Archive for ◊ Únor, 1990 ◊

• Pondělí, Únor 12th, 1990

Ze vzpomínek pamětníků:

Na konci jara roku 1990 byl Pavel s Václavem Škrdlantem na jednodenním podnikovém zájezdu v Norimberku, kde si Pavel koupil pořádnou španělku. Pavlův otec neustále zastával názor, že pokud kytara, tak španělka. Pro elektrickou kytaru měl vždy pouze slova hany a pohrdání. Španělka byla koncertní a její velmi zvláštní zvuk se stal opět námětem pro nesčetné množství melodií. Pavel se již v autobusu snažil kytaru naladit, ale neměl s sebou ladičku. Tu si ovšem koupil jiný spolucestující, který si ovšem zase nekoupil kytaru. Pavel si ladičku koupil, naladil kytaru a spolucestujícího se zeptal, jestli neví o skupině, kde by mohl hrát na kytaru. Spolucestující se jmenoval Jirka Prošek a kytaristu nepotřeboval. Potřeboval ale basistu do jeho bluegrassové skupiny SKOBa (Skupina kamarádů okouzlená bluegrassem). Pavel zkusil a celkem to šlo. Největší problém se stalo dojíždění na zkoušky, které se odbývaly v Králově Dvoře u dalšího z muzikantů, a sice Vaška Veselého, který dělal výpravčího na berounském nádraží. Ve skupině vydržel Pavel až do podzimu roku 1990, kdy už začaly práce na stavbě rodinného domku, která se taky záporně podepsala na hudební tvořivosti a volném čase vůbec. Tím opět nejvíce trpěla skupina Ackcellent.
V průběhu doby, kdy si Zdeněk odbýval základní vojenskou službu se nic moc nedělo. Bylo jasné, že Pavel přes svůj věk a pracovní dobu do skupiny v učilišti nezapadne. Proto se začal pomalu ohlížet po nějakém prozatimním místě. Jako řešení se později ukázal pan Homola, se kterým chtěl Pavel hrát. Ten však Pavlovi dohodil místo v poměrně známé berounské skupině Střelci. Skupina se kdysi orientovala na moderní country, ale svým způsobem hrála veškerou poslechovou muziku. Asi dva měsíce se cvičilo, ale nakonec opět zvítězila pracovní doba, takže se Pavel uchýlil na čas do pozadí a cvičil na kytaru pouze doma. Již zmíněná pracovní doba byla po celou dobu Pavlova působení v Králodvorských železárnách tvrdým oříškem pro veškerou zájmovou činnost. Pavlovi se totiž střídaly dvě směny. Ranní a odpolední. V jednom čase dokonce ranní, odpolední a noční, čímž byl jeho volný čas poměrně dost omezen. Je též pravda, že po absolvování nočních směn a návratu na běžný harmonogram ranní – odpolední u něj upadli v nemilost všichni vyšší vedoucí pracovníci v stalinském podniku a méně šťastní spolupracovníci, kteří neměli to štěstí a pracovali na tři směny se u něj stali terčem posměchu. Dodnes Pavel tvrdí, ať už se jedná o hraní na zábavách nebo o práci v továrně, že noc je proto, aby se mohlo spát. V noci nespěj jenom zloději, kurvy a policajti. A ještě jedna: kdo v noci nespí, ten se dožije nízkýho věku. Důkazem toho jsou třeba sovy.
Ještě na jaře roku 1991 se Pavel schází s Milanem Černým, kterého zná od jeho bratra Pavla Černého z Porty. Milan je povaha velmi činorodá, skladatelsky velmi aktivní, a proto je už předem jasné, že se skupina pokusí prorazit na místním kole Porty v březnu 1991. Ještě před příchodem Pavla do skupiny si Milan přivedl Katku Frýzovou, která kromě hraní na příčnou flétnu dost hezky zpívala, takže se Pavel opět dostal ke sborovému zpěvu, který se chtěl neustále naučit. Skupina vystoupila v městském kole Porty v Rakovníku bez umístnění. Nikdo z návštěvníků nedal kapele jediný bod – smetáci. Problém byl, že jinak celkem dobrý repertoár byl secvičený při akustickém zpívání bez aparatury. Na zkoušce na podiu si Milan přistrčil mikrofon k puse a začal zpívat. Současně se však začal rozhlížet po spoluučinkujících, takže ze zpěvu v aparatuře nic nebylo. Chvíli před angažmá v Milanově kapele, která dostala název Domů oknem, se Pavel dostal i do skupiny Pavla Černého, který hrál na mandolínu. Skupina se jmenovala Někdo jde a byla zaměřena spíše na konzumní “ohníčkářské” country stylu Jessie James, Hop tam s jednou, apod. Jednou, když Pavel Šilhavý zvládnul zahrát sólo k písničce Podběl (Hop – Trop) a písnička vyzněla tak, jak skutečně vyznít měla, oslavoval Pavlův bratr Milan úspěšné zakončení autoškoly. Pavel po zkoušce zavlekl Pavla Šilhavého do restaurace, kde Milan oslavoval a mírně podroušeného Milana přesvědčoval, aby si písničku poslechl. Tak se vlastně Pavel se seznámil s Milanem.
Ještě před návratem Zdeňka z vojny přišel Paňák za Pavlem, že by o něj mělo zájem jedno individuum z ňáký kapely. Slovo dalo slovo a Pavel šel se špaňelkou a s Paňákem za Karlem Flossmanem. Karel byl shodou okolností varhaníkem skupiny Grafit v době, kdy si Ackcellent přišel 3.2.1989 půjčit zesilovač a bednu. Pavel zahrál a Karel řekl, že je to dobrý. Výhodou Karla Flosmana bylo i to, že se angažoval jako hudebník i v tzv. Kavárně, která byla otevřena vždy v zimních měsících na sále místní sokolovny, která byla časem přestavěná na kulturní dům. Parkety a značky pro cvičící však zůstaly. Hned týden nato se šlo hrát do kavárny. Repertoár se skládal z barových melodií, ale také z rock and rollů. Tím se kavárna Pavlovi zamlouvala. Čtyř až pětičlenná kapela dostávala celé vstupné, které návštěvníci zaplatili (5 Kčs/návštěvník). První večer si Pavel šťasten odnáší asi 36 korun. Další týden opět táhne Pavel vozík s combem a kytarou do kavárny. Jaké je ovšem překvapení, když baskytarista p. Hrubec náhle odmítá hrát rokenroly a svoje rozhodnutí odůvodňuje tím, že všichni přeci chtěli hrát jenom kavárenskou muziku. Pavel tedy odchází s výdělkem 12.50 Kčs (tzv. za účast), s odhodláním do kavárny více nejít. Od té chvíle se Pavel začal angažovat v tanečním orchestru Grafit – ano, přesně tím, který je na berounském okrese vyhlášen falešným dvojhlasem trubky a saxofonu. Jak již bylo naznačeno, orchestr nepatřil ke špičce. Na přehrávkách před kulturními komisemi v době totality se pohyboval v poslední třídě, pouze někdy zavítal i do třídy druhé. Z tohoto důvodu nebyla ani návštěvnost přemrštěná. Mnohdy měli pořadatelé problémy s umístěním davu návštěvníků, kteří se pak tísnili u jednoho zpola obsazeného stolu. Hrálo se asi tak 4 – 5 x ročně, takže Pavel ani moc Ackcellent nazanedbával.
Nějaký měsíc po návratu Zdeňka z vojny, což bylo 20.2.1990, se pořádala zahradní slavnost v Hellerclubu. Kromě Zdeňka a Pavla se jí zúčastňili i drobné postavičky obce Zdic, např. Martin Hora, Iveta “Šutr” Horová, Marian “Vilouš” Hora, Lenka Pecharová, věčně zamilovaný Jarda “Bzuk” Včelák, aj. Nálada na party byla bezvadná a mnozí z bývalých návštěvníků si v sobě tuto vzpomínku uchovali ve formě manželství dodnes. Několik dnů nato se skupina dohodla, že udělá první přivítací zkoušku. Jaké však bylo shledání, že po půlroce odloučení má každý člen skupiny jiné zájmy, a že už to není, co to bývalo. I když se všichni na zkoušku těšili, rozladění bylo na první pohled patrné na všech. Nejvíce se asi vzdálil Pavel Pánek, který si za svůj vzor v době Zdeňkovy nepřítomnosti vzal Heavy Metall. Původní tvorba skupiny, ani návaznost na ní mu vlastně v tu dobu už nic neříkala. S Paňákem byly v pozdější době problémy stále častěji. Snad to bylo jeho snahou mít poslední slovo v každé při a být pokaždé nejlepší a snad i nejslavnější. Jako kdyby aspoň tu slávu nemohl aspoň někdy nechat na ostatních. Tato vlastnost se více projevila až v době, kdy skupina čas od času hrála v Kublově, nebo v Broumech na zábavě a nudící se Paňák hrál do pomalých písniček rychlé vyhrávky, což činilo na případné posluchače naprosto deprimujícím dojmem. Zdeněk s Pavlem zjistili, že z poslušného a učenlivého Paňáčka se stal poměrně těžko ovladatelný hudebník, který lezl spoustě lidí krkem. I David Hošek, u kterého Paňák pokračoval po opuštění Ackcellentu, se s ním poměrně rychle rozloučil. V průběhu doby, když Pavel zjistil, že stále naléhavěji potřebuje baskytaristu se na Paňáka několikrát obrátil s žádostí o pomoc, ale dostalo se mu pouze odpovědi s podmínkami typu “tohle hrát chci a tohle ne”, čemuž hudba Ackcellentu neodpovídala vůbec, protože tato hudba vzbuzovala v Paňákových očích pouze slepou uličku a dětskou naivnost. Je pravda, že tvorba Ackcellentu je poněkud diskutabilním směrem, se kterým se dokáže shodnout a sjednotit málokdo a některým lidem (skoro všem, nebo aspoň většině) se musí pomáhat blíže neurčeným množstvím alkoholu, a kteří i přesto zrovna necítí, že tohle je to pravé. Je to něco jako když se bude zarytému rockovému fanouškovi líčit, jak fantastická je dechovka. Když k tomu připočteme, že Pavel se ze začátku necítil moc skvěle za mikrofonem a na podiu vůbec a ještě trochu trémy a nízká návštěvnost, je tu přímo situace, která vyzývá k názoru, že tohle nikam nevede. Jenže Pavlův názor, že každá muzika má své příznivce a že všechno se v dobré obrátí, jenom cvičit a cvičit nenacházely v očích Paňáka a sem tam i Ropuchy příliš pochopení. Teprve když se po sloučení obou skupin Ackcellent a Sing Boys začal hrát repertoár Davida Hoška, napětí poněkud povolilo. Paňák byl ale pořád brán jako osoba cizí a nevyzpytatelná, s názory Ackcellentu nesrostlá.

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment