Archive for ◊ 1970 ◊

• Úterý, Srpen 18th, 1970

Narodil se 18.8.1970 v nemocnici v Hořovicích. Ještě dnes se město z tohoto šoku vzpamatovává.
Ve chvíli, když se Zdeněk narodil, měl již o 5 let starší sestřičku Janu. Jana si pořád přála bratříčka Petříčka. Když maminka odjížděla do porodnice, postávala Jana u dvířek a se slzami s očích se ptala maminky, jestli ji přiveze bratříčka Petříčka. Slzičky malé Jany byly ještě větší zklamáním, když maminka. přivezla místo malého Petříčka stejně malého Zdeňka. Janička zoufale a uraženě pokřikovala: “Já nechci Zdeňka, já chci Petříčka !”.
Zdeněk vlastně ani neví, kterou nohou vykročil do života, protože jeho dětství nepatřilo k nejšťastnějším. V roce 1974, když mu byly čtyři roky, si jeho rodiče přestali rozumět. Ještě dnes si pamatuje, jak se otec s matkou hádali a jak ho devítiletá sestřička brala za ruku se slovy : “Pojď pryč … “, a vraceli se až když bylo po hádce.
Nakonec se rodiče v roce 1976 rozvedli. Zdeněk Heller Jana byla soudně přiřčena do péče otce, Zdeněk do péče matky. Matka se Zdeňkovi mnoho nevěnovala, a tak se Zdeněk začal toulat po nocích. Cílem jeho nočních vycházek byla celá lokalita Zdic. Nejvíce ho lákal zdický hřbitov, který se svým kamarádem Milanem Holotinou systematicky likvidovali. Milan pocházel z podobné rodiny, a tak si oba chlapci rozuměli. Zdeňkův a Milanův vandalismus rostl den ode dne, a tak škod na zdickém hřbitově přibývalo. Pak se Milan odstěhoval neznámo kam a vandalismus ze dne na den zmizel. Zdeňkovi nastaly toulavé chvíle, kdy se doma neukázal třeba několik dní. Rodiče jeho spolužačky Ivany Hájkové mu začali přezdívat “Tulák Macoun”. Když se náhodou někde Tulák Macoun objevil, zavírali před ním dveře.
Zdeněk již od dětství rád poslouchal muziku a už v té době možná v jeho duši zasvitla jiskřička, že by taky jednou na něco mohl hrát, než jenom ostatním na nervy. Oproti Pavlovi měl Zdeněk výhodu. Jejich dům byl postaven přímo proti ampliónu obecního rozhlasu. Často bylo možno vidět, jak malý klučina stojí opřený o betonový sloup, na kterém byl amplión připevněný, saxofon z umělé hmoty v ruce a z plných plic se snaží napodobovat některého z muzikantů v rozhlasu.
O něco později vystupoval na besítce v mateřské školce, pořádáné na počest zakončení školního roku, kde zpíval písničku z filmu Pyšná princezna – Rozvíjej se poupátko. Díky pisklavému hlásku předškolního dítěte, nebo snad právě proto, měl docela úspěch, což si tenkrát ještě moc neuvědomoval, ale těšilo ho to.
Chodit do školy Zdeňka moc nebavilo. Jednou se stalo, že při cestě do školy zpozoroval bagr, jenž bagroval výkop pro kanalizaci, a z odpoledního vyučování toho dne už nějak sešlo. Bagr nakládal nákladní auto IFA. Zdeňkovi se nálaďák moc líbil, zvláště jeho široká kola do terénu. Seznámit se s řidičem náklaďáku bylo pro Zdeňka dílem okamžiku. Šofér se jmenoval Tonda Veselý. Zdeněk jezdil toho dne s ním, a k večeru si slíbil, že se stane šoférem, jako je Tonda, ale za nějaký čas ho to přešlo – řidičák nemá dodnes. Později, někdy kolem roku 1978 – 1980 se Zdeněk seznámil s celou partou dělníků pracujících na výkopu kanalizace. Jednou, když bylo nesnesitelné vedro, protože dle nějakého nepsaného pravidla pokládaly Středočeské vodovody a kanalizace kanalizační trubky vždy v létě, se Zdeněk opět vozil s Tondou náklaďákem, a čekali, až je bagr naloží. Horko bylo tak strašné, že se Zdeněk musel domu doběhnout napít. Jaké pak bylo jeho překvapení, když se vrátil k výkopu, nikde ani živáčka a tondův náklaďák ležel na střeše, kolama vzhůru. Zdeněk měl z pekla štěstí. Tonda taky zůstal bez úhony a bez zranění. Stačilo však v autě zůstat sedět …
Jinak školní docházka probíhala vcelku klidně. (Prý) matčina výchova však dovedla Zdeňka až do roku 1981, kdy si pro něho přijela do školy šedá volha od sociální péče a převezla ho do internátní školy v Mladé Boleslavi, kde chtě – nechtě doháněl zameškané učivo a kde dokončil základní vzdělání.
V době studia v internátní škole, ve chvílích volna, pozoroval svého vychovatele, jinak rockového bubeníka ve výslužbě Petra Ulmana. Hra na bicí nátroje Zdeňkovi učarovala, a od té doby se snažil a snažil k některé soupravě dostat. Pro Zdeňka ve školním věku však byla bicí souprava nedostupná, stejně jako kytara pro Pavla, proto stejně jako tisíce jiných začínajících hudebníků řešil situaci po svém. Štěstí skutečně nezkřížilo Zdeňkovi cestu, a tak aspoň ulámal z ramínek tyčky sloužící k zavěšení kalhot. Přiznejme si, kdo si takhle v dětství nezakoncertoval. Pak to ale začalo. Zdeněk mlátil zběsile do všeho, co mu přišlo pod klacíky z ramínek. Ať už to byla židle, polštář, nebo krabice od tuku Hera.
Časem našel kdesi v deskách otcovu adresu, a tak napsal dopis. Sestra už byla docela odrostlé dítě, a tak si ho otec někdy v roce 1984-85 soudně vyžádal. Zpočátku bydlel Zdeněk u otce, ale jen krátce. Po jedné z hádek s otcem, který ho vykázal ze dveří, prožil Silvestr 1985 – 1986 na chodbě paneláku, kde otec bydlel. Z okna vymrzlé chodby v desátém patře pozoroval rachejtle, petardy a okna bytů, kde jsou všichni šťastni a oslavují.
V létě roku 1986 se Zdeněk opět vrací do Zdic. Po těch létech, co tu nebyl, je pro spoustu lidí naprosto neznámou existencí. Ani jeho kamarádi se nemohli dost dobře vzpomenout, odkud ho vlastně znají. V tu dobu bylo možno vidět dlouhovlasého blonďáka v rozdrbaných džínách a se svetrem až na zadek, jak opět courá po městě. Jednou, když šel podél samoobsluhy, narazil na shluk mladých lidí na pionýrech. Znal je sice od malička, přesto ale kolem hloučku jenom tiše prošel. Tu však za sebou uslyšel: “Není to Zdeněk Heller ?” Hlouček ztichl a Zdeněk cítil spousty očí, které ho bodaly do zad. Zdeňkův kamarád Míra Petr svou otázku opakoval ještě jednou :”Jsi to ty Zdeňku ?”. Zdeněk se otáčí k hloučku a nesměle odpovídá : ” Ano jsem …”, a jde dál nevnímaje další otázky.
Když se Zdeněk v roce 1985 rozloučil s internátem v Mladé Boleslavi a vrhl se do normálního civilního života, zjistil, že jeho hudební snažení s tyčkami z ramínek nikam nevede. Kdosi mu v té době poradil, že pokud má něco dokázat, měl by mít svůj vlastní hudební vzor, který by kopíroval a ze kterého by se učil. Nějakou dobu předtím, přesněji 26.4.1982 náhrálo slavné seskupení Olympic LP desku Olympic v Lucerně. Když jí Zdeněk slyšel poprvé, tak si řekl, že tohle je to pravé. Nadšení však netrvalo dlouho, stále mu něco našeptávalo, že tohle eště pořád není to pravé ořechové. Časem se nějakým způsobem dostal k nahrávce skupiny Katapult. Tohle už bylo lepší. A když časem zjistil, že Olda Říha začínal ve skupině Franty Ringo Čecha, bylo dílo dokonáno. Zdeňkovi neušlo, že ve skupině vyrůstaly takové hvězdy jako Petr Rezek, Viktor Sodoma, a jiní. Po odchodu Viktora Sodoma se na jeho místo dostal jiný kytarista a dokonce i zpěvák, a sice Jirka Schelinger, který odešel ze skupiny Faraon. A tohle už byla síla i na Zdeňka. Od té doby neposlouchal nic jiného. Taky se od Jirky moc naučil, co se týká intonace hlasu, a v neposlední řadě i Schelingerovského zabarvení. Zdeněk také velmi těžce nesl Jirkovu smrt a hlavně to, že spousta Jirkových písniček byla zapomenuta.
Zdeněk díky svému otci posháněl většinu Schelingerových desek. Tyto mu slouží jako vzor dodnes, pokud je náhodou již neprodal, což se stávalo dost často pokud byl zrovno bez peněz. Když některý z hudebníků Ackcellentu, Zdeňkovi trochu, nechtěně pocuchá nervy, což se stává poměrně často, zhasíná Zdeněk světlo ve svém pokoji (pokud zrovna není poledne), pouští desku Jiřího Schelingera, a vrací se do dob svého dětství.

V roce 1986 chodí Zdeněk denně kolem rybníka ve Zdicích, a pokaždé potkává jednoho a toho samého člověka, co ho odněkud zná, hmm, ale odkud ? Až po několika dnech osloví neznámého : “Nejsi ty Vašek Marhoul ?” Odpověď zněla “Ano, a ty jsi (jenom si rychle vzpomenout) Zdeněk Heller, že jo ? ” Ani Vašek Marhoul se nemýlil. “Tak už ses konečně vrátil domů”, povídá a zve Zdeňka do místního hostince U Humlů na vodku na přivítanou. Po slovech “Konečně jsi doma, tak do sebe kopnem paňáka” si oba připili na přivítanou. Byl to vlastně jediný kamarád z dětství, který Zdeňka při návratu do Zdic trochu mile přivítal. Časem se Zdeněk dostává do Vaškovy party, která sjíždí kdejakou zábavu v okolí Zdic. Zvláště pak nesmí chybět na vystoupení hořovické skupiny Akrobat. Vaškova parta obsahovala přibližně tato individua: Zdeňkův příbuzný Honza Klika, Luboš Bartůněk přezdívaný “Kokoš”, Karel Bádal, Václav Marhoul, Zdeněk Heller, a další děvčata. Jako hlavní náplň sešlosti se ukázaly být návštěvy zábav skupin Akrobat – rock, Sirinx, Atomic, a jiných. Jednou, když se Zdeněk vracel s Vaškem Marhoulem z jedné ze zábav, zase to byl Akrobat, hodiny ukazovaly něco k půlnoci. Nejbližší vlak měl jet asi ve čtyři ráno, tak se oba chlapci uvelebili na lavičce praskoleského nádraží. Zdeněk po chvilce usnul jako nemluvně (nikdo toho moc nenapovídal). Když ho v noci probudil chlad, rozhlédl se kolem sebe a kouká, Vašek nikde. Po tom, co proběhl celé nádraží, letmo nahlédl i do čekárny, kde v teple spal spánkem nejtvrším Vašek, zatímco Zdeněk se venku klepal zimou.
Poté, co se Zdeněk s Vaškem Marhoulem delší dobu neviděl, ho jednou potkal na cestě z ranní směny. V té chvíli si neuvědomil, že ho vlastně vidí naposled. Druhý den, při návštěvě restaurace U Humlů v centru Zdic, se Zdeněk dozvěděl, že Vaška srazil 27.11.1987 vlak. Zdeněk zpočátku kamarádům nevěřil, vždyť s ním jel včera autobusem z práce, ale když za čas viděl vyvěšené parte, dost ho to sebralo. Byl to bezva kamarád. Zdeněk šel zpátky do hospody a lil do sebe jedno pivo za druhým, dokud nebyl “unavený” do němoty. Jenom zaslechl, jak mu někdo říká :”… tím ho mezi živý nedostaneš …”. Zdeněk odsekává, aby mu všichni vlezli na záda, a nalejvá se dál. Je mu zle a teskno, vždyť Vašek měl život před sebou. Po chvilce už žaludek odmítá cokoliv přijímat, a tak se Zdeněk potácí z hospody ven, kde se vzápětí veškeré vypité pivo objevuje na chodníku.

