V neděli 30.5.2010 zemřel na následky náhlé mozkové příhody kapelník skupiny Pokus Marek Jonáš

.

I když jsme se nerozešli vyloženě v dobrém a dodnes jsem spoustu Tvých extempore nezkousnul a skutečnost, že jsi naší společnou práci a tvorbu  bez uzardění vydával pouze pod svým jménem mi hýbe žlučí,  osobně si myslím, že ve čtyřiceti by se umírat nemělo  …

…. ať ti to tam nahoře ladí, chlape …..

Akci – již třetí ročník – pořádala Ploutvička Beroun – Plavání kojenců, těhulek, malých dětí i větších, a to stejně jako loni, kdy jsem si drbal hlavu, protože jsme byli s Pokusem na základě našeho učinkování na festivalu Hopsa Hejsa do Brandejsa pozváni od uměleckého vedoucího taneční skupiny Dalmateens na raut na vltavský parník, ale protože počasí bylo velmi nejisté, foukal chladný vítr a sem tam poprchávalo, raději jsem slíbil manželce pomoc při zajišťování ploutvičkovské oslavy dětského dne v Berouně.  Pak jsem si asi půlrok drbal hlavu, když se na další zkoušce Marek pochlubil, jak s ním bylo na parníku (dnes vlastně již naftníku) mile nakládáno a já se mohl pochlubit pouze svojí asistencí u skákacího hradu s věčným napomínám těch větších aby neušlapali ty menší ….

Tato akce byla domluvená někdy od konce loňského roku, kdy se na mě majitelka Ploutvičky Martina obrátila, zda-li by Pokus na dětském dnu nezahrál. Vzhledem k tomu, že v tu dobu už byly naše vztahy v Pokusu už dost napjaté, poslední, co jsem chtěl zařizovat, bylo nějaké Pokusácké hraní. Takže jsem přislíbil hraní naší nové kapely s tím, že půlrok je dost dlouhá doba na cokoliv. Z Pokusu jsem byl záhy poté “odejit” a věc se tak vyřešila elegantně sama bez toho, že bych měl výčitky svědomí z nějaké “ukradené” akce.  Jako zvukaře jsem obstaral úžasného človíčka Honzu Růžičku, který už tolikrát zvučil Pokus a se kterým jsme byli všichni kamarádi.

Pořadatel poptával dvě série po asi 3  písničkách s tím, že by to mělo být pro děti, že vlastní tvorba není moc preferovaná a že na ní moc nikdo nebude zvědav. V hlavě jsem projížděl svoje texty a s hrůzou jsem zjistil, že kromě písniček o odchodech milovaných manželek a milenek, stárnutí a šedivých vlasů nemám v repertoáru nic, co by požadovanému vyhovovalo. Takže jsme se domluvili, že použiju berličku a sice Jarka Nohavicu a jeho Šnečí blues, Hlídače krav a Metro pro krtky. Libora Jandu už jsem ani neobtěžoval, a se Štěpánem jsme tedy  poctivě pilovali připravované skladby.   Ránu tomu všemu nasadil Otmar, po kterém jsem chtěl aby si to šnečí blues zazpíval sám, ale protože neměl na neděli hlídání, tak se z akce omluvil. Druhá komplikace přišla od Pavla Sudíka, který týden před hraním přišel s tím, že mu zaměstnavatel na neděli naplánoval směnu. Pořadatel souhlasil s tím, že umění budeme prezentovat hold  pouze ve dvou a tak nakonec nebylo co řešit.

Ráno přijíždíme vedle autobusového nádraží do Berouna, kde se akce pořádá abychom mohli se stavěním aparátu a stačili nazvučit. Přichází Martina a sděluje, že máme hrát dvě série – každou po půlhodině.  He ? To je skoro 8 písniček. Ptám se tedy jestli se jedná o dvě stejné série, že bychom odehráli 7 písniček nyní a 7 pak a výsledkem je kompromis – 4 nyní a 4 pak s tím, že díky zvučení se ten čas přece jenom natáhne.

Hraje divadlo, moderuje DJ Kája spolu s Markétou Fialovou. My ještě se Štěpánem za podiem narychlo procvičujeme naše songy abych s hrůzou zjistil, že čím víc se snažím si na slova vzpomenout, tím větší mám výpadky a tak toho raději necháváme s vroucným přáním, že když jsem to ještě včera uměl, tak to snad budu umět i dneska …

Kája nás uvádí a my se Štěpánem začínáme hrát. Snažím se nezpívat falešně, ale zvláštní je, že jak mizerně se člověk slyší zvenčí a jak má snahu pořád přidávat na hlase, tak všechny ty skladby vycházejí tak nějak příliš nízko.  Škrtím se tedy asi o dva tóny níž než bych si přál a snažím se zpívat trochu s citem a moc netlačit na pilu aby to nebylo falešně.  Docela to jde a klaka instruktorek z Ploutvičky sedící u občerstvení opodál nadšeně tleská …. Na poslední chvíli vynechávám Šnečí blues, protože ta písnička mi nějak nesedla a mám tam problémy s intonací a přecházíme na Potkal jsem člověka. Štěpán sice občas tápe v rytmech, ale já si toho nevšímám a společně pereme do těch prťolů (s věkovým průměrem mezi 4 a 6 roky) co se sešli pod podiem text o tom jak jsem potkal člověka, co měl na chodníku dům a co ho teda vůbec ani v nejmenším nezajímalo, co bude zítra …..

Fast Tube by Casper

DJ Kája vychvaluje naší produkci, děti tleskají a já si uvědomuji, že asi bude dobře, že to zvládnem i ve dvou. V puse mám jak v polepšovně – voda,  kterou mám v PETce s sebou na jevišti, chutná spíš jak šmirgl. Jdu tedy na párek a na decku piva, stánkař na mne kouká jak na zjevení a nabízí decky aspoň dvě. Ne. Chci jenom jednu. Už se znám. Po pivu mívám výpadky paměti a to by tady mohlo být pěkné Faux paux …. Piju decku piva, které do pokojové teploty nechybí téměř nic a žertem hlaholím k buřtstánku frázi z Postřižin: “Pane hostinský, budeme muset s Vámi zrušit smlouvu. Máte to teplý”. Výčepní se usmívá a situaci neřeší – mě aspoň nebude bolet v krku. Za deset minut zjišťuji, že jedna decka je fakt málo a jdu si ještě pro druhou. Pan výčepní ale nabízenou minci odmítá, že prý už je to zaplacené a že jsem jim strašně pomohl a točí objednanou decku, která už je notně chladnější. Prý vařili kávu a  tak machrovali s proudem, že si vytáhli chlazení a zapomněli na to …

Sledujeme ostatní program a já jdu zkontrolovat kameru, která byla na stativu u zvukaře abychom měli a) památku b) studijní materiál našich chyb. Protože kamera je dost nízko, kromě našich maličkostí je na záznamu i množství více či méně plešatých hlav nejrůznějších barev a tvarů.

