nepříčetně řve. Vlastoš ale místo navigátora obhájil, a tak je opilecká skupinka uhnízděna na zadním sedadle, kde je aspoň na rozdíl od předních sedadel teplo. Se zpožděním přijíždíme do Loděnic, kde je ale klub zavřený a nikde nikdo. Přes ulici je hospoda a protože kapelník již dva dny kašle a zřejmě dostane zánět průdušek a za tím účelem nakoupil i 5 vincentek, jdeme všichni do restaurace. Kapelník na čaj, ostatní na pivo. Přecházíme silnici, pak travnatý pás a najednou Janda uklouzne a v poslední chvíli smyk vyrovnává a nehází tlamu do hovna zvícího netušených rozměrů. Všichni Jandovi nadáváme, že ten den pěkně začíná a že ještě šlápne do hovna a že to dneska asi pěkně skončí. Průserář čistí boty o trávu a něco mele o prasatech a střevní nouzi. Pravda je, že (hlavně pro muzikanta) vidět název svý kapely (i když blbě napsanej) metrovým písmem na zdi vyhlášenýho klubu je přinejmenším zvláštní. Kapelník dává čaj a je ostatními přemluven k jednomu pivu, které ale přenechává opilcům. Číšník ale rozhodně s pivem nepospíchá a než opilci dostanou své vytoužené pivo (kolikáté již dneska), čaj je již dávno vypit. Kapelník se tedy zvedá a jde si prohlédnout klub, který už by snad měl být otevřen. Není. Asi po půl hodině se dveře od klubu otevírají a všichni mohou jít dovnitř. Pódium je plné aparátu loděnické skupiny “3 dny na břiše”, která zde zkouší. Opilci s Vlastošem si jdou pro pivo, kapelník pro vincentku a všichni diskutují o možném počtu dnešních návštěvníků, neboť každý o akci řekl přinejmenším deseti různým kamarádům. Z toho vyplývá, že zřejmě bude problém do sálu všechny osoby vměstnat. Přicházejí zvukaři a jmou se uklízet podium. Stavíme si aparát, na notový stojánek věšíme plakát seroucí Ropuchy velikosti 1×1 metr, který sklízí velký ohlas a ladíme. Zlatovláska zjišťuje, že svlečna z Prahy, která byla na dnešní akci pozvána, nepřijela a smutnou náladu úročí deseti pivy u baru. Kapelník vyhrožuje Zlatovláskovi červenou kartou a zabitím, pokud koncert nedopadne excelentně, vlastně ackcellentně. Všichni zvučí a ladí, Vlastoš pomáhá místním zvukařům, Zlatovláska u báru prolévá hrdlo a posílá nevěrnici doprdele. Je nazvučeno a čeká se pouze na opilého Zlatovlásku. Kapela si pro něj jde k báru svorně ruku v ruce a nápady na zlatovláskův trest v případě, že to zkurví a udělá ostatním ostudu neberou konce. Všem běhá mráz po zádech co Zlatovláska zase provede a všichni mu pomalu a jistě přejí tu nejhorší smrt a přemýšlí, kde sehnat jiného basáka. Nikdo ale o žádném neví. Zlatovláska jde znechuceně na podium. Večer bez pražské svlečny pro něj ztratil smysl. My ostatní se svlečně nedivíme. Vědět jak Zlatovláska vypadá a jakou má konzumaci piva, tak nepřijedeme taky. Zvuková zkouška je vyjímečná, všechno je slyšet a naše úvodní písnička “Ropucha” jede jak dráha. vlastos-lodky Bez chyb, bez zaváhání, super. Konstatujeme v dnešním dnu obrat k lepšímu a protože máme asi hodinu volno, jdeme na vincentku, ostatní na pivo. Na pivo jde i Janda, který ví, že mu stačí jedno pivo aby zapomněl bubnovat a pletl si písničky. Podle toho bude taky dnešní večer vypadat. Zlatovláska se odebírá i přes výhružky ostatních k báru také. Pomalu se blíží osmá hodina a tudíž i začátek programu. Všichni víme, že se začne asi o hodinu později, ale poměrně nízká návštěvnost je zarážející a všichni obvolávají své kamarády, které na akci pozvali aby zjistili, že dotyčný pozvaný nepřijde, neboť je nemocen, bolí ho noha, večeří, nemá auto, nestihnul autobus nebo jej manželka prostě nepustila. Začínáme asi o půl deváté a hned ze začátku je jasné že konzumace alkoholu přesáhla povolenou mez. Stopky jsou tam, kde nemají být, tam kde by měly být, tam Janda bubnuje jako o závod, co chvíli se bicí na chvíli umlčují, to jak mu padaj paličky z rukou, do toho opilá baskytara loudí tóny za které by se nemusela stydět alternativa a i kapelníkova kytara se neustále rozlaďuje podle toho jak stoupá teplota v sále. Prostě komično ad absurdum. Zpěv je i přes kapelníkův