Hořovický Akrobat se v tomtéž (1987) roce rozpadnul. Vlastně většina kapel začala poslední dobou prožívat svou krizi, protože spousta lidí, která dříve chodila na čaje, zůstavala doma u videa a návštěvnost kulturních akcí, jakými byly třeba zábavy nebyla nejslavnější. Svým podílem se na tom podepsaly i zkouškové komise, které hlídaly kulturní úroveň skupin.
V té době se taky začalo chodit na zábavy ne kvůli tancování, ale z hlediska konzumace alkoholu, tím samozřejmě není řečeno, že by se alkohol na zábavách nekonzumoval. Spíš se začaly zábavy využívat pro hromadnou alkoholovou ventilaci osobních problémů než k tanečnímu vyžití. Pokud některý z pořadatelů zakázal konzumaci alkoholu na zábavě, setkal se s tak nízkou návštěvností, že si to napodruhé rozmyslel. A pokud se někde nečepovalo, tak v sousední vesnici se v sobotu večer určitě někdo našel, kdo hudební atrakci spojenou s alkoholem zařídil.

V dětství se Zdeněk Heller s Pavlem Šilhavým vlastně ani neznali. Důvod byl prostý. Pavel bydlel na opačném konci Zdic, a končiny, kde bydlel Zdeněk nenavštěvoval nejčastěji. I povahově a sociálně se jednalo o dva naprosto cizí lidi. Přesto náhoda přála, a v té době, kdy Šilhavých stavěli (1978-1983) rodinný domek kousek od Zdeňkova bydliště, se oba chlapci setkali. Byla už skoro tma, a zatímco rodiče čistili zednické nářadí, Pavel se toulal okolo. V místech, kde byly složeny kanalizační roury potkal Zdeňka. Tenkrát ještě nevěděl, že je to Zdeněk.
Zdeněk okamžitě navrhl Pavlovi, že ví, kde roste “manáník” (Mananicus žroutus). Byla už naprostá tma, takže se do nedaleké zahrady dostali vcelku snadno. Manáník nechutnal špatně. I když toto setkání netrvalo nejdéle, mezi oběma chlapci se vyvinulo občasné přátelství. Když měl Pavel na parcele chvilku čas, zaběhl ke Zdeňkovi, a šlo se na akci. Později Pavel, když se jednou pozorněji zakoukal do inkriminované zahrady, sice zjistil, že manáník byl vlastně obyčejný patizón, ale to na vztahu obou chlapců nic neměnilo …

Kategorie: Zápisníček  | Zanech koment