Fast Tube by Casper

Jdeme hrát druhou sérii.  Začínáme nejnovější písničkou Blues bolavýho záda, která vznikla asi před měsícem, kdy mě chytly záda a kdy měli mí kamarádi úžasnou radost, když jsem na ranči na Málkově, kam jsme jeli hrát (a kde je WC v prvním patře) lezl na to WC po čtyřech, protože jsem se nebyl schopen normálně postavit … Velký dík patří Zuzce Novotné z Rakovníka, která mi minulý týden, když jsem se snažil písničku dopsat pomohla s jedním řádkem, který jsem nebyl schopen vymyslet.  Teprve ze záznamu z kamery zjišťuji, jak velké chyby dělám v artikulaci a mém  zpěvu a slibuji si, že se svým přednesem něco udělám.  Asi 5 dětí cvičí do rytmu písničky a já si poprvé uvědomuji, že nejsem písničkář a jak mizerně ta muzika zní bez ostatních nástrojů. Zpívám řádek od Zuzky a málem jsem si na něm zlomil jazyk, takže místo “vkrádá” zpívám “vkládá”. Prkotina. Mohlo to být ještě o  mnoho horší. Přecházíme na písničku “Áje, a taky Kubíkovi”, kterou jsem napsal svým dvěma dětem, co tak neskutečně rychle rostou, dokonce rychleji, než si člověk dokáže připustit a při poslechu Štěpána, který se rytmicky drží mě v duchu nadávám Liborovi Jandovi, který by to zahrál určitě lépe, navíc  ”s prstem s prdeli”  a kterého bych se mohl držet já  …   Písnička je totiž dost nerytmická, nějak to pořád nemůže chytit tempo. Další písnička, Čas vánoční. Hrávávali jsme to od G. Nízko. Hráli jsme to od A. Hulákám do mikrofonu a zjišťuji, že buď dělám něco špatně, nebo je to stále nízko. Doma to vyzkouším ještě výš. Přichází poslední, čtvrtá písnička, jedna z těch nových – Tažní ptáci. To už je průser, který se neměl stát. Jedna kytara nenavodí atmosféru písničky, čas od času sáhnu na hmatníku tam kam nemám a už aby to bylo za náma –  zatím je potřeba zatnout pěsti a produkci dokončit. Pozdě si uvědomuji svůj omyl ve výběru skladby, ale teď už je to jedno. Děti tleskají a my se Štěpánem odcházíme. Je to za náma …. Později se mi dostane informace, že ta první serie byla daleko svižnější a lepší než ta druhá a mě nezbývá než souhlasit….

Na scénu se dere Vojta Hubinger. Bere s sebou jednu ze svých žaček. Žačka (tuším že se jmenovala Dominika) zpívá na half playback  a já se tluču do hlavy, že takhle elegantně jsem to mohl vyřešit taky a s maximální  efektivitou – ale, chybama se člověk učí a tak aspoň vím, kam mám příště napřít svoje síly. Dominika dozpívává úžasně tklivou anglickou písničku a nastupuje Vojta. Vojta si s produkcí hlavu (na rozdíl od nás) nedělá, bere s sebou na podium áčkovou bednu s hlavou a se slovy že dětský písničky neumí, tak vybral aspoň ty nejméně závadné, šlápne na booster a do dětí řeže bigbeat. Hraje stejně jako my sám a tak to nemá moc úroveň, hudbu by v tom člověk hledal pouze s velkou dávkou představivosti. Ty ostatní nástroje mu tam – stejně jako nám – prostě chybí.  Kupodivu má víc posluchačů než my se Štěpánem, protože většinu dětí už atrakce omrzely a tak si přišly zaskákat do rytmu disca které pouštěl DJ Kája a na Vojtu pak už jenom zůstaly pod podiem.  Při pohledu na Vojtu Hubingera, který si dělá pramálo z dětského osazenstva a dál řeže do dětí bigbeat, se nemůžu ubránit podvědomému výpočtu, kolik profesionality musí ještě člověk získat aby zůstal na jevišti klidný tak jako Vojta a i s pocitem, že je tu možná tak trochu omylem a že by měl hrát pro holčičky úplně jiné věkové kategorie a v úplně jiném klubu, dál hraje svoji roli umělce pozvaného prezentovat něco ze  svého umění na oslavu Dne dětí…. Jak je vidět, ještě je před námi dlouhá, předlouhá cesta …

Program končí, jdu ještě pomoct Honzovi se skládáním aparatury a zapínám mobil, který vzápětí pípá jak šílený. 7 zmeškaných hovorů od Pavla Černého. Volám tedy Pavlovi, co se děje a Pavel mi sděluje, že Marek Jonáš leží od včerejška v nemocnici s mozkovou mrtvicí – 2/3 mozku zalité krví a prý to vůbec nevypadá dobře …  Takže on by to vlastně Pokus dneska stejně neodehrál.

Asi to bude znít hodně cynicky, ale já ti to Marku předpovídal už před čtyřmi roky, kdy jsme se potkali poprvé. Dával jsem ti let pět a infarkt – spletl jsem se o rok a v nemoci.  Říkal jsem ti, když jsi sípal do mikrofonu tak, že to i lidi slyšeli, abys s tím rychle něco dělal, že ta tvoje tloušťka je cesta do pekel …… Helenka Růžičková, po smrti. Jirka Růžička, po smrti, Michal Tučný, po smrti. Těch příkladů ti bylo málo ? Teď jsi byl na řadě ty ……

Nejúžasnější obrázky nám opět vytvořil Fotoateliér Ing. Šilhavý ze Zdic

Libore, děkujeme …

Zbečenský kapr měl být zatím posledním milníkem v naší tvorbě, kde bychom si měli změřit síly s ostatními, ale hlavně projít dětskými nemocemi každé kapely a naučit se pořádně zacházet se zvukem a hlavně se zvukařem. Prostě udělat to samé, co kdysi dělal Ackcellent a to samé, kam se sunul Pokus – jenom další “level” v té naší hudební hře …

Fast Tube by Casper

Libor Janda nechodí na zkoušky – co doma řeší, nikdo netuší. Esemesky, které mu posílám jsou zbytečným vyhazování peněz, a tak se raději poohlížíme po jiném perkusistovi. 29.4.2010 jsem natáčel školní akademii ve Zdicích. Na podiu válela školní kapela. Kytaristi mají ještě co dohánět, ale bubeník je schopný a tak za ním druhý den vyrážím přímo domů. Slovo dalo slovo a Štěpán Miláček zkouší na perkuse, na které ale nikdy doposavad nehrál. Máme měsíc na to, nějak ho dát dohromady, takže cvičíme a cvičíme a cvičíme. I když Štěpán dělá velké pokroky, chybějí mu nahraná léta a termín soutěže se rychle blíží.

Fast Tube by Casper

Ve čtvrtek 13.05.2010 beru Libora Jandu, kterého jsem kdesi náhodou zahlédnul, na pivo – potřebuji z něho dostat závaznou odpověď – buď bude hrát nebo nebude. Libor pije dvě piva a slavnostně slibuje, že vše už je v pořádku a že vše odehraje. Slibuje i účast na sobotním hraní na ranči v Málkově, kde bychom si měli projet kompletně celý náš repertoár. Liborovi sice už nevěřím – do mých myšlenek se neustále vkrádá rok 2004, kdy Libor prostě ze dne na den nepřišel na hraní a naše kapela Ackcellent tak ze dne na den skončila. Postupně se uklidňuji, že snad takový vůl neni a že se snad konečně vše obrací k lepšímu …

Fast Tube by Casper

Je sobota, brzdím u Libora a prozváním jeho mobil.  Nic.  Podruhé.  Žádná reakce.  Jsem klidný, protože čas od času Libor zapomene mobil v garáži v autě. Vylézám z auta a zvoním na zvonek. Po čase otevírá okno Liborova manželka se slovy, že Libor je dneska v Hýskově na oslavě narozenin. Že už tam byli včera a byl Libor pozván … Odjíždím k Pavlovi Sudíkovi a společně jedeme na Málkov. Co Libor provádí se už ani nesnažím komentovat.

S Liborem tedy na Zbečenského kapra počítat nemůžeme a Štěpána kluci v kapele nechtějí, protože má ještě velké mezery a musí hodně dohánět. Původně jsem si myslel, že by Libor mohl jet se mnou i na nedělní hraní na oslavu dětského dne do Berouna, ale už si nedělám iluze a abych tam vyloženě nejel sám, cvičím Štěpána 7 písniček, které bych v Berouně rád zahrál.

Fast Tube by Casper

Je čtvrtek. V sobotu hrajeme a tak ještě naposledy zkouším Libora, že by se jako mohl smilovat a odehrát ty dvě akce a pak ať si třeba táhne, ale přichází mi esemeska, že Libor končí s hudbou a že místo na Zbečenského kapra jede pro babičku. Zlí jazykové tvrdí, že Libor, který byl rok a půl bez práce a v pondělí nastupoval do Žebráckého Valea, byl ve středu už zase bez práce a tak už se raději ničemu nedivím.  Odpracovat dva dny za půl roku, to by se mi taky líbilo ….

Je 29.5.2010 a my vyrážíme ve třech lidech do Zbečna.  Jako nepostradatelnou nutnost s sebou bereme mého tátu, který bude mít na starosti kameru a fotky. Nejde ani o tu památku, ale ten prostý fakt, že člověk s odstupem vidí ty chyby co na podiu dělá a má možnost se pro příště poučit.

Přijíždíme do Zbečna, paní u pokladny nám dává železné kapříky na krk jakožto to vlezenku a hned oklikou a sladce, jestli bychom nepřidali něco do kasy …  Jsme gentlemani a tak každý cinkne mincí do krabice. Vítáme se v pořadatelem, vítáme se i se zvukařem Zbyňkem a několika známými tvářemi.  Do startovní listiny píšu, že nebudeme vystupovat pod smluveným označení Pavel Šilhavý & spol.  neboť dnes budou na programu i Otmarovo a Pavlovo opusy a do kolonky píšu označení “Scheelsooddooya”.  Tuhle idiotinu, která hraničí s Hellerovo vymyšleným označením “Ackcellent” vymyslel Otmar a neznamená nic jiného než zkratku za Šilhavý – Sudík – Dušil – Janda. To ještě chudák nevěděl, že bude “Yanda” dělat takové problémy.

Fast Tube by Casper

Přichází pořadatel Vašek Souček a nezáludně nastiňuje situaci. Předminule jsme tu s Pokusem hráli 3 písničky. Loni už jenom 2. Měli jsme tedy napilovány 3 opusy a ty ostatní. Vašek ale začíná od lesa. Letos přijelo velmi málo kapel – všech osm a tak máme počítat s minimálně 6 písničkama, lépe však 8 …

He ?

Takže narychlo sedáme ke stolu a snažíme se vypotit seznam našich songů, aby to mělo úroveň a spád. Naštěstí s sebou vezu obě kytary, takže není problém zahrát cokoliv. Jdu si pro kávu a mezi lavičkami zezadu obcházím Vaška Součka, kterak hovoří s druhou pořadatelkou nad lejstrem papíru …

“Co to je ? Kdo to je ? Jak se to proboha vůbec čte ? Šulsid…. Šóls ….”

Povídám “Šilsudůja, na tom slovu není nic těžkého…” a i když to ještě dvakrát opakuji, Vašek není schopen název korektně vyslovit. Když nás tedy uvádí (hrajeme jako čtvrtí) na podiu, na tenký led  se vůbec neodvažuje a sděluje, že se uvedeme sami ….

Zvučíme a zjišťuji že slyším jenom Otmarovu kytaru. Začínáme hrát. Zase slyším jenom Otmarovu kytaru a někde zezadu basu a Pavla. Vím že tam je, ale protože ho nějak moc slyšet nepotřebuji a oba se zřejmě držíme Otmarova tempa, vypukne hudba a docela to šlape. I když velmi nerad, opět jsem svolil k té nezodpovědnosti, že budeme hrát vsedě. Mačkám si žaludek, ohýbám se na mikrofon a dýchám jak 4 důchodci a díky tomu to sem tam intonačně ujede a v duchu si slibuji, že další hraní už bude vstoje. Dvanáctka se trochu rozjíždí, trochu dolaďuji, ale je to skoro jedno. Měním dvanáctku za šestku, hrajeme Přízrak, nastává přesně to, co jsem čekal, že při vytahování géčka při sólu  se struna opět povolila a hraje ještě níž než na začátku, trochu dolaďuji, ale nezní to vůbec dobře, trochu už pracují nervy, dohráváme Potkal jsem člověka a jdeme pryč. Vašek Souček nás zve na další ročník Kapra a děkuje, že jsme obohatili folk – trampský festival jinými rytmy – copak my nehrajeme folk ? Vypadá to, že ne …

Kluci ještě dopijí pivo, já další kávu  a vyrážíme k domovu. Kluci jsou slavit na ranč na Málkov, kde se dozvídají naše úžasné umístění – jsme na krásném osmém místě.  Otmar nešetří kritikou na hlavu poroty, že zase vyhrála “Askalóna” a že ve Zbečně  nemají k vlastní tvorbě vůbec žádný vztah, já si vzpomenu na předcházející dva ročníky, kdy vyhrávají většinou kapely hrající spíš na konci, kdy využívají té výhody, že se sejde víc posluchačů, než ti první, kteří hrají pro poloprázdnou hospodu a hlavně ti podnapilí si stejně víc než poslední dvě kapely nejsou schopni zapamatovat.  Já odjíždím domu a jdu se připravovat na zítřejší hraní na oslavě Dne dětí v Berouně, kde měl původně hrát Pokus.

Že by Pokus akci stejně neodehrál, to se dozvím až s denním zpožděním …

Nejúžasnější obrázky i film nám opět vytvořil Fotoateliér Ing. Šilhavý ze Zdic

—–

O akci také krátce poreferoval i  Rakovnický deník + video.

—–

P.S. Příjemným překvapením pro mne bylo i zjištění, že s kapelou P.U.B přijel i Nikolas Turek, který s námi kdysi hrál a kterého jsem od našeho společného hraní v Berounském Pivovaru v roce 2003 neviděl. Hold svět je malej   …

Tak to máme za sebou

Viděli jsme spoustu starých známých, potřásli si rukama, uronili slzu (teda několik slz, tedy spíš krup) nad strašnou zimou v sále a šli si sednout do hospody, kde jsme nad kávou a malým pivem vyčkávali svého času.

Protože jsme byli vybráni až na  konec celého soutěžního klání, narychlo jsem ještě domlouval s pořadateli možnost zahrát si dřív, protože Otmar ještě někam spěchal reprezentovat a Libor měl večer ještě hraní na Jarově s Pokusem.