tuberkolósní kašel v rámci možností vynikají a program ubíhá. Co chvíli se z publika ozývá potupný výkřik či poznámka na adresu opilého baskytaristy, který většinu repertoáru hraje prdelí do publika, co chvíli se otáčí k bicím, popř. na druhou stranu, ke klavíru, kde kapelník položil Zlatovlásce playlist. Podle toho, jak se ve volných chvílích kapelník otáčí dozadu po obou poblijonech, aby se ujistil, že ještě stále stojí kapela za ním a že není na podiu sám, zjišťuje, že Zlatovláska playlist na piánu studuje velmi zaujatě. Asi tak 2 písničky. Zlatovláska si uvědomuje výkřiky z publika, jde na rampu a milého Krakena i ostatní několikrát posílá do prdele. Kapelníkovi, který si rychle uvědomuje, že každý z návštěvníků přispěl kapelám částkou šedesáti korun za vstupné, střídavě běhá mráz po zádech a zatmívá před očima. Chvílemi přemýšlí i o eventualitě, že kapela pojede domů bez Zlatovlásky, který ať si poradí jak chce. Začíná písnička Starý schody. Basa po chvíli vyčkávání začíná hrát doprovod k písničce Možná, že. Kapelník zastavuje hru a otáčí se ke Zlatovlásce, která netuší, která bije. Kapelník znova začíná Starý schody. Chvíli se nic neděje a pak baskytara z posledních sil začíná správně hrát. Písnička končí. Další pomalou písničkou je Možná, že. Kytara začíná hrát, má nastoupit basa, ale je ticho. Kytara opakuje předehru a kapelník se otáčí na Zlatovlásku s ortelem smrti a červenou kartou v očích. Nic. Zlatovláska právě loví bobříka nevědění. Tupě zírá do blba a hledá v publiku nápovědu. Nikdo ale neví, jak má písničku začít, a tak se nápověda nekoná. Právě ve chvíli kdy kapelník do mikrofonu utrousí, že to tedy zahrajeme bez basy, basa o dobu později rozjíždí vyhrávku. Komično chvíle se mísí s pocitem ostudy a kapelník by se rád viděl aspoň 100km odsud. Konečně vbíháme do cílové rovinky, balíme a jdeme si vyměnit místa s druhou kapelou, která jde zase na podium. Zlatovláska jde k baru. Tentokrát následovaná i Vlastošem i Jandou. Kapela TOY hraje o poznání čistěji a přesněji než my, ale jejich styl hudba nám moc neříká. Po asi hodině hraní konkurenční kapely celá akce končí a kapelník si jde pro peníze, všichni ostatní k báru, Zlatovláska si zase jde sednout na své trucovací místo a konzumuje pivo. Na konci konzumace bude na jeho lístku asi 10 piv a 8 jablek. Kapelník také konzumuje, ale pouze donesenou vincentku prokládanou čajem. Je to sice hnus, ale pomáhá to. Zjišťujeme, že Vlastoš mezi námi není. Sedí na schodech před klubem a je mu špatně. Ačkoliv měl jenom dvě piva, blbec je proložil vodkou a neštěstí bylo dokonáno. Kapelník zjišťuje, že asi metr od Vlastoše leží jeho mobil a ledvina, které by se mohly stát snadným terčem útoku hackerů, a tak je kapelník dává na zadní sedadlo Trosky. Všichni se soukají do Trosky a náhle se probudivší Vlastoš na Loděnice vykřikuje že mu byla ukradena ledvina (transplantace je svinstvo) i s mobilem. Z bezpečnostních důvodů sedí Vlastoš na zadním sedadle u dveří. Pomalu projíždíme Berounem a co chvíli vyhazujeme jednoho opilého muzikanta za druhým. Všichni musí přelézt přes spícího Vlastoše, který o sobě neví. Janda požaduje odvoz do Koněprus. Kapelník, který počítá kilometry – a tudíž rentabilitu celé akce – je nasrán doběla. Janda celou dobu opakuje svoji omluvu na téma jeho dnešní kontakt s alkoholem. Z Koněprus ještě jedeme přes benzínku v Popovicích, Vlastoš se nenechá tankováním benzínu sebeméně rušit. Do Zdic přijíždíme asi ve dvě hodiny ráno. Ačkoliv jsou Loděnice od Zdic asi 20km, dneska jsme najeli 75km. Budím Vlatoše. Nic. Beru tedy do ruky videokameru a obejdu ještě celou Trosku a Vlastoše filmuji. Kameru jsme měli s sebou, a tak je celý dnešní večer zdokumentován na pásu. Bedny vyklízíme až dopoledne, protože jsem na skládání zůstal sám. Usínám pomalu a hlavou se honí jednotlivé okamžiky včerejšího večera. V duchu dávám Jandovi žlutou kartu, Zlatovláska už má minimálně tři a ještě výhružku strašlivé smrti žízní. Tak dopadla naše první akce po 8 letech.