Lezeme na podium, já mám už asi tři neděle zničená záda, takže kombo mi nese synovec a drátujeme. Zvučí Pája Lišák. Karel Fencl mi hned v poledne při podání ruky říkal, abych se nebál, že Pája dneska nic neprovede, ale nyní sedím na jevišti, Pája se mi ptá, jak se slyšíme, ale my vlastně nevíme co máme slyšet, protože nevíme jak to bude znít – Otmar dosud nemá kombo, takže jako jediný z nás jede před linku, takže ho chvíli slyšíme jak elektrickou kytaru z odposlechů a chvíli zase ozvěnou a odrazy z hlediště.

Jakš takš se tedy slyšíme a začínáme hrát. Uprostřed písničky “Starý schody” zjišťuju, že jsem se sólem o půl taktu před ostatními, protože neslyším rytmus a dokonce ani Libora, který sedí vedle mne. Vypadá to, že rychle asi zase přejdu k osvědčenému IEM který jsem si vychytal k dokonalosti v Pokusu.  Kroutím se tedy před mikrofonem jak při zácpě a mávám jakoby umělecky s kytarou  jako že ty chyby do tý písničky patří a že je to ve skutečnosti umělecký přednes. Moc se mi to ale nedaří, protože právě v těch místech hraju s basou unisono a tak to nejspíš lidi v sále prohlédli – eště aby ne :-)    Dohráli jsme, lidi zatleskali a protože byla v sále neskutečná zima, šli jsme zase do hospody. Při poslední písničce i při odchodu z podia mám neustále pocit, že někomu kecá mobil. Trochu mi to vrtá hlavou, sám jsem si ten svůj přepínal do off-line režimu, ale nevěnuji tomu moc pozornosti.

 Teprve v hospodě zjišťuji, že tajemné hlasy mne “pronásledují” i tam. Tahám z kapsy mobilní telefon a zírám – v off line režimu mi telefon hlasově přehrává všechny moje esemesky – jednu po druhé, všech 2459 ….      Hlavně, že deset let zpátky každého před koncertem upozorňuji, aby si vypnul mobila ….      :-?

Až asi 14 dní poté začali chodit kluci z kapely, že máme obrázek v Podbrdských novinách – tak tedy děkujeme moc

Fast Tube by Casper

---

Veškeré fotografie +  zpracování nám pořídil Fotoatelier Ing. Šilhavý Zdice.

Tímto přeuctivě děkujeme

---

Volá mi Pavel Sudík, jak je možné, že nehlásím kapele výsledky umístění, já kontruji že ještě dneska ráno na webu nic nebylo, ale snad se zželelo porotě začínající kapely, snad nějaká vyšší inštance sedmé mocnosti zapůsobila na objektivitu hodnotících, ale už je to tak:

postupujeme do

oblastního kola Porty 2010 do Komárova

soutěž se koná 13.3.2010 v místím kulturním domě.

Tak jsme s naší novou bandou chtěli zkusit štěstí a přihlásili jsme se na Podbrdské předkolo Porty – na Příbramský Huntík 2010. Loni jsem tam vystupoval sám s kytarou, Marek Jonáš tam taky kopal pouze  za vlastní barvy,  protože s Pokusem jsem jeli na Portu pro změnu do Prahy. Marek na rozdíl ode mne ale loni postoupil do Komárova, pro mne to byla pouze zkušenost, když jsem stál zase po létech sám u mikrofonu a bojoval jsem s výpadky mé již tak chatrné paměti.

Protože Pavel Sudík s Doušou chtěli odjet dříve, Otmar vzal svoje auto a my s Liborem jsme se mohli zdržet – že se zdržíme až tak,  že unaveni prchneme dlouho předlouho po večerníčku, a to ještě pět kapel nestihneme poslechnout, to jsme věru netušili. Karel Fencl, kterého jsme v hledišti potkali, se na nás trochu zlobil, proč jsme nepřišli soutěžit do Zaječova, že prý tam bylo jenom osm kapel a sál nabitý, ale přece jenom strach z umění Páji Lišáka a jeho metalový koncert, který nám ještě v dobách mého působení v kapele Pokus provedl právě v nenazvučitelném prostoru zaječovské Porty, což je v podstatě obecní sokolovna bez jakéhokoliv vytlumení a kdy jsme jej slušné požádali aby odposlechy vypnul, že jako folková kapela bychom se na podiu aspoň nějak rádi slyšeli, mám ještě v živé paměti a nechtělo se mi tedy riskovat.

Vystupovali jsme jako třetí a hned při první písničce jsem si vzpoměl na stejný problém loni, kdy všechny přídechové souhlásky “P”, “B” měly na následek velmi nepříjemné detonace v reproduktorech. Drátujeme. Uvádí stejně jako loni Prcek, zřejmě něco vtipného povídá, protože se co chvíli na nás obrátí s nějakým dotazem, ale nikdo mu nevěnuje pozornost, protože jsme zabraní taháním kabelů, Prcek zase něco vtipného povídá.  Humor. Smích …

Začínáme tedy hrát první písničku – Nemysli si. Asi jsem tu dvanáctku dal moc hlasitě, takže kromě basy už nebylo slyšet nic okolo, ale muzika jakš takš ubíhala a lidi kupodivu i zatleskali. Druhá písnička –  Starý schody. Začíná Douša. Teprve teď slyším ten propastný rozdíl mezi doušovou kytarou zapojenou přímo do mixu a zbytkem kapely hrajícím přes komba. Občas zaregistruju blesk od fotoaparátu – poprosil jsem tátu (www.fotosilhavy.cz ), aby nám akci jaxepatří zdokumentoval.  Doznívá i tato písnička a já zjišťuju, že veškeré uvádění písniček, které jsem si doma nacvičoval, je někde zapomenuto a že jsem rád že jsem rád.  Měním tedy dvanáctku za šestku, a zjišťuji, že ačkoliv jsou ty kytary nastavené skoro stejně, tak šestku zase na rozdíl od té dvanáctky, vůbec není slyšet. Hrajeme Potkal jsem člověka a hned se ukazuje, že ještě nejsme úplně sehraní. A zase co čert nechtěl – nejtenčí struna E se mi zarývá do prasklého nehtu, a to i přesto, že jej mám opraven několika vrstvami vteřinového lepidla.  Hrajeme Už jsi dlouho pryč a sem tam i někdo zatleská a už jsme u poslední písničky – a to dost fousaté písničky – Vzpomínky. V duchu srovnávám již hotovou nahrávku s tím, co předvádíme na jevišti a i tady je ještě vidět hodně nervozity a práce do budoucna. Končíme, lidi tleskají. Balíme ten náš Temelín z podia a odcházíme. Pavel s Otmarem jedou domu, my s Liborem sedíme v zákulisí a pozorujeme kapely. Táta sedí v hledišti.

Zase přichází Karel Fencl, tentokrát  s cédéčkem v ruce, jestli jsme prý ta úžasná zdická kapela a že mám odevzdat CD své neteři. Zírám na Karla, k čemu by mohla moje neteř, který jsou asi 2 roky, potřebovat CD a beru CD do ruky. Následně vychází najevo, že CD je určeno pro Půl dechu do měchu a tedy pro Šárku Pexovou, což je Doušova neteř – Douša ale už odjel a tak beru CD k sobě. Prohlížím si tiráž a koukám na písničky. Mimo jiné i Marek Jonáš – Hyla Arborea, Marek Jonáš – Samba. V hlavě se mi noří vzpomínka, kdy nám Marek plakal na rameni, jak ho kdysi v Chomutově okradli o písničku, jak jí tři kamarádi  dávali dohromady a pak se pod ní podepsal jenom jeden a hle – najednou je zapomenuto, že půlku Hyly jsem pro Marka napsal já a Sambu Markovi dopisoval Honza Šebesta – hold účel světí prostředky a proč se o slávu dělit s ostatními, ne ?

Je už dost pozdě večer a všichni tři pozůstalí se shodujeme, že bychom mohli vyrazit domu. Zbývá ještě pět kapel. Chtěl jsem sice vědět výsledky, ale přece jenom je dobré být s manželkami aspoň občas zadobře a zbytečně neprovokovat.  Loučíme se se Zdeňkem Hejkrlíkem, Oldou Richterem i Karlem Fenclem a děkujeme za vlídné přijetí. Domu jedeme  krokem, neboť je tak namrznuto, že Tranzit v zatáčkách nedrží stopu a utíká směrem k příkopu.  Teprve doma při prohlídce fotografií zjišťuju, jak jsem zase ztloustnul …

Nikdy jsem nevěřil v nadpřirozeno, nikdy jsem nevěřil v pánaboha ani jiný nesmysly - vždycky jsem zastával názor, že na co si nelze sáhnout, vidět, změřit, to neexistuje. Ale od té doby, co jsem byl odejit z Pokusu se mi nějak lepí smůla na paty. Jakoby mi nějaká vyšší existence v mých hudebních aktivitách neustále házela klacky pod nohy. Nutno dodat, že dost důkladně. Dost nepovedený festival Odolenfest 2009 (festival byl úžasný, ale my jsme tak trochu pohořeli)  jsme v naší nové kapele už přešli vzájemným poplácáváním po ramenou, protože skutečně spolu hrajeme jenom krátce a nemáme nahraný léta - prostě jsme to brali sportovně a bez větších ambicí. Hned po Odolenfestu jsem ale kapelu odeslal do svých domovů a nasadil nejvyšší pracovní tempo při realizaci našeho vlastního “studia” . O zkušebnu jsme díky Markovi Jonášovi přišli – co chtěl 13.06.2009 v mé zkušebně jsem se dodnes nedozvěděl …

. 

Studio jsme promyšleně situovali namísto prádelny, která je stejně využívána pouze o víkendu a týden jsme s Pavlem Sudíkem strávili instalací zvukové izolace, abychom a) nerušili sousedy, b) sousedi nerušili nás. Teprve když bylo vše hotovo jsem poznal, jak dementní nápad bylo před dvaceti léty moje rozhodnutí stavět řadovku. Sebelepší tlumení totiž nedokázalo utlumit ani činnost sousedů ani okolní ruch ze zahrady. Takže jsem například empiricky zjistil, že nahrávat se nedá za deště neboť kapky bouchající do parapetů se prostě utlumit nedají, za větru, protože meluzína ve větvích a když je hezky tak taky ne, protože hezké podzimní počasí vyláká ven nejenom jézéďácký traktor ale i puberťáky se škopakama a šuplíkama nejroztodivnějších druhů a technického stavu.  Vypínám tedy počítač, neboť nahrávání nemá smysl a uklidňuji se, že do vánoc je ještě času relativně dost. Relativně… Jeden den tedy zkoušíme s kapelou dohromady v prostorách našeho nového studia a abychom moc nerušili sousedy, snažíme se končit maximálně  kolem 20.00 večer. Ve 20.03  ale ale přistává na mém telefonu esemeska ve které mi sousedka dost suše vysvětluje, jaký má názor na naši uměleckou budoucnost. Takže zkoušky ve “studiu” rušíme - naštěstí se Pavel Sudík nabídnul, že u něj volný prostor je, takže zkoušet se dá u něj …

Druhý den neprší a já zkouším nahrávání. Nahrávat se dá vždycky teprve, když děti usnou, protože na dupání nohou a bouchání dveří je i  zvuková izolace krátká. Protože děti usínají pozdě - zvlášť ty moje,   protože v naší rodině je tatínek většinou vzácnost – dá se nahrávat většinou až po 22. hodině a práce tak utíká dost pomalu. Chvíli trvá než chytím tempo protože nejsem rozehraný a cvičet se kvůli sousedům nedá ani doma, protože v těch řadovkách je skutečně slyšet naprosto všechno a tak je skoro jedenáct večer, když mám nahranou první trochu použitelnou stopu. Čím více se snažím koncentrovat, tím je to horší a celou seanci uzavírám asi ve dvě v noci se šesti stopami šesti a dvactistrunné kytary. V duši se biju v prsa, jak jsem dobrej a že druhý den to bude lepší a budu sypat jednu bezchybnou stopu za druhou. A tehdy mě napadlo to voodoo. Jakoby někdo nechtěl abych to CD vůbec dokončil. Co dokončil – vůbec začal…  Druhý den sice neleje, ale je takový vichr, že meluzínu stromů ze zahrady nelze žádným způsobem zatlumit. Připravuji si aspoň další stopy a rytmus do dalších písniček abych se pak nemusel zdržovat. Končím o půl druhé ráno. Další den se dá konečně nahrávat. Děti šly spát, neprší a nefouká vítr. Téměř hodinu ladím dvanáctistrunnou kytaru a v duchu si opakuji moje oblíbená vyjmenovaná slova po K a po Č, protože buď to ladí dole a neladí to nahoře, nebo to ladí nahoře a pak to zase neladí dole. Nakonec to ladí nahoře i dole a mě zalije pocit štěstí, že konečně můžu začít nahrávat. Posléze zjistím, že jsem ten pocit štěstí nějak uspěchal, neboť na dvanáctce neladí oktávy. A zase vyjmenovaná slova po K, po Č, po P, …..  Smířen s osudem, že to prostě nějak dopadne začínám písničku Nemysli si. Kontrolním poslechem přes sluchátka zjišťuji, že nahraný metronom z pomocné stopy přelejzá do mikrofonu kytary a je potřeba stáhnout hlasitost metronomu. Nakonec stopu vypínám úplně  a zkušebně použiju vestavěný metronom, který se ukazuje jako lepčejší a konečně můžu začít nahrávat. V jednu v noci mám další písničku. Druhý den sháním Pavla Sudíka aby dohrál basovou linku do třech připravených základů. Místo toho přichází esemeska, že Pavel Sudík má pracovní úraz a ortézu na pravé ruce a minimálně do 25.11.2009 nezahraje ani notu a já mám před očima chvíli šedivo bílo a chvíli rudo. A zase voodoo – někdo si dává skutečně dost záležet. Ale až já ho dostanu, to bude facek ….

Je úterý, perkuse chci nahrávat o víkendu abychom nepřipravili sousedku o nervy a já tedy pokračuji dalšími stopami. Tentokrát je na řadě písnička Už jsi dlouho pryč. Mám ty prsty nějaký volšový a písničku nedokážu zahrát uspokojivě najednou a tak nahrávám a nahrávám a přemýšlím na čem míchat.  Mám v režijní místnosti (jídelní kout) už třetí reprobedny, přes kabel není kam plivnout, ale míchat se na tom nedá.  Projíždím tedy recenze a hledám lineární studiové monitory. Moje kapsa stačí na pasívní Alesis MK II a v www.musiccenter.cz je mají za 3701 Kč. Je čtvrtek, v pátek by to mohlo dorazit, přes víkend by se dalo míchat. Ihned objednávám, neboť šop ukazuje, že jsou skladem v Brně.  Jaké je však moje překvapení, když do musiccentra volám, kdy že bedýnky pošlou, odpovědí mi je že nepošlou, neboť žádné nemají, veškeré všechno, co mají skladem je rezervováno a pod pultem nic není, a to ani pro mne . Vzápětí se informace na šopu mění na “termín dodání neznámý – zboží u dodavatele”.  Rozčarován tedy hledám další levný šop a nacházím www.shop4djs.cz . Tam maj tytéž bedýnky ale za 4450 kč, tedy o 750 kč dražší. Pokoušejí se o mne mrákoty – zase to voodoo. Naštěstí druhý den bedýnky dorážejí a já mám před sebou víkend testování. Bedýnky hrají velmi hezky a já už se vidím, jak mi práce odsejpá od ruky.  Sháním Libora Jandu aby dohrál perkuse. Přichází mi ale esemska že Libor leží v nemocnici s malým infarktem (nebo srdeční slabostí – v jeho životě vlastně už druhou) a pro změnu menší srdeční slabost se pokouší o mne … Až já dostanu toho vola s voodoo panenkou ….

V neděli večer si jen tak z plezíru vlezu na internet a otevírám www.musiccenter.cz. Alesis MK II jsou opět skladem za 3701 Kč. Píšu hned těm polovopicím dopis, jestli si ze mě úplně čistě náhodou nedělají prdel. V pondělí doráží odpověď, že zákazník rezervaci odvolal a proto jsou zase 2 kusy skladem ….. že je to “pouze nemilá shoda náhod”, která se stane jednou (maximálně dvakrát) za deset let …. Blbá nemilá shoda náhod co mě stála navíc 750 kč + poštovné. A zase to voodoo ….

Nahrávám dál s vědomím, že basu si nahraju sám v případě že nebude zbytí, ale nechce se mi dělat práci za Pavla Sudíka, který má basové figury už zažité a mě se to tak líbí jak to hraje a tak nechci objevovat Ameriku, byť by to pro mě nebyl problém nahrát…  Perkuse ale sám nenahraju. To je strašnej materiál se kterým jsem nucen spolupracovat, samý starosti jsou s tim, jak malý děti. Ba ne, ještě horší je to …. mnohem horší. A to nejhorší -  to ještě bude, to ukáže až příští týden.

Utekl další týden. Beru si čtvrtek a pátek dovolenou aby práce na nahrávkách trochu poposkočily. Libor píše z nemocnice, že asi umře a že neví kdy ho pustěj domu a že má před sebou ještě spoustu vyšetření, takže netuší kdy dorazí domu… Náhodou mluvím s Mírou Petrenkou, který ale viděl Libora ve Zdicích u Jednoty. Kdoví jak je to s tím umíráním… Je čtvrtek asi deset ráno, vařím si kávu a jdu připravit studio. Pokřtil jsem si studio na “MPAM”. Je to zkratka za “Mezi Pračkou A Mrazákem”, což tu nahrávací místnůstku asi vystihuje nejlépe. Sedám si s kytarou k mikrofonu a tuhnu. Zvenčí se přerývaně ozývá vrrrrrn, vrnnn, rrrrrrrrrrrr. Pokládám kytaru a jdu na zahradu. Nádherné počasí vylákalo na pole jézéďácký traktor s pluhem. Dopíjím kávu a jdu si udělat oběd. Zase voodoo. Někdo si dává zakramentsky záležet. Odpoledne se domů přihrnuly děti, takže zase odkládám kytaru a pozoruji orající traktor, který ale naštěstí orá na druhém konci pole, takže to vrčení už neruší nahrávání tolik. Za mými zády dupou děti a řadovka hrozí zřícením. Je zase deset večer a já zasedám k mikrofonu a zkouším nahrávat. Zjišťuju že včera nahrané vzorky jsou nějaké pomalé a hrajou i nějak nízko. Lovím tón na kytaře a zjišťuji že to hraje o tón a kousek níž než originál. Chvilku si hraju s nastavením karty, nekolikrát škatulku vypínám, několikrát zkouším vyjmenovaná slova po K (a i na ty ostatní se časem dostane) a po chvíli a nějakém mém zásahu a dvou restartech “nejoblíbenějšího “malého měkkého” operačního systému” se mi to skutečně daří opravit. Nahrávám další stopy a velebím jsoucno, jak rychle práce utíká. Menší miminko je nějaké marodné a tak přichází manželka s nevinným výrazem v obličeji a úsměvem číslo 3 (který nikdy nevěstí nic dobrého), že když mám tu dovolenou, tak bych mohl i pohlídat ….  V noci se mi ještě podaří smíchat základ ke dvěma písničkám a já si pochvaluji jak bedýnky hezky hrajou a jak je tam všechno dobře slyšet, líp než ve sluchátkách. Je to dokonce tak dobře slyšet, že zjišťuji smutnou skutečnost, kterou jsem ve sluchátkách nepostřehnul, že dvanáctka je falešná a rozumný člověk musí uznat, že se musí přetočit …

V  pátek si ráno opět sedám k mikrofonu a miminko kouká na televizi. Brnkám písničku a venku za oknem hééén hééén vrrrrrrrrnn – debil s děravým výfukem si hraje na závodníka. Čekám až zemětřesení utichne a vracím se do prádelny – teda do “studia”. Sedám si k mikrofonu, pouštím počítač, čekám na první dobu nahrávky a zvenčí hééééééén héééén héééén vrrrrrrrnnnnn. Magor přijel zase. Pro změnu se ale točí hned na křižovatce a vrací se stejnou cestou zpátky, takže představení je tentokrát o něco delší. Jdu zpět k mikrofonu, pouštím počítač, čekám na první dobu písničky – a miminko volá, že pohádka už skončila. Zatracený voodoo.

Odpoledne se mi něco podařilo nahrát a tak si stěhuju zvukovou kartu i počítač do režijní místnosti (jídelní kout) a chci zkusit smíchat aspoň základ něčeho, abych prostě vůbec něco v ruce měl a práce se aspoň trochu někam pohnula. Písničky zase hrajou pomalu. Já bych do toho kop. Zkouším to přehrát přes interní repráček v počítači, ale tam to hraje dobře, takže chyba je v kartě. Zkouším, testuji, zase zkouším, kleju, vypínám, jdu spát …  Zatracený voodoo!

Je sobota, v kapse mám prachy … - bane, je sobota a měl by přijít Pavel Sudík, který má vycházky a zkusí něco nahrát. Nahraje dvě stopy basy do Nemysli si, jen tak mezi řečí mě upozorní, že jsem ty stopy nahrál blbě, protože je to tam mimo rytmus a chceme jít na další písničku, když tu – zase to hraje pomalu. K čertu s tou zpropadenou technikou. Posílám Pavla na kouřovou a šteluju a restartuju a kleju. Pavel se za chvíli vrací a já stále ještě šteluju. Pavel pije narychlo uvařenou kávu aby ukrátil chvíli a já jej ještě jednou posílám na kouřovou, protože to stále nefunguje. Po chvíli pokusů se sporným výsledkem toho má karta právě dost, sama se restartuje a už nenabíhá. Šunt jeden šikmovokej. Ani se kontrolky nerozsvítily. Pavel odchází domů a já si beru kartu o patro výš na testování. Chvíli laboruji, chvíli lamentuji, ale karta si svébytně mele svou. Nechávám tedy zařízení zapnuté a pokouším se dělat jinou práci, i když to jde dost těžko, protože teď potřebuju nahrávat a ne dělat jinou práci. Po asi čtyřech hodinách “jiné práce” najednou karta sama nastartuje a tváří se přívětivě. Co má svítit svítí, co má blikat bliká, ale – zdání klame !  Počítač nevidí zařízení na sběrnici …  Instaluju ovladač starší, novější, ještě novější, nejnovější, odinstalovávám, restartuju, kleju, proklínám, jdu spát s vyjmenovaným slovem po Č na rtu …. 

Druhý den je pondělí a já beru marodnou krabici do obchodu ať poraděj. Čirou náhodou je v obchodu i velkododavatel těchto krabiček, který pouze na základě mého popisu chování té karty rezolutně prohlásil: “To je na výměnu”. Kdyby ti uličníci měli skladem stejnou bedýnku, mohl jsem si ji hned odvézt, ale oni neměli. Takže si maroda nechali v Praze a zase nadávám na to zpropadený voodoo, protože nemám na čem nahrávat a vánoce se qapem blíží. Jo a abych nezapomněl, Libor Janda se stále ještě neozval, takže mám takové tušení že asi (byť byl viděn ve Zdicích v Jednotě) skutečně umřel …

Dnes jsme hráli s Pokusem dvě akce, resp. zdravé jádro bez toho, že by informovalo ostatní,  ještě jelo do Jižních Čech do Jedraže na další soukromou hru, ale to bylo až v noci, a to jsme my ostatní (já, Libor a Veronika) už byli dávno doma. Pro mě to bylo takové   hraní off-line, protože o mém odchodu z Pokusu už je rozhodnuto. Od rána krásně svítilo sluníčko. Nebylo sice nejtepleji, ale sluníčko příjemně hrálo.  Do Praskoles jsme dorazili  s mírným předstihem a  – náves vymetená. Trochu jsme tápali, zdali je akce skutečně na návsi, ale náhlesezjevivší pořadatel nás ujistil, že vše je v nejlepším pořádku. Pomalu se trousící lidé a kolem přeběhnuvší koňská jízda nám dala za pravdu.  Protože řídila Veronika, mohli jsme s Liborem ochutnat nabídku místních vín. To červené mě přišlo takové nějaké lepší než bílé, ale je to věc názorů. Za několik málo chvil se náves zaplnila lidmi. Starosta přednesl proslov, koňská jízda projela obcí, bojovníci historického šermu se zapíchli navzájem a Pokus zahrál 4 písničky. Mě přišlo, že nenazvučená kapela v tom šrumci nemůže vůbec znít, ale lidé říkali, že to bylo fajn, tak asi bylo ….  Veronika nás s Liborem posléze vyhodila u nás na zahradě, protože nemělo smysl vyrážet na Příbram zbytečně brzo a utíkala domů na oběd. My jsme s Liborem chvíli svačili kávu a pivo a chvíli jen tak kecali – počasí bylo fakt nádherné. Libor nechtěl riskovat cestu domů, protože u něj hrozilo nebezpečí že jej jeho manželka už ne odpolední vystoupení nepustí, tak jsme celou tu dvouapůlhodinovou přestávku strávili u nás. Kecali jsme o kapele, plánovali a Libor se chlubil dalším přírůstkem do jeho kulinářského poznámkového deníčku. Libor totiž fantasticky vaří a peče, ale názvy a pojmenování jeho výsledků vůbec nevzbuzují důvěru – o to lépe to ale chutná.

Ty dvě hodiny utekly jako voda a kde se vzala tu se vzala -  Veronika. A jelo se do Žežic. Pořadatel countryfestu stejně jako posledně nezklamal a celá akce byla suprově zajištěna. Posledně jsem jim chválil naprosto exceletní buřtguláš, tentokrát jsem jim chválil azu – chutnalo to sice jako lepší lečo, ale bylo to moc dobré. A hlavně – bylo toho tolik, že by to vystačilo pro půl somálské vesnice (při troše skromnost možná i pro celou). Hledám známé tváře a hle: New Pauza, Žabák, Petr Kříž,  zvukař Honza Růžička (na kterého nedám dopustit), i ten dlouhovlasatý fanoušek s dřevěným klackem jako kytarou, co ho s Markem známe z Příbramského huntíku. Bylo to příjemně strávené odpoledne plné sluníčka a dobré muziky i dobrého jídla, ani se nám domu nechtělo. Lezeme na podium, a hele: Marek si koupil kombo, ani se nepochlubil. Pořád se ptal, jestli je lepší tohle či ono nebo dokonce tamto, ale zřejmě dal na mé rady, protože já jsem si ten samý typ, a sice Marshall AS50D, koupil taky o půl roku dřív…  Fakt ta bedýnka hraje dost obstojně.

Odbočka do historie:  Věc se totiž měla tak, že když jsem loni před vánoci s Markem prolézali  music-city.cz v Ocelářské ulici v Praze (Marek hledal nějakou solidně hrající kytaru a já dárek pro dcerku), najednou se z rohu místnosti ozval naprosto excelentní zvuk zesílené akustické kytary. S ústou otevřenou nechápu, jak Marek ten zvuk z kytary dostal a ptám se, že to musí být kombo aspoň za 30 tisíc, ne ?  Omyl. Stojí to “pouhých” šest a půl tisíce. Chvilku točíme s čudlíky tam i nazpátek a mě osobně se ta škatulka moc líbí. Marek pak dál hledá svoji vytouženou kytaru, dokonce několikrát navštívíme i kytaráře Libora Kobrleho a sháníme radu tam. Závěr mé zkušenosti v té prodejně je asi takový, že i z horšího kusu prkna (rozuměj levnější kytary) je to kombo ochotné vytvořit docela ucházející zvuk za velice příjemný peníz.  Po akci v Brandýse nad Labem kdy se moje původní kombo vytáhlo z Markovo auta se zaraženým vypínačem někam dovnitř a ačkoliv na tom kombu ležely Markovo i Honzovo kytary, všichni svorně tvrdili, že je tam nikdo tak blbě nedával, jsem usoudil, že byť naprosto bez peněz,  prostě potřebuji nové kombo a moje volba padla právě na toho Marshalla, byť se akustické kombo na pětistrunnou basu fakt moc nehodí. Plánoval jsem pomalu rozjet svůj vlastní projekt, kdy bych oslovil pár svých kamarádů a nacvičily se mé staré písničky z dob Ackcellentu, ale hrané akusticky, takže potřeboval jsem akustické kombo v prvé řadě ke své kytaře, ale neměl jsem peníze zároveň na kombo akustické a basové …. Všichni Pokusáci na zkoušce ale svorně tvrdili, jaký má pětistrunná basa přes akustické kombo úžasný zvuk, byť já jsem zastával názor, že ten zvuk byl o řád horší a já osobně  jsem se třeba vůbec neslyšel, ale asi to fakt hrálo a na další akce už jsem jezdil pouze s tímto novým kombem.

Konec odbočky do historie

 

Takže všichni se loučíme a jedeme s Veronikou a Liborem směr Zdice a Králův Dvůr. O to víc jsme se pak v autě divili, když nám Veronika řekla, že ostatní ještě jedou na Jedraž do Jižních Čech. Prostě jsme jim s Liborem nestáli ani za to, aby nám to řekli.  Koukali jsme všichni tři po sobě a dost dobře jsme nechápali, ale asi to nebylo o chápání, ale o případných nákladech na benzín a o cesťáku na další auto (a nebo neochotě cesťáky proplácet). 

Každopádně byla to nádherná sobota plná sluníčka. Pořadatelům a zvukařovi třikrát sláva …. díky za nádherný den.

Byť cvičíme jak nadržený a nic neponecháváme náhodě, přece jenom nás s Pavlem Sudíkem dost dráždí množství absencí Libora Jandy a duchu vzpomínám na rok 2004, kdy nám ze dne na den nepřišel na hraní a kapela Ackcellent tím skončila. Utěšuji se, že Libor patřičně zestárnul a že podobnou nezodpovědnost už neudělá …  Protože je teplo, dnešní zkoušku jsme udělali k veliké radosti sousedů u nás na zahradě.  Protože v naší rodině je tatínek docela vzácností, využívám se synkem volnou chvíli a házíme na blízkém poli s Kubíkem padák. Je to ten samý modem s jakým jsme si hráli jako malí kluci – čtverec látky s provázky zatížený matkou.

A hele – kdopak to přichází ? No to jsou k nám hosti – Zdeněk Heller venčí psa.

Zdeněk není moc k vidění, nějaký čas byl bez práce, nějaký čas marodil a hlavně moc nevychází z domu a já se ve Zdicích zdržuji taky jenom na vyspání a zkontrolovat, jestli jsem ještě ženat a jestli jsou děti ještě moje ….  Chvíli kecáme o historii a o mládí, chvíli Zdeněk hází padák aby po chvíli zjistil, že po máchnutí rukou se už nenarovná a že jeho ruka má tendenci následovat odlétající padák, a tak ve strachu o své stárnoucí chatrné zdraví jdeme raději k nám na zahradu společně čekat na ostatní kumpány, kteří mají přijít na zkoušku.

Téměř na čas přichází Pavel Sudík a ladíme. Po deseti minutách máme naladíno a čekáme na Libora. Pavel se na mě dívá a trochu protahuje úsměv a ani nemusí mluvit – obě je nám jasné v čem vězí problém. Libor má zřejmě doma zákaz vycházek a protože si nedokáže dupnout a udělat si v rodině pořádek, tak hold zase chybí –  z našich asi deseti zkoušek dorazil na tři s argumentem, že on to umí a že to je jednoduchý ….  Nic na této skutečnosti nemění ani to, že bongo/congo má u mě ve sklepě, takže to má vlastně úplně bez práce ….

Takže hrajeme jenom s Pavlem, ladíme dvojhlasy, Zdeněk poslouchá, sem tam povídáme nějaká moudra, Zdeněk zase sní o tom, jak bude hrát Ackcellent, což mu rozmlouvám, protože ta kapela vlastně nikdy pořádně nehrála, sem tam popíjíme pivo, což Zdeněk, který právě bere léky, nesmí. Snažím se nekazit si náladu a nemyslet na Liborovy absence a skutečnost, že takhle se v podstatě nedají ani domluvit s pořadatelem kšefty, no snad se to ještě nějak vyvrbí ….

Končíme příjemně naladěni z bezpečnostních důvodů před devátou hodinou večerní – to aby sousedi nedostali vosypky. Libor zase nepřišel …

Dnes jsme s Pokusem odehráli příjemné představení nedaleko Příbrami – na zámečku ve Zbenicích. To krásné odpoledne trochu kalila skutečnost, že Honzík napsal všem, že jede s Markem přímo ze Zbiroha a zdičáci se mají domluvit mezi sebou a když jsem ostatním napsal, kdo mě vezme, že jsem bez peněz a nemám naftu, nikdo neodpověděl. Až na moje naléhání hodinu před plánovaným odjezdem, jak se vlastně do Zbenic dostaneme, protože jsem bez peněz a bez nafty a Marek mi ještě (a spoustě ostatním taky) dluží pětikilo jako doplatek za naftu do naše cesty do severních čech, kdy peníze sice odepsal z pokladny, ale mě už nevyplatil, přišel Libor s esemskou od Janiny Urbánkové t.č. již Potůčkové, že jede ona – že ale bere i Andulku a i Honzu a Marka a že si to máme s Liborem zařídit tak nějak sami. Taky to mohli říct před týdnem …

Takže jsem si vypůjčil nějaké peníze abychom vůbec dojeli, natankoval a vyrazili jsme s Liborem sami a s náloží jídla, co Libor navařil. Naše menu se skládalo z divokého zajíce (t.č. již mrtvého, upečeného), čtvrtky chleba, několika rohlíků s játrovkou, 2 litrů vody, asi 2 piv a dvou plechovek s kávou. S touto polní kuchyní jsme mohli jet klidně hrát až za Strakonice

Zbenice je oáza klidu uprostřed polí (pokud pominu ty dva puberťáky na motorkách YUKI s děravým tlumičem) – tady bych chtěl bydlet. Zámek čeká veliká rekonstrukce, ale ani současný stav nebrání panu majiteli v pořádání kulturních akcí, což je dobře, protože akustika v místnosti, kde se produkce odehrávají, je úžasná. Dostali jsme vynikající kávu slazenou medem, což příjemný večer ještě více zpříjemnilo. Pak se Marek s Honzíkem začali shánět po Veronice (naše Pokusácká flétnistka) a opomněli, že Veronika má v kapelním kalendáři skoro měsíc napsanou akci na druhém konci republiky a že tedy s námi nejela – asi oba pánové náš kalendář na kterém tak přísně lpěli – sami nečtou.
Pan majitel nás provedl podstatnou částí zámku, vysvětlil co kde bylo a co kde bude a hlavně ukázal výstavu rostlin, která každou hudební (i divadelní) produkci provází. Měl tam fantastický kaktusy a ještě fantastičtější masožravky. Bohužel, žádná nebyla velikosti průměrné tchýně .
Hráli jsme jako o život, lidi tleskali jako jedna žena (muži nějak nedorazily v počítatelném počtu) – dle slov pana majitele bylo do domácností v Příbrami a okolí doručeno 12600 osobních pozvánek. Zřejmě ale v okolí Příbrami neuměji lidi číst, nebo byli všichni ještě na dovolené, neboť dorazilo 11 lidí + přibližně stejný počet neplatících dětí. To ale nikomu nevadilo a nakonec jsme se úspěšně prokousali do hudebního cíle, kterým byla jako vždy písnička Zámeček. Lidi tleskali a já nevěděl jestli by nebylo vhodné jednu písničku přidat, ale když si Marek sundal kytaru a Honzík jeho příkladu následoval, lidé se začali pomalu zvedat ze židlí a odcházet. Ti nejzvědavější si ještě chvíli povídali s Markem a nakonec jsme se všichni pro pokročilou večerní hodinu se všemi rozloučili a začali jsme balit na cestu domu. Teprve na cestě domů jsem si všimnul jak už je brzo tma a že vánoce jsou vlastně už jen 4 výplaty daleko …..