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Úterý, Květen 28th, 2002

28.5.2002 – tento víkend jsme prožili hustě. Sice jsme již měsíc na kytary nesáhli protože kopeme studnu, resp. jímku na dešťovou vodu a v rukách rozbitých od sbíječky se kytara udržet nedá, ale hned v sobotu jsme se pozvali do Osova, kde slavila Ropuchovo banda narozeniny. Díky poněkud pozdějšímu výjezdu, protože se kamínky ve vlasech ze studny musely umýt a nohy některých otroků již sýrovatěly, a také proto, že jsme museli ještě v Berouně nabrat Vlastoše, který měl slezinu U hradeb a tudíž jsme jej našli v již zuboženém stavu, a také proto, že jsme se cestou jeli ještě podívat na opravu naší Blaženy, kam se mechanikovi dokonce ještě podařilo namontovat střešní okno, jsme nestihli začátek programu. V době našeho příjezdu již oslava vesele bujela a světe div se, nestačili jsme se divit ani my. Jééé ahój, co tu děláš, vyste taky přijeli, kde ty ses tady zjevil ??? Prostě ve Zdicích byl klid a ticho jenom pro to, že byli všichni puberťáci tady. Na přítomných bylo vidět že jsme skutečně přijeli dost pozdě a že hlavní program večera již byl, protože Zlatovláska, který také u Ropuchy hraje basu, civěl s otevřenou hubou nepřítomně dopředu a někdy i v bok a posléze se přiznal ke 14 kouskům. Na osumnáctiletého člověka je to dost … To samozřejmě neznamená, že by po našem příjezdu začal pít sódovku … O jedné z přestávek si Krasavec Janda sedl za Ropuchovo bicí a společně se Zlatovláskou a ropuchovo kytaristou marmeládovali. Krasavec Janda byl okamžitě zaměřen téměř nenávistným pohledem své vlastní sestry, která již přes čtvrt roku sdílí s Ropuchou dvě křesla, židli, stoleček a lóže a na akci se byla také podívat. Také jí bylo jasné, že za bubny se posadila tvrdá ropuchovo konkurence a její celkový dojem z večera dostává kyselejší ráz. Pojali jsme myšlenku, že bychom mohli místní opilce oblažit naší muzikou, ale nazvučení akce bylo tak šílené, a kytaristovi dokonce praskla struna “která nikdy nepraská”, takže nakonec jsme nezahráli, což bylo asi dobře i když nás to mrzelo … Většina místních totiž věděla, že hrajeme, ale nikdy neměla tu čest nás slyšet. Takže jsme se domluvili na podzim, až budou mít naši umělci narozeniny, že tu akci uděláme tady. Do uší hladila chvála přítomných (včetně výčepního) na hlavu našeho bubeníka, který Ropuchu totálně převálcoval, čehož si ostatní velice cenili. Protože jsme se domů vrátili poněkud brzo ráno, spali bubeník i zvukař na rozkládací posteli u nás v obýváku. Vstával jsem v 7.00. V 7.30 byl proveden první pokus o probuzení spáčů, a to uvařením kafete, rozsvícením světla v obýváku a halasným zvoláním “Milenci, vstávat !”. Beru si kávu s sebou ven a jmu se čerpat z jímky vodu abychom mohli začít kopat včas. Ještě nám toho hodně chybí a sbíječka se musí vrátit. V 8.15 manželka hlásí, že milenci stále ještě spí. Zvukaře tedy přejmenovávám na Vospalku Vlastoše a bubeníka na Vospalku Krasavce. V 8.45 prosím manželku, aby milencům opět zhasla světlo, jinak se nedoplatíme za elektriku. Milenci se probudili v 9.00 a hned se sápali ke studené kávě. Pod tíhou výčitek svědomí jim i ve studeném stavu velmi chutnala. Výkon milenecké dvojice zatížené motolicí z noci nebyl nejslavnější a tak jsme to samozřejmě vykopat nestihli… Večer ve 21.00 se ukládám do postele s vizí sedmihodinového spánku náhradou za včerejší den, ale přichází mi lakonická SMS: “plenarni zasedani – ihned – savoy”. A tak jsem se zase domu vrátil až v jednu. V restauraci Savoy ve Zdicích na sídlišti máme rádi a chodíme tam často stejně jako do nové herny k Mírovi Petrenkovi. Tento večer seděl v Savoji také Jimi Hendrix, zpěvák ropuchovy kapely a ještě jeho kamarád. Jimi sděloval pocity ze včerejšího hraní, nezapomněl připomenout, že když se druhý den vraceli na místo činu aby uklidili aparaturu, Zlatovláska už měl v sobě zase 6 piv a všichni se pozastavovali nad tím, proč vůl vstával o dvě hodiny dřív než ostatní jen pro to aby se zase dolil.

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment
• Pátek, Duben 26th, 2002

26.4.2002 – Ropucha posílá SMS, že se mu na nové bicí soupravě povolují šrouby
Ackcellent zjišťuje, že Vlasta Jaroš mezi ostatní zapadl víc než dobře a jsme všichni rádi. Zjišťujeme, že na sebe též máme výborné spojení, o kterém hovořila Ropucha (26.7.2000). Projevuje se většinou tak, že pokud někdo ostatním pošle SMS, že jde do hospody, tak než tam stačí dojít, tak ostatní tam už dávno sedí …